Okolo Islandu bez jediné islandské koruny

Úvod
Tento článek poskytuje informace o našem cestování okolo Islandu v létě 2017 v počtu 3 osob. Věřím, že může být inspirací pro budoucí cestovatele po tomto krásném ostrově. Důležitá informace na úvod: Cestování samozřejmě není zadarmo, jak se z nadpisu může zdát, ale hotovost zde opravdu prakticky nepotřebujete.  Za prvé islandské koruny v ČR seženete jen velmi těžko a za druhé Island je země, kde jsou platby hotovostí využívány opravdu minimálně. My jsme dokázali na ostrově přežít 7 dní bez jediné islandské kačky. Přesto, pokud se někdo cítí bez prostředků nejistě, může si islandskou měnu pořídit ve směnárně na letišti po příletu anebo prostě vybrat něco málo z bankomatu kdekoliv na Islandu. Kartou však lze platit cokoliv včetně veřejných WC (obvykle 100 nebo 200 ISK). Nákup benzínu či nafty se také obvykle odehrává za pomoci automatu na karty stojícího vedle pumpy. Jen výjimečně na některých místech na toaletách naleznete butylku s žádosti o příspěvek 100 ISK, který je však obvykle dobrovolný.

Před samotnou cestou samozřejmě předcházela klasická příprava za pomocí map, googlu a informací od přátel, kteří ostrov už navštívili. Podstatné jsou podle mě tyto věci:

1) Pokud si budete půjčovat auto, důkladně prostudujte podmínky a zjistěte si, zda bude požadována karta debetní či kreditní a s jakým limitem.

2) Na Islandu je mnoho kempů, ale spát v přírodě je také možné. Bohužel mnoho míst je k tomu nevhodných a zároveň je mnoho vhodných míst soukromým majetkem. Na mnoha odpočívadlech a vyhlídkových místech je zakázáno stanovat nebo parkovat s autem či karavanem přes noc. Přes to se najdou i místa, kde to lze.  Pokud spíte venku, dejte si práci s nalezením vhodného místa a to hlavně s ohledem na povětrnostní podmínky. 

3) Vezměte si termoprádlo, trekové boty, kvalitní oblečení a kulicha. Na Islandu téměř neustále fouká vítr a místy velmi silný. Letní teploty jsou sice kolem 6 až  14C, ale silný vítr pocitovou teplotu posouvá jinam.

4) Klasickou noc zde o letních prázdninách nezažijete. Slunce zapadá v létě kolem 22h (nebo i později) a vychází tak brzo, že je zde jen na chvíli šero. To vám dává více času na cestování a utáboření, ale někomu to může komplikovat spánek.

5) Anglicky (byť někdy se silným místním přízvukem) zde umí prakticky každý, takže domluva není problém, pokud umíte aspoň pár anglických slov také.

6) Potraviny je dobré nakupovat v síti řetězce Bonús, který je asi nejlevnější. Obchody otevírají často až v 11.00. Na alkohol je uvalena prohibice a je možné koupit jen ve státních obchodech Vínbúdin a není nejlevnější.

7) Při jízdě autem si dejte pozor na dvě věci: 1) Slepé horizonty, obvykle označeny značkou BLINDHAEDIR, jsou místa, kde nevidíte, co je hned za vrcholem – držte se dostatečně vpravo a jeďte pomalu. Někdy je na vrcholu uprostřed vozovky značka přikázaného směru jízdy, aby řidiče držela mimo střed vozovky. 2) Mosty jsou velmi často jednopruhové a projíždí ten, kdo přijel k mostu první.  Řidiči se zde chovají obvykle ohleduplně a nesnaží se na most nacpat za každou cenu první.

 

 

Na ostrov přilétáme už ráno. Letadla dosedají na letiště v Keflavíku, které je skoro 50km od Reykjavíku. Z letiště jezdí tzv. Flybus na autobusové nádraží v Reykjavíku (BSÍ terminal) za cca 500 Kč. Pokud si chcete půjčit auto už na letišti, obvykle u východu stojí zaměstnanci půjčoven a odchytávají své klienty. Dodávkou pak odvezou klienta do asi 5km vzdáleného Keflavíku, aby vyřídili dokumenty a předali vůz. My si půjčovali auto až druhý den a litovali jsme toho. Museli jsme z Rekjavíku zpět na letiště, nechat se odvézt do kanceláře a pak teprve vyrazit na cestu. To znamenalo další náklady na cestu Flybusem a ztráta 2 hodin. Takže pokud chcete první den nebo dva trávit v Rekjavíku  je dobré si auto na letišti půjčit ihned i když už nikam první den nejedete.

První den jsme si vyčlenili na prohlídku města. Nejdříve jsme si koupili bombu s camping gasem a pak prošli město. Šli jsme hlavní tepnou – ulicí Laugavegur, podívali jsme na náměstí Austurvöllur, kde je kostel Dómkirkjan, Alþingishúsið (sídlo islandského parlamentu) a pomník Jóna Sigurðssona, jenž je považován za jakéhosi otce novodobého islandského národa.

Pak jsme zavítali do starého přístavu, odkud jsme se po pobřeží vrátili k domu Hofdi, kde se v roce 1986 setkali Ronald Reagan a Michail Gorbačov, aby jednali o odzbrojení. Večer jsme si ještě udělali procházku k dominantě města – kostelu Hallgrímskirkja.

 

Po vyzvednutí auta vyrážíme na západ po silnici č. 36 od národního parku Þingvellir (Thingvellir), který je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Právě v této oblasti vznikl Althing, jeden z nejstarších parlamentů na světě, jehož pozůstatky se zde dosud nacházejí. Park leží v oblasti styku dvou tektonických desek (americké a euroasijské). Tyto desky se od sebe vzdalují o několik mm ročně a tak je zde velká trhlina a několik menších zlomů. Zajímavá je také řeka Öxará, která se vlévá do jezera Þingvallavatn s ostrovem Sandey. Za říčkou je pak malebný kostelík Þingvallakirkja se hřbitovem.

Po prohlídce nabíráme stopařku z Finska a pokračujeme dále směrem na západ do oblasti Geysiru a prohlížíme si Velký Geysir ( který dál původ slovu „gejzír“), avšak momentálně vodu nechrlil, Strokkur, který poctivě „plival“ vodu, každých cca 5-8min a Malý Geysir, který je takovým bublajícím hrncem s horkou vodu. Večer odjíždíme po silnici č. 35 ještě na nedaleký vodopád Gullfoss na řece Hvítá a jsme poprvé fascinování sílou místních řek. Promáčení vodou, která u vodopádu „prší nahoru“ se vracíme zpět ke Gyesiru a pokračujeme asi 5km zpátky na východ, abychom pak zahnuli po silnici č.35 na jih. V místě, kde se dá odbočit z č.35 na č.31 přespáváme u řeky. 

Ráno pokračujeme směrem na Laugarás a po pouhých cca 2 km odbočujeme ke katedrále Skalhólt, který byla dlouho duchovním centrem a biskupstvím. Současný kostel je poměrně nový, ale jmenování biskupů je zde doloženo už od 11. století a skončilo až roku 1783.

Se Skalhóltem za zády jedeme dál po č.31 a po asi 10km uhýbáme na jih po čísle 30, dokud se nenapojíme na silnici č.1, která je hlavní obvodovou tepnou celého ostrova. Na ní vydržíme až do konce a budeme z ní sjíždět jen na krátké tripy, abychom se následně vraceli na původní cestu. Po „jedničce“ tedy jedeme přes obce Hella a Holsvollur až k mostu přes Markafljót a zastavujeme hned za ním. Pěšky pak jdeme k vodopádu Seljalandsfoss.  Vodopád má výšku asi 60m a v porovnání s jinými vodopády na ostrově poměrně malý průtok. Nebýt zde hromady turistů, bylo by to jedno z nejromantičtějších míst na Islandu. Jako většina návštěvníků využijeme pěšiny, která vede pod a za vodopád a zmáčení se vracíme k autu. Pokračujeme na západ po pobřeží k řece Skógá a vodopádu Skógafoss, který nás opět pozitivně naladí. Výstup k horní části vodopádu si lze pak prodloužit pěšinou dál do vnitrozemí, kde lze obdivovat jak je říčka zařízlá do terénu. 

Po obědě vyrážíme k ledovci Sólheimajökull který je asi 5km západně od Skógaru, odbočujeme po silnici č. 221 a od parkoviště si děláme procházku přímo pod ledovec. Splaz ledovce je přístupný jen s horolezeckým vybavením a tak se na led nepouštíme. Sledujeme jak se led postupně mění v řeku a pak si podel ní uděláme krátkou procházku.

Další cesta vede zase dál na západ a snad jen minutě jízdy zastavujeme na parkovišti ihned u silinice. Odsud lidé korzují po pěšině k moři. Vydáváme se na procházku také, abychom zjistili, že se postupně cesta jeví jako stále delší a delší. Původně jsme odhadovali tak 1 až 2 km, ale nakonec to bylo snad 3,5 km. Až u moře nalézáme vrak letadla Dakota DC-3, který zde nouzově „posadil“ na pláž pilot v roce 1973, když nenašel letiště v Keflavíku. Přistání všichni přežili i když to dnes vypadá, jako by letadlo poslaly k zemi nějaké stíhačky… Souřadnice pro fanšmejkry: 63.4591144N, 19.3661003W.

Utahaní se vracím k autu a pádíme opět na západ. Po čase odbočíme na silnici č. 218 a vyjíždíme až na vrchol Dyrhólaey. Máme první možnost vyzkoušet, co zvládne Jeep Cherokee v terénu. Pohled na moře a skalní bránu pod námi je úchvatný. Poprvé také vidíme papuchalky, mořské ptáky, které jsou jakýmsi symbolem Islandu a které místní nazývají puffins. Suvenýry s těmito ptáčky jsou po postavičkách vikingů a trollů asi další nejčastější artikl prodávaný na turisticky zajímavých destinacích.  Po návratu na silnici č.1 a pár ujetých kilometrech se opět vracíme k moří a to silnici č. 215. Jedeme na pláž s černými písky Reynisfjara – údajně to má být jedna z nejkrásnějších pláží světa. Písek působí na první pohled špinavě, ale je to jen dojem. Naví krásně díky své barvě kumuluje příjemné teplo  ze slunce. I odsud je úžasný pohled a to jak zpátky na Dyrhólaey tak na blízké skalní jehly Reynisdrangar. Další cesta autem vede přes městečko Vík opět na západ.

Delší čas hledáme místo, kde se utábořit. Podél silnice jsou nádherné přírodou vytvarované mohyly, tzv. pseudokrátery. Jedná se o chráněnou oblast Álftaversgígar. Zde je však kempování zakázané. Místo na přespání nacházíme až u odbočky silnice č. 209 v lokalitě nazvané Laufskálavarða a zjišťujeme, že se jedná o místo se silným duchovním nábojem. Kdysi zde stála farma Laufskálar, která zmizela během erupce Katly v roce 894. Dnes je zde jakýsi lávový hřeben a každý, kdo zde projíždí, přiloží kamínek na nějaký jiný kámen, aby mu to přineslo štěstí. Místo vypadá mysticky, možná ve večerním šeru až strašidelně.

 

Vstáváme brzy, občas nás vzbudí zastavující auto, ze kterého vystupují lidé a přidávají kamínek na nějakou mohylku. Vyrážíme a po chvíli se zatavujeme u cesty, abychom si prohledly  lávová pole Skaftáreldahraun, které jsou důsledkem katastrofální erupce sopky Laki v 18. století.  Raději ani

nedomýšlíme, co by znamenala podobné katastrofa pro Evropu i celý svět dnes. Zájemci si mohou dát do google Móðuharðindin  nebo Mist Hardships.

Naše cesta pokračuje po pobřeží směrem k ledovci Vatnajokull. Nejdříve zastavujeme u ledovcové laguny Fjallsárlón a pociťujeme mohutnou sílu zdejších ledových větrů.  Za ten pohled to ale stálo. Laguna napájená z ledovce je plná ledových ker zajímavých tvarů i barev. Vidíme kry šedivé, bílé i azurově modré. Následně přejíždíme k větší laguně Jökulsárlón a jsme ještě více potěšeni pohledem na kry bizarních tvarů a i barev. Místo je plné turistů a někteří z nich využívají možnosti projet se po laguně v obojživelných vozidlech.

Pokračujeme dále po pobřeží a občas zatavíme, abychom se pokochali pohledem na útesy, zálivy pláže nebo okolní Hory. Cesta je plná podobných poutníků, jako jsme my.

Přijíždíme k vesnici (místní říkají, že je to town) Djúpivogur, která je nejstarším přístavem ve východních fjordech a je doložená už v 16. století. Tato rybářská obec působí poměrně útulně a poklidně. Po prohlídce hledáme Djúpavogskörin, což by měl být teplý pramen s možností koupat se v něm zdarma v jakési plechové vaně pro více osob. Mapy google lžou a lokalizují ho někam k přístavu. Místní nám nakonec poradí, kde pramen je. Musíme se vrátit z obce opět na hlavní silnici č.1 a jet pár set metrů zpátky, abychom u lesíka uhnuli k pobřeží. Vana je dobře schovaná. Na místě parkují 2 auta a zjišťujeme, že se v lázni povalují čtyři Rusové.  Po chvíli však přijíždí urostlý Islanďan, sedá si s pivem do vany a Rusové to s úsměvem balej. My si k němu přisedáváme a dáváme se do řeči. Dozvídáme se, že ve městě je asi 60 pracujících Poláku a ledu v ledovcích na Islandu ubývá. Pak se nám svěřil, že dostal pokutu 200.000 ISK za řízení pod vlivem alkoholu. Dopil pivo, oblékl se a odjel svým teréňákem domů se slovy, že má v plánu ještě večer pít pivo. Poloha pramenu je: 64.6532750N, 14.3421369W. Po 30 minutách ve vodě také vylézáme a vyrážíme dál. 

Jedeme až na konec fjordu Berufjördur, přičemž pozorujeme rybářské lodě a pak uhneme na silnici č. 939, která nám má podstatně zkrátit cestu. Cesta je adrenalinovým zážitkem, protože stoupání je značné a jsou zde úseky, které vypadají nebezpečně. Odměnou za to jsou nádherné výhledy při cestě průsmykem. Špatné počasí výhledy kazí, ale i tak tenhle kaňon svoji krásou vyráží dech. Po pár desítkách minut se opět napojujeme na č.1. a pokračujeme dolů do údolí podle jezera Lagarfljót až k městu Egillstadir. Kousek pod městem si najdeme místo u řeky k přespání a vzhledem k vydatnému dešti se všichni mačkáme celou noc v autě.

 

Unavení a nevyspalí vyrážíme na severozápad a pomalu se blížíme k polovině naší cesty. Ujedeme cca 100km a sjíždíme z hlavní na silnici č. 864 a jedeme cca 25km po šotolině k vodopádu Dettifoss. K vodopádu se je možné se dostat i další odbočkou po silnici č. 862, ale nám se jeví nakonec vodopád hezčí odsud i když cesta k němu je zřejmě horší. Navíc je možné pěšky dojít podél řeky Jökulsá á Fjöllum (ledovcová řeka) i k vodopádu Selfoss. Zatímco Dettifoss působí impozantně a je právem pokládán za jeden z nejmohutnějších vodopádů v Evropě (průtok až 500 m3, šířka asi 100m, převýšení 44m), Selfoss působí už méně divoce. Krásný je nejen pohled na vodopády, ale i na hluboce zařízlý kaňon pod nimi. Autem pak přejíždíme ještě kousek po proudu k vodopádu Hafragilsfoss.  Pak se vracíme zpátky na hlavní silnici č.1.

Pokračujeme na západ asi 30km k zajímavě zbarvenému hřebenu Námafjall, pod nímž jsou horké prameny. Ze země syčí horká pára, některá jezírka bublají a všudypřítomné rezavo-žluto-oranžové bahínko se nám lepí na nohy. Někteří turisté si nazouvají igelitové pytlíky na boty, většina ale po procházce pracně čistí boty o trávu u parkoviště.

Po uvaření obědu se vracíme zpět na hlavní, zahýbáme doprava a vracíme se asi 300m, abychom po silnici č. 863 vyjeli kolem geotermální elektrárny k parkovišti pod horou Leirhnjúkur. Zde jsou vidět zajímavá lávová pole. Horu zdoláváme po svých a i zde je vidět stoupající pára a jezírka s horkou vodou. Počasí se dost zhoršuje a tak spěcháme zpět k autu a ještě popojedeme ke kráteru sopky Krafla na jehož dně je překrásné jezero. 

Opět se vracíme na silnici č.1 a jedeme dál na západ. Po krátké chvíli se před námi rozprostře velká pánev s jezerem Mývatn. Sjíždíme k jezeru a v městečku Reykjahlíð zatáčíme na silnici č. 848 a po chvíli zastavujeme u Dimmuborgir, jedné z dalších velkých přírodních atrakcí Islandu. Dimmuborgir (neboli Temné Hrady) je vlastně takové skalní městečko podobně třeba nášemu Adršpachu, ale tvary skal jsou zde naprosto odlišné. Skalní útvary jsou často duté a připomínají hrady a domy. Jsou zde i jeskyně a vše působí trochu strašidelně. Legendy praví, že jde o místo spojující Zemi s peklem a že zde přistál satan po té, co ho svrhli z nebe. Bohužel stihneme projít jen část pěšin a musím vyrazit, abychom se někde utábořili. To se nám podaří pár kilometrů jižně od jezera na odpočívadle.

 

Ráno pokračujeme až k vodopádu Godafoss. Vyjeli jsme celkem brzy a tak na místě potkáváme jen skupinku fotografů, kteří se snaží zachytit řeku Skjálfandafljót i s Godafossem v ranním oparu. Po chvilce vyrážíme dál na západ až k městě Akureri, které je povážováno za jakési hlavní město severu. 

V celku příjemné městečko chráněné hlubokým fjordem si během asi hodiny a půl prohlédneme a po doplnění zásob pokračujeme na západ po hlavní podíl řek Hörgá a následně Öxnadalsá. V obci Varmahlíð zahýbáme na silnici č.75 a jedeme pár kilometrů na sever do Glaumbæru, což je jakési muzeum-skanzen s kostelem. Původní osídlení bylo na místě již snad kolem roku 900, avšak budovy, které vidíme, jsou až z 18. a 19. století. V zemi částečně zapuštěné, drny obložené a travou porostlé budovy namačkané na sebe a propojené vnitřními chodbami jsou velmi zajímavým řešením, jak se vyrovnat se zdejšími klimatickými podmínkami. Vedle skanzenu je kostel z roku 1926, který nahradil starší kostel. Před kostelem je pomník prvního Američana evropského původu Snorriho Þorfinnssona  narozeného v roce 1003. Poté, co se i s rodiči vrátil z Ameriky zpět na Island, žil právě tady a je tu i pohřben. 

Vracíme se na hlavní, protože nás čekají ještě 2 sjezdy, které zaberou trochu času. Po zhruba 70 kilometrech zatáčíme na cestu č. 721 a zajíždíme ke kostelu Þingeyrakirkja, který postaven z čedičových kvádrů. Kostel je z roku 1877, ale na místě byl před tím klášter a to už od roku 1133 do roku 1550. Kostel zaujme tím, jak se liší od ostatních kostelů na Islandu, které jsou vždy světlé barvy. U kostela jsme úplně sami a tak si to chvilku užíváme. Bohužel je kostel zavřený.

Pár minut po návratu na hlavní sjíždíme na cestu č.716, která se po chvíli mění na č.717 a kolem jezera Vesturphópsvatn dojedeme až k vyhlídkovému místu  Borgarvirki. Tento kopec vypadající jako malý vulkán byl údajně v minulosti i pevností, což má naznačovat kamenná zídka postavená v místě, které je jakýmsi přirozeným vchode. Na místě jako vždy fouká, ale výhled opět stojí za to. Po té pokračujeme po č.717 až ke křižovatce s cestou č. 711, napojujeme se na ní zabočením doprava a pokračujeme až k hostelu Ósar. Zde je menší parkoviště a stezka k místu, kde se jezero Sigríðarstaðavatn pojí se zálivem Húnafjörður. Na pláži pozorujeme tuleně, kteří se vyvalují na protějším břehu fjordu. Většina z nich se jen tak povaluje, ale občas si nějaké skočí zaplavat. Zpátky se vracíme po cestě č. 711 až na hlavní silnici č.1 a pokračujeme dál na Reykjavík.

Zastavujeme po asi 100km na místě Daníelslundur , které jako jedno z mála připomíná náš les. Nejen, že tady moc nefouká, ale jsou tu i dřevené lavičky se stolem a dokonce nacházíme i grill z betonu, který slouží návštěvníkům tohoto odpočívadla. K naší smůle nemáme nic, co by se dalo ugrilovat. Místo má tyto GPS souřadnice: 64.6585606N, 21.7114106W

 

Ráno rychle balíme a jedeme přes Hvalfjörður Tunnel k hlavnímu městu. Ještě se zastavujeme pod horou Esja a pokoušíme se o výstup, ale vzhledem k nutnosti vrátit auto do 12h v Keflavíku zvládáme asi jen ½ cesty a tak se pokocháme pohledem na Reykjavík a radši spěcháme vrátit auto do půjčovny. Odjíždíme na guesthouse, abychom se aspoň trochu zcivilizovali a prospali, protože velmi brzo ráno vstáváme a letíme domů. Sbohem Islande!