Okolo Baťova kanálu z Huštěnovic do Spytihněvi
Moc by mne zajímalo, jaká je úspěšnost předpovědí počasí v okolních vyspělých státech. „Protože,“jak tvrdí můj spolupracovník, „ty naše stojíja za prd! Dřív sa předpovídalo podlevá pavúků, červánků, větra anebo podle mraků. Včil na to majů meteorologové počítače. Hrajů sa tam s nima jak malé děcka, vyrábjajů si furt jakési modely, ale stačí, aby začál jináč fúkat větr a sú s celú slavnú předpověďů v prkvančicách! To bysem rád věděl, jestli jim za ty špatné předpovědi takéj seberú prémie – my, gdyž uděláme zmetek, tož sa s nama nigdo nepáře...“ Na brblání kolegy z práce jsem si vzpomněl v jednom sobotním březnovém ránu. Chystali jsme se s mou drahou polovičkou projít okolo Baťova kanálu od Huštěnovic do Spytihněvi a podle meteorologů nám mělo na cestu už od rána svítit sluníčko. Opak však byl pravdou – přes nízkou oblačnost se k nám dolů za celý den sluníčko neproklovalo a my mohli akorát tak jásat, že jsme na výletě nezmokli! Kolega z práce by řekl: „Vidíte – já sem říkal, že ty jejich předpovědi stojíja za prd!“ Já sice chápu, že i „mistr tesař“ se někdy utne, ale když už je toho moc, měl by jít raději dělat něco jiného...
Na dnešním výletě volíme pro přesun ze Zlína do Huštěnovic bus. Cesta je pohodlná a navíc z něj vystupujeme v centru obce. Od restaurace s hezkou barevnou fasádou (bohužel zavřenou) přecházíme rušnou silnici na okraj návsi. Huštěnovice jsou slováckou dědinou s jen asi tisícovkou obyvatel, ale historie zdejšího osídlení sahá do nepředstavitelně vzdálené minulosti - do čtvrtého tisíciletí před našim letopočtem - do doby, kdy se druh homo sapiens stal z kočovného nomáda a lovce člověkem zemědělským. Po desítky a desítky generací bylo okolí zabydleno starými Slovany (dnešní obec nestojí na jejich původním osídlení) a ta první osada dostala jméno podle jakéhosi Uště.
Když se pak obyvatelé od břehů řeky Moravy přesídlili o kus dál, jejich Nová Dědina se dlouho nemohla pochlubit důstojným církevním svatostánkem. Nejprve tu v jejím středu stávala stará zvonice, později kaple sv.Anny, ale u ní se mše konala jen jednou do roka. A tož museli huštěnovičtí za bohoslužbami docházet až do 4 km vzdáleného Starého Města do kostela sv. Michaela Archanděla. Někteří sportovněji založení věřící si cestu za „slovem božím" protáhli až do blízkého Hradišča, kde byl výběr chrámů daleko větší.
Absence toho vlastního je ale dlouho trápila, koncem 19.století se ho ale díky knězi a spisovateli Erazimu Vitáskovi konečně dočkali. Erazim byl předsedou kostelního výboru a učinil pro stavbu chrámu vše, co mohl. Výstavba kostela, zasvěceného sv.Anně započala r.1873 (o rok později kameníci vysochali kříž, stojící dnes před jeho vchodem) a slavnostně vysvěcen byl v roce 1877. Jedná se o jednolodní obdélníkovou stavbu s přilehlým nízkým presbytářem, symetrickými přístavbami a dominantní, téměř čtyřicet metrů vysokou věží - to vše je dílem stavitelem J. Schraniakem z Uherského Hradiště. Kvalitní novogotická architektura se v roce 1995 dočkala uznání a kostel sv.Anny byl zařazen mezi Kulturní památky.
Po obhlídce kostela procházíme návsí, míjíme budovu Muzea za chrámem a pak už pokračujeme po polní cestě z dědiny vstříc Baťovu kanálu. Po zdolání poloviny vzdálenosti nám z jedné strany dělá společnost torzo staré, leč nesmírně fotogenické aleje. Pak už přicházíme k mostku, ze kterého můžeme směrem k jihu a na sever obdivovat Baťovo dílo, sloužící v jeho době jako levná vodní dálnice pro Dopravu lignitu z jihomoravských dolů. V dnešní době se stalo rekonstruované technické dílo známým fenoménem, vodní plocha slouží sportu i rekreaci a okolo něj prochází důležitá cyklostezka. Jana se kochá výhledem tak, že zapomene, že je pro pěší na mostě po obou stranách vybudován vyvýšený dřevěný schod a při sestupu sebou lískne sebou o zem, až to zaduní! “Naštěstí“ to odnesla jen noha, jinak se jí nic vážného nestalo. Když se trochu vzpamatuje, můžeme pokračovat v další cestě. Trasu z Huštěnovic do Babic si ale okolo kanálu projdeme někdy jindy – nyní nás čeká návštěva několika přírodních rezervací, vzdálených odsud asi 1 km východním směrem.
Veliký říční tok, pojmenovaný už starými Kelty jako Mor Ava (Veliká řeka), protéká od Králického Sněžníku až po Břeclav zhruba od severu k jihu celou moravskou zemí.Většina slepých ramen řeky, kterých se v jejím povodí nachází na 180, zůstala ale i po regulaci v původním stavu a z okolní zemědělské KRAJINY se na jejich břehy stáhla spousta dnes už vzácných a ohrožených živočichů. Slepá ramena řeky, obklopena mokřady a zbytky původního lužního lesa, se stala malými přírodními ráji a v současnosti byly prohlášeny přírodními rezervacemi anebo přírodními památkami. Když se na turistické mapě podíváte na povodí Moravy mezi Jarošovem u Uherského Hradiště a městem Napajedla, zjistíte že je mapa v těchto místech až „přemodralá" malými i většími blankytnými fleky, které v turistické hantýrce označují vodní plochu.
Pravda - mnohé z nich nejsou slepými rameny, ale vznikly těžbou štěrku, což mnohde laik dnes už těžko pozná, neboť po ukončení těžby se vyčkávající Příroda vrhla zpět na své ztracené posty. Rekreačnímu účelu dnes slouží slepé rameno řeky Pahrbek u Napajedel, mající tvar rohlíku a velká štěrková jezera u Topolné. Zbytek pak rybářům a původnímu živočišstvu. Příslušníci Petrova cechu do jejich vod vysadili amury, kapry, cejny, štiky, candáty, okouny, sumce a další druhy ryb a u větších vodních ploch - (jako třeba u Uhlisek o rozloze 13 ha), vznikla na břehu i větší chatová kolonie. Ty menší vodní plochy se místy nachází téměř v nedotčeném stavu. Počínaje Jarošovem, směrem k severu po Babice, nalezneme u řeky Moravy tyto chráněné vodní plochy: Mlač, Koňovy, Kanadu, Výrovku, Blata a Trnová. Naproti nim se za řekou Moravou nachází rozlehlý Kněžpolský les - unikátní lužní les s hojným výskytem stromů z měkkých i tvrdých luhů nížinných toků, jakými jsou např. jasan jasanolistý, vrba bílá a topol černý anebo dub letní, jasan ztepilý a olše. V lese se též nachází bohaté bylinné patro. Podobný porost se všemi těmi ohroženými živočichy a rostlinstvem samozřejmě najdeme i na březích slepých ramen a bývalých štěrkovisek. Oči návštěvníka nejsou o tuto krásu ochuzeny, neboť přírodní rezervace Výrovka, Blata a Uhliska jsou dostupná po trase nové NS Fifart... a s radostí jsme tak učinili i my.
Zvláště Uhliska, na jejichž velké vodní ploše se zrcadlí nejen siluety stromů, ale i okolních rekreačních příbytků, na nás učinily velký dojem. Také jsme se zde hezkou chvíli zdrželi, neboť ono vše krásné alespoň trochu nafotit nějakou tu práci dá. A právě tady jsme dnes nejvíc litovali, že ta krása není pozlacena slunečními paprsky. Moc se nám tu zalíbilo a určitě se sem někdy za příznivější meteorolgické předpovědi vrátíme... teď už ale nezbývá, než pokračovat v další cestě.
Skoro za humny Uhlisek se opět dostáváme k Baťovu kanálu, Tentokrát přímo ke zdymadlu a přístavišti v Babicích. Na břehu je odstavena loď jménem Pandora, ale jestli v ní někdo nechal otevřenou skříňku, to nezjistíme, neboť objekt je veřejnosti nepřístupný. Rázujeme tedy okolo kanálu dál na sever – za Babicemi se nachází jakási turistická krčma a my si děláme velké chutě na kafíčko - ale ona je bohužel otevřena až v sezóně! Tož co – jdeme dál. Kromě několika dálkových „krasobruslařů“ jsme u kanálu nepotkali nikoho a společnost nám dělá jen vodní plocha, okolní širé lány a podmračená obloha. Ale to už se blížíme ke Spytihněvi, ve které Baťův kanál směrem od jihu končí (z opačné strany začíná) a další vodní plavba už je možná jen po řece Moravě, jejíž vysoký břeh se k nám najednou přiblížil až na dohled.
Nás ale více zaujme pohled na jakousi technickou siluetu, jejíž věžičky trčí nad okolní rovinatý terén. Když se dostaneme pod poslední plavební komoru kanálu, máme v tom, co vidíme, už jasněji. V těsném sousedství totiž v těchto místech protéká řeka Morava a ta podivuhodná stavba je mohutným jezem, přehrazujícím celou šířku jejího koryta. Na druhé straně řeky vidíme také velkou žlutou budovu, která je vodní elektrárnou. Šplháme na kanál a jdeme se na to podívat po jednom z břehů Moravy podívat. Odtud se nám otevře nerušený pohled na celý jez. Je členěný věžemi s mechanismy a kabinami pro obsluhu pohyblivých stavidel, jejichž velká železná vrata vyplňují prostory mezi nimi a jsou umístěna na pevném podkladu. Pod stavidly je mělké koryto Moravy pokryto balvany a zvědavcům (mně) není kupodivu nijak zapovězeno po nich přeskákat až těsně pod jez a vykuleným zrakem zkontrolovat tuto pozoruhodnost hezky zblízka. Ještě zajímavější pohled na celé dílo se nám ale nabídne shora z mostu.
Je dlouhý 67 m a široký tak, aby po něm mohla projíždět vozidla a z jeho výšin se nám otevře pohled proti toku řeky na její vzdutou hladinu. Díky stavidlům je navýšena téměř o pět metrů a plní hned několik vodohospodářských funkcí: slouží jako ochrana proti povodním, umožňuje splavnost řeky v délce 13 km nahoru k Otrokovicím, drží na úrovni hladinu spodní vody v okolí, slouží rybolovu a rekreaci a vzdutá hladina Moravy zásobuje vodou i sousední Baťův kanál. Ten má právě tady u Spytihněvi svůj „doopravdický" začátek a na jeho břehu vidíme i přístaviště. Spytihněvský jez je dnes už historickou památkou, neboť stavba pohyblivého jezu se systémem Stoney začala v roce 1934 a společně s regulací řeky byla dokončena o tři roky později. Po mostě přecházíme na druhou stranu řeky. Tady vidíme, že se těsně u jejího levého břehu nachází jakýsi vodní „náhon", který prochází přízemím elektrárny a na druhé straně jeji budovy vytéká do koryta Moravy. Elektrárna vznikla až v 50.letech minulého století v době nejmrazivějšího stádia „studené války" mezi jadernými mocnostmi a dvě Kaplanovy turbíny o výkonu 2 x 3 000 KW měly dodávat proud v případě výpadku hlavní sítě. Po převratu prošla elektrárna rekonstrukcí a po ní se přichýlila do mamutí (leč vlídné) náruče firmy ČEZ.
Po prohlídce přístaviště už zamíříme do centra obce Spytihněvi, která nese jméno po potomkovi moravského knížete Břetislava. Spletí uliček, lemovaných zajímavými staveními pronikáme až do středu obce. Obyvatelé Spytihněvi jsou nejseverněji žijícími moravskými Slováky, neboť obývají nejzašší obec tohoto regionu, ležící půlnočním směrem. Kromě tradičních zvyků se může více než 1700-hlavá populace pochlubit také svoji historií a památkami. Původní osídlení na břehu Moravy vzalo při veliké povodni v roce 1680 zasvé a nová obydlí se přestěhovala od řeky o kus dál, ale historie Spytihněvi sahá až do vlády Spytihněva II. z rodu Přemyslovců, který v 11.století tu původní osadu, zěměpanský hradištní hrad a kostel, zbudovaný z pískovcových kvádrů (jehož základy byly archeology nalezeny při vypuštění spytihněvského jezu), založil. Kostelu, zasvěcenému Panně Marii, tehdy patřil rozsáhlý majetek. Později se obec s tvrzí stala majetkem olomouckých biskupů. V nynější velké obci patří mezi nejatraktivnější turistické zajímavosti objekt u hlavní silnice. Jednolodní stavba s hranolovou věží a okny, zdobenými vitrážemi, patří kostelu Nanebevzetí Panny Marie a ten byl na tomto místě na počátku 18.století vystavěn v barokním slohu. Fasádu kostela zdobí od roku 1936 prosté sluneční hodiny se šikmým ukazatelem. Před vchodem do chrámu je umístněn barokní kříž a tři hroby bývalých kněží s poněkud morbidně působícími starými náhrobky.
Za kostelem si ještě prohlédneme zajímavý Památník obětem. I když pochází z časů I.republiky (byl zhotoven Autorskou dílnou V.Semeráka a spol.Olomouc), je jeho umístění záležitostí novodobou. Až do r.2011 se totiž nacházel na místním hřbitově, ale kvůli vandalům, kteří ho neustále poškozovali (a před několika lety z něj ukradli sochu selky), se rozhodlo o jeho přemístění do středu obce. Než se tak stalo, prošel památník generální rekonstrukcí, o kterou se zdárně přičinil výtvarník a sochař Patrik Vlček. Ten je také autorem zbrusu nové skulptury mladé slovácké děvčice (selky), klečící v levé části památníku pod jmény a fotografiemi padlých. Napravo vidíme vojáka, ke kterému vzpíná ruce malá dívenka. Dojem z krásného díla nám bohužel zkalí zjištění, že na obec s asi 1700 obyvateli, je těch jmen obětí, položivších životy za císaře pána, příliš mnoho!
Poté zjišťujeme aktuální časomíru. Jelikož nám za chvilku směrem půlnočním odjíždí železný oř, vzdáváme se návštěvy vyhlášené spytihněvské restaurace ve prospěch té, kterou už dobře známe – Mašinky na nádru v Otrokovicích. A v ní si před odjezdem k domovu pozdním obědem doplňujeme životodárné bílkoviny i vitamíny. V podobě, jakou ji zde servírují, je to strava převelice chutná a na jídelním lístku byste ji nalezli pod titulkem Svíčková na smetaně...
Přidat do oblibených uživatelů
Babice
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Okolo Baťova kanálu z Huštěnovic do Spytihněvi
