Okolo Chřibské – hory Lužické (kola 0815 pt.1)

Jak se přelomí v lednu letopočet, povětšinou brzy (kromě přemítání nad daňovým přiznáním) s dostaví i příjemné očekávání, kam že nám Miluška naplánovala srpnový zájezd. Když si vezmu, že se 4. šumperskou ZŠ už jezdím víc jak 10 let, dá se říci, že je to taková hezká tradice.

Koncem ledna většinou dojde SMS, že do konce února je třeba zaplatit zálohu a ve zmíněné zprávě se objeví i cíl výletu. Letos to tedy byla Chřibská a tedy pomezí Česko-Německé a oblast zvaná České Švýcarsko, ačkoliv správnější označení je Lužické hory, k nimž oblast Labských pískovců přiléhá. Ostatně městečko Chřibská leží spíš v oblasti jmenovaného pohoří, ale do národního parku je to coby 2x kamenem dohodil...

Letos se ve skupince, co spolu jezdíme neprojevily nějaké nenadále potíže (povětšinou úrazy), při srazu 19.8. 2015 jsme tedy ve srazišti povětšinou včas na místě. Malou změnou je spíš jen o hodinu dřívější odjezd, přece jen je to od nás do severních Čech víc z ruky.

V noci ještě dozníval déšť, který zmírnil následky dlouhotrvajícího sucha i veder, co nám letošní léto nadělilo. Doufáme jen, že předpověď na další dny se vyplní. V podstatě jak přejedeme z Moravy do Čech (někde kolem Pastvin), už vcelku vydatně prší a déšť pokračuje celou cestu přes Hradec, kolem Českého Ráje, Bezdězu, Doks, Mladé Boleslavi, atd. až do cíle určení. Kromě povinných čuracích zastávek je učiněna i jedna větší obědová u Zahrádek, což je téměř předměstí České Lípy.

Po chvilkovém váhání jsme vcelku mile překvapení hbitostí obsluhy i kvalitou předložené stravy. Hostinec Na Staré poště v Zahrádkách má i pozoruhodné okolí, tvořené Novozámeckým rybníkem. Mimo jiné lze na rybníku obdivovat prapůvodní dřevěné stavidlo (pravidelně opravované). Odtok z rybníka probíhá uměle vytvořeným kanálem – Novozámeckou průrvou. Údaje o vzniku díla se různí (1416, případně 1479, ale i 1390). Každopádně jde o pozoruhodné dílo středověkého rybníkářství. Samotný potok nese jméno Robečský a je levostranným přítokem Ploučnice (pod Českou Lípou).

Tady se okolní krajina (kterou přes déšť a mlhu moc nevidíme) už značně vlní, je tedy jisté, že náš cíl se nezadržitelně blíží. Ubytování máme letos poněkud skromnější v rekreačním zařízení Bajtlich, což je ovšem počeštění původního hotelu Beitlich – dnes hotel Permon, to na památku havířů z Mostu, kteří tu měli rekreační zařízení ROH. Podniky ovšem patří k sobě, tedy přesněji něco jako pionýrský tábor (chatová osada s centrální budovou jídelna, tělocvična apod.), hotel je naproti přes cestu.

Jak se rozdělují chatky, veškeré původní plány na obsazenost se mění, takže k velké radosti bydlí naše již tradiční šestičlenná skupinka v jedné ubykaci – vskutku nechci užívat příliš honosný termín. Nicméně potěšující je fakt, že světla svítí, teče teplá voda i WC splachuje.

Počasí se chová naštěstí podle meteorologických předpokladů, tak tradičně vyrazíme na malou obhlídku okolí. Původní plány byly sice značně velkolepější, ale zatažená obloha i relativní chlad příliš neláká k zásadním výjezdům. Přesto, zejména k velké nelibosti Lenky zamíříme po krátké prohlídce centra Chřibské (ještě bude čas na další obhlídku) do kopce. Konkrétně východním směrem do Rybniště. Asi 3 km dlouhé stoupání nás vyveze o nějakých 150 m výš do takové náhorní plošiny. Původně jsem sice uvažoval jet někam na Jiřetín, ale když Martin poznamená, že v Krásné Lípě mají minipivovar, je o cíli rozhodnuto. Navíc ve městě je i centrum Národního parku České Švýcarsko, přesněji sídlo správy i velké informační centrum s expozicí. Tak si rovnou opatříme pár materiálů k další inspiraci. Dům Českého Švýcarska i pivovar jsou pěkně na náměstí, tedy vše podstatné po ruce. Vaří tu mok pod názvem Falkenštejn, což je mj. skalní hrádek u Jetřichovic, ale i velký skalní masiv u Bad Schandau na saské straně. Křinický pak upomíná na říčku, které nedaleko pramení a tvoří významnou osu skalní oblasti. Mimo nápoje ochutnáme i něco ze zdejší kuchyně – klobásu, utopenec, vepřové ve vlastní šťávě (ze zavařené sklenice).

Pro návrat výjimečně nevolíme nějakou jinou trasu a k opětovné radosti po malém výjezdu z Krásné Lípy do Rybniště z kopce dolů je to daleko rychlejší. Bajtlich je sice od centra Chřibské na malém kopečku, ale oproti právě sjetému to ani nemá cenu komentovat. Výjimečně se dnes nekoná žádný večírek, tak večerní individuální program vytvoří návštěva hotelu Permon a na dobrou noc kousek vína.

20.8.2015

Oproti včerejší nepohodě nás čeká ráno s téměř modrou oblohou. Napršelo ale dost, takže okolní lesy se logicky páří vcelku vydatně. Na většině posledních zájezdů bývalo zvykem, že snídaně bývala taková ta švédská, tady to je poněkud skromnější, každý dostane určený příděl (nějaký salám, sýr, kus másla, rajčete či okurky), naštěstí je poměrně dost pečiva a snad jen největší jedlíci trpěli podvýživou.

Dnes bych chtěl dohnat, co včera nešlo, plány by byly sice velké, ale uvidíme, jak to pojede (a kolik bude cestou atrakcí).

Všechny cesty vedou přes Chřibskou, ovšem před centrem uhneme Doprava (tedy na východ). Říčka Chřibská Kamenice tvoří údolíčko, kde se rozkládá část obce, tedy Horní Chřibská. Musím se přiznat, že všichni se kocháme zdejší lidovou architekturou, tedy zdejším typem roubenek, často velmi pěkně opravených. Patrové stavby mají často i hrázdění, což utvrzuje fakt, že jsme ve vysídlené oblasti původního německého obyvatelstva. Ačkoliv je Chřibská městem, dnes má asi 680 stálých obyvatel, tedy o 1000 míň než koncem války, spolu s částmi, dříve samostatnou Dolní a Horní něco přes 1300 duší. Velká část chalup má tedy rekreační určení. Asi 4 km je trasa mírná (stále ale do kopce), jak se blíží konec vsi, je přeci jen stoupání významnější, ale díky asfaltu není zas tak náročné. V závěru úseku cesta podjíždí železniční trať, která, díky mohutným obloukům nese označení Malý Semerink, to už nám není zas tak cizí. U nás máme v Jeseníkách na Ramzové Slezský Semerink, tak víme, že je to obecné označení horských železnic, kde je ke stoupání užito oblouků v postranních údolích. Ten hlavní Semmering je ale trošku dál na jihu pod Vídní na trase do Štýrska.

Za tratí asfaltku ponecháme svému osudu a terénem (žlutá TZ, nebo 3013 cyklo) zamíříme hlouběji do lesa, pro změnu mírně k jihu (přesně JV). Stoupání se pomalu mírní a otevírá se i výhled na první cíl poutě, hora Jedlová. Žlutá značka i cyklotrasa horu postupně obtáčí, za rozcestím Malý Stožec (asi po 1 km) je ale výhodnější značky opustit a naštěstí vcelku ssjízdnou lesní cestou udržet nastoupané metry (dokonce si i něco přidat). Ne všichni (spíše většina) ovšem potřebují na horu, tak jsme s Petrem sami, kteří po příjezdu k zelení značce směřují vlevo do kopce, děvčata a Martin nás počkají na nedalekém skalním hradu. Zelená značka nás vede jen asi 150 m k červené. Prvopočátek trasy je vcelku příjemná lesní cesta (sypaná jemným štěrkem). Závěr výstupu na Jedlovou je ovšem brutální, tak i když je tu dokonce asfalt, nakonec kola tlačíme (když se kolo staví na zadní).

K velké spokojenosti ale oba uznáme, že výstup na třetí nejvyšší horu Lužických hor (774 m) nebyl marný. V místním hostinci (je tu krásná kamenná chata) čepují pomístní pivo Kocour (vaří se ve Varnsdorfu). Po náročném výšlapu chutná skvěle. Vstupné na rozhlednu je vyřešen jednoduše přes turniket, 20,- Kč za železnou známku, na vstupence je vyznačena růžice s výhledovými směry.

Cestou vzhůru vysvětluju Petrovi termín, co znamená vrzavé schodiště, ošoupané snad miliony kroků. Přesně takové schody vedou na vrchol krásné kamenné věže. Je to takový ten styl hradní věže, co se stavěl na přelomu 19.–20. století. Díky předchozím dešťům sice není výhled zcela dokonalý, ale i tak stojí za to. Údajně za dobrého počasí a dobrém vybaveni triedrem lze pozorovat na 40 rozhleden v širokém okolí (to je ten severočeský rozhlednový ráj). My se spíš spokojíme s určením bližších kopců (blízký Luž a před ním Pěnkavčí vrch jsou v pořadí první a druhý ve výškopisu Lužických hor (793 a 792 m). Jižně objevíme Ještěd, blízké vrcholky jsou pro nás zatím velkou neznámou, tak jednoduše objevíme Varnsdorf, ale i velkou jámu hnědouhelného dolu a elektrárnu Ratiborz v Polsku. Nemůžeme ale pominout skálu s hradem Tolštejnem, tam nás čeká zbytek výpravy, ostatně jak se balíme (po náhledu ze sjezdovky), už nervózně zvoní Jana, kde je nás konec. Kdyby věděli jak je tu krásně. Mj. mají i na Jedlové půjčovnu koloběžek (dnes oblíbená kratochvíle). K naší potěše je k vidění mez stroji i značka Kostka, tedy zase taková připomínka našeho domova. (koloběžky vyrobené v Potůčníku u Hanušovic)

Na Jedlovou to trvalo, na Tolštejně jsme během 10 minut. Stavitelé hradu ve 14. století obestavěli znělcová skaliska. Dlouhá léta střežil přechod Lužických hor díky strategické poloze, asi do 17. století. Pak postupně začal chátrat, ale s rozvojem turismu se stal brzy cílem výletníků. Dnes po hradu nese jméno i turistická oblast Tolštejnské panství. Ta zahrnuje jak Lužické hory tak i část Českého Švýcarska, tak jak jsem si postupně razil navštívená místa, označení panství v pasu přibývalo. Obdobně jako na Jedlovou se na hrad dostane návštěvník přes turniket a kovovou známku (i cena 20,- Kč je shodná). Vrchol skal je rovněž vyhlídkou, takže i vstupenka s růžicí je podobná (jen v červené barvě, na Jedlové byla zelená).

Jedlová i Tolštejn nám zabraly dost času, tak míříme do Jiřetína (pod Jedlovou), že najdeme nějaký oběd. Lokál nám poradí ve zdejším IC, pěkně na náměstí pod kostelem. Ovšem než se oddáme hodování, čeká nás výstup na Křížovou horu, již ne tak vysoký kopec (ale poměrně strmý). Ten je dekorován skvostnou křížovou cestou z druhé poloviny 18. století. Jedná se téměř o komplet, včetně sousoší Olivetské zahrady (ta nebývá pravidlem u křížových cest). Jednotlivá zastavení jsou vyvedena jako pískovcové reliéfy se závěrečným obrazem Kalvárie v kamenném kostelíku na vrcholu (ještě za ním je kaple Božího hrobu).

Pak už tedy konečně na gábl. Protože jsme z Moravy, poněkud povědomě působí název vsi – Horní Podluží (je tu i Dolní), to ovšem poukazuje na přítomnost Lužických hor, ale jihomoravská evokace to nebude poslední). Do obce nás vede cyklostezka (s trasou 3052), restaurace hotelu Slavie (či po staru Sonenhof) nás věrna dle názvu vítá sluníčkem (je tak celý den), výbornou plzní a solidním perzonálem. Už jsme si sice udělali přes den hlad, ale i přes tento hendikep musíme uznat, že kvalita podávaných jídel byla vysoká. Nakonec i ta druhá plzeň hovoří za celkovou spokojenost. Lze tedy pochválit i pracovnice v Íčku, že nás neposlali na nějaký blivajz.

Po dobrém byť pozdním obědě by to chtělo nějaký ležing, ten ale vynecháme, následující terén naštěstí nebude zas tak drsný. Jen odbočíme mírně k severu, za železniční zastávkou, zase po cyklotrase 3013, která nás vedla dopoledne. Za posledními domky Podluží stádo koz. Na farmě Žofín nechovají jen tyto milé rohaté tvory, ale i nějaké husy, či kachny. Ovšem volně vypuštěný dobytek si rychle získá naši oblibu, obzvlášť když zjistíme, že některé kozy mají na známce i jména, která se poněkud podobají jménům kamarádů, kteří jsou na zájezdě s námi (Viky, Pája či Eva). Dají se tu i koupit nějaké sýry či jiné kozí dobroty.

Ne příliš vzdálená je i další atrakce, pozůstatky osady Světlík, u ní velký rybník stejného jména (přírodní rezervace). K tomu opravený větrný mlýn holandského typu. Krajina vskutku idylická.

Cesta nás vede k okraji Studánek, kde narazíme na zcela novou asfaltkou, ta láká ke svezení, sice neuvidíme pramen Křinice, ale když se dozvíme, že cesta je v pohodě průjezdná, volíme přímý sjezd do Krásné Lípy. Již včera se nám tady líbilo, tak si ve sluníčku užijeme městečka lépe. Kromě již zmíněného pivovaru, či centra národního parku zkoumáme i sousoší živlů, já se jdu podívat ke kostelu (ten je zavřený), ale k vidění jsou zajímavé náhrobky na zrušeném hřbitově.

Od Krásné Lípy nás bude chvíli provázet již zmíněná Křinice. Silnice sleduje její tok přes Krásný Buk (když byla Lípa), a provází nás až do Kyjova (ta druhá jihomoravská reminiscence). Vinohrady by tu ale nenašel. V Kyjově Křinice míří do skal, silnice do kopce k Doubici. Obec je proslulá jako Mozkové lázně se stovkou obyvatel má na svoji velikost značné množství hospod (6), hlavní centrem je sice Stará hospoda s přilehlým parkem nejen dřevěných soch a artefaktů (mj. I obrněné transporty, Klement Gottwald, inu panoptikum). Tuto putyku jsme ovšem vynechali, díky předchozí návštěvě klidnější Doubické hospody s krásným historickým interiérem.

Dál nás provází Doubický potok, první poměrně typická skalní rokle, kterých ještě uvidíme víc v dalších dnech. Cesta opouští údolíčko u informační chalupy U Sloupu, přejedeme malý kopeček, a krátký sjezd nás svede do Dolní Chřibské. Zbývá ujet nějaké 3 km k náměstí a kopeček na Bajtlich.

Pt. 1

Pt. 2

Pt. 3