Objevování tajemství záhadné Srny.

Sobota jako vymalovaná mistrem podzimem, tak to vypadalo dne 8.11.2014 u nás v Českém středohoří, proto už od rána jsem zvažoval, kam uskutečnit další podzimní procházku- nevyužít tento krásný den, to bych si vyčítal hodně dlouho. Jenže ne a ne přijít na to, kam vyrazit, v tom mě najednou ,,trkla“ do hlavy myšlenka v podobě neprozkoumaného vrchu Srna nad vsí Dobkovičky. Do těchto míst nebylo totiž dříve radno moc chodit. Dodnes se mi nepodařilo zjistit, kde se na tomto vrchu nacházelo (a možná i stále nachází) množství různé vojenské výbavy (zbraně, patrony atd.). Jestli tam bylo dříve nějaké cvičiště nějaké armády, či co, nevím, co vím a pamatuji si dobře je, že na základní škole to zavánělo průšvihem, když učitelé zjistili, že někdo ze žáků na tento vrch vlezl a pátral po různých vojenských artefaktech. Stejně tam ale někteří šli ,,šmejdit“, i přes zákaz. Pravděpodobně se tam ale žádné nebezpečí už nevyskytuje, protože vrch Srna je dnes volně přístupný. Tak jako tak, už od základní školy jsem k tomuto místu měl velký respekt a raději jsem tam nelezl. V současné době jsem ale usoudil, že tento vrch by měl být zcela bezpečný, snad by si nikdo z odpovědných netroufl toto místo nechat volně přístupné, pokud by tam hrozilo nějaké nebezpečí, i když…. opatrnost jsem si stejně ,,sbalil“ sebou.

Teď ale po úvodu a popisu navštíveného místa se vracím zpět na začátek. Dám vám těžkou hádanku, kdo mi při této procházce dělal společnost? Nevíte, no tak, ti, co už četli mé předchozí články, si snad vybaví, že je to můj věrný společník fenka Rina, 28.10. čersvě pětiletá. No nic, vyrážíme.

Tentokrát jsme z Rinou vyrazili na tuto objevitelskou procházku odpoledne s plánem, že po objevení tajemství vrchu Srna si u něho počkáme na západ sluníčka. Vzali jsme to opět z Hrušovky přes starý hruškový sad k Dobkovičkám. Už takto na začátku nás z Rinou doprovázela nejen dobrá nálada z hezkého počasí, ale zejména krásné podzimní barvy, po levé ruce a dvou levých packách na nás dohlížel zářící Hrušovský vrch, proti nám na nás ,,mávala“ Kubačka a po chvíli chůze se před námi z povzdálí objevila záhadná Srna. K tomuto vrchu jsme se pomalu přiblížili, až jsme byly najednou na jeho okraji. Před vstupem do lesa jsem si tak představil, že by se tu mohli nacházet hraniční kameny, ohraničující různé pozemky, tyto ,,hraničáky“ jsou už z období Marie Terezie. Je až neuvěřitelné, ještě než jsem tuto myšlenku dohnal ke konci, podíval jsem se do lesa a tam na mě jeden hraniční kámen vykoukl, no toto, hned jsem se k němu sklonil a už jsem hledal číslo kamene, ale nic sem žel nenašel, holt zub času udělal své, vykročil jsem dále a on přede mnou byl další hraniční kámen, žel v tomto případě vyvrácený. No, když to zkrátím, kdybych měl zkoumat jen zdejší ,,hraničáky“ moc bychom z toho odpoledne už s Rinou neměli. Tak jsme se začali drápat k vrcholu, dokonce jsme viděli i srnky- jak symbolické na vrchu se jménem Srna.

Po chvíli jsme dorazili k takové divné rokli, táhnul z ní takový zvláštní chlad, sluníčko sem vůbec nesvítilo. Napadlo mě, jestli toto ponuré místo nebylo tím zakázaným místem, v tomto místě bych si dokázal docela živě představit nějaké tajné vojenské cvičiště, zejména sovětské, či dokonce nacistické armády, to by možná i vysvětlovalo ty nálezy různých vojenských artefaktů, ale kdo ví, jak to s tímto ponurým místem opravdu bylo. Toto místo jsme tedy po krátkém pobytu raději opustili a pokračovali dále k vrcholu. Po vyšlápnutí na vrchol Srny jsem se začal rozhlížet po nějakých výhledech, i když jsem s nimi moc nepočítal, protože Srna je celá zalesněná, i přes to jsem nějaké výhledy, i když omezené, objevil. Nejlépe byl odtud vidět Lovoš a část Dobkoviček, pak tu byly odtud vidět vrcholky kopců jižním směrem. Z Rinou jsme si chvíli sedli a já začal trochu prozkoumávat funkce mého nového fotoaparátu. I přes ty stromy sluníčko pěkně hřálo a dokreslovalo tu krásu podzimu i v lese mezi stromy.

Po čase jsme z Rinou zamířili zpět dolů, tentokrát západním svahem. Jak jsem následně zjistil, kdybychom předtím na horu šli odtud, ušetřili by jsme si tu námahu vynaloženou při výstupu jižním stranou. Ale co, něco snad vydržím, o Rině nemluvě, ta má energie, že nějaký takový kopeček ji vůbec nerozhází.

Trochu jsem začal zkoumat těsné okolí Srny, výhledy na České středohoří až na mlžný opar byly pěkné. V tom nás ale vyrušil motorkář na terénní motorce, v plné parádě si to pálící po cestě na horu do lomu. Myslel jsem si o tom své, asi to, že každý má holt jiný druh zájmů, moje maličkost má ráda přírodu, klid, jiní zase motorky, hluk, je to povaha od povahy. Motorkář naštěstí po chvíli i s vrčidlem zmizel, tak jsme si z Rinou opět mohli užít klid.

Blížil se očekávaný západ sluníčka, tak jsme se z Rinou usadili na západním úpatí Srny a čekali, co nám tentokrát zapadající sluníčko předvede. Následné divadelní představení stálo opravdu za to. Fotoaparát začal mým přičiněním cvakat málem jak zběsilí (trochu nadsázka). Najednou mě napadl trochu blázniví nápad, někomu by to tak mohlo připadat. Opět jsem zamířil s Rinou na vrchol Srny a zde jsem pořídil dva snímky západu sluníčka. Někomu by to opravdu mohlo připadat bláznivé, drápat se na vrchol nějakého kopce jen kvůli dvěma snímkům, mě to ale bláznivé nepřipadalo, protože ta námaha vynaložená opětovným výstupem na vrchol stála za to a to je to hlavní.

Následně jsme se opět vrátili na naši pozorovatelnu na západním úpatí Srny. Divadelní představení, v němž hlavní roli hrálo zapadající sluníčko, se chýlilo ke konci a to teprve byl zážitek, téměř v místě zapadajícího sluníčka se objevil takový zvláštní mrak, při čemž mi fantazie začala pracovat na plno, najednou, jako bych tam viděl v tom mraku tvar psa, jiní tam můžou vidět zase něco jiného, no posuďte sami, ke konci Fotogalerie k tomuto článku jsem nějaké snímky tohoto mraku vložil, takže si sami můžete trochu svou fantazii vyzkoušet. Tento západ slunce byl jeden z nejvydařenějších, které jsem kdy v Českém středohoří viděl- krása, výstižněji to snad nelze ani nazvat.

Když sluníčko zapadlo, zároveň s ním se nějak vytratilo i teplo z jeho hřejivých paprsků, najednou mi bunda a pod ním jen tričko přestali stačit. Z Rinou jsme tedy vyrazili zpět domů na Hrušovku. Odpoledne, ale i celý sobotní den se opravdu vydařil, vrch Srna už pro mě není takovou záhadou, takže můžu v klidu napsat – o další záhadu v Českém středohoří méně, alespoň z mého pohledu.