2.1. den
Druhý den pobytu se nám Island předvedl v plné parádě.
Golfský proud sice velmi otepluje tuto severskou zemi (v zimě tu bývá max. do -2°C), ale mísení teplých a chladných mořských vod způsobuje oblačnost a vydatné srážky. Vítr je zde všudypřítomný, nepříjemný a při větší rychlosti umí být i nebezpečný. Právě díky prudkému větru zde často neprší shora, ale vodorovně!
Pro místní není déšť, zima ani fičák ničím neobvyklým, pro nás návštěvníky (nevybavené Gore-Texem), zvyklé na něžný český vánek, však tato sibérie byla doslova očistcem. Předem jsme byli varováni, že zdejší počasí bývá velmi nevyzpytatelné, netušili jsme však, že dokáže být až tak zákeřné. Deštníky či pláštěnky byly téměř zbytečné, poznali jsme to na vlastní kůži.
Ráno jsme za prudkého lijavce z
kempu naskákali do našeho dostavníku a vydali se směrem na jih. Po levé ruce jsme (v dáli) míjeli
Heklu, královnu islandských sopek a také několik farem.
Průvodkyně přehodnotila plánovaný program a snažila se nás co nejvíce schovávat pod střechy.
Nejdříve nás zavedla do etnografického muzea
Skógasafn, nacházejícího se 150 km východně od Reykjavíku, v těsné blízkosti obrovského vodopádu Skógafoss. Ke krasavci jsme se vrátili cestou zpět.
Muzeum je sbírkou kulturního dědictví. Dělí se na tři části a nabízí 15 000 předmětů regionálních lidových řemesel - nástrojů používaných k chovu a rybolovu (včetně rybářské lodi), taktéž artefaktů pocházejících z doby vikingů, dále knih, výšivek, obrazů, ošacení atd. Muzeum dopravy, vyprávějící příběh vývoje a technologie dopravních prostředků, jsem jaksi vynechala, stejně tak obchůdek se suvenýry a kavárnu.
Nejvíce času jsem strávila v přestavěných rašeliništích ve skanzenu. Dala se tu nádherně nasát atmosféra života minulých časů v několika etapách. Obydlí byla miniaturní, skromně vybavená, ale velmi útulná. Stejně příjemně působil i dřevěný kostelíček.
Muzeum bylo otevřeno v prosinci 1949. Podnět k založení dal Þórður Tómasson. Na muzeu pracoval až do svých 92 let. Původně sídlilo v Regionální škole Skógar, ale protože věcí přibývalo, postavila se v roce 1955 první muzejní budova. Jakmile muzeum získalo vlastní zařízení, zahájily se práce na úpravách výše popisovaných historických stavení. Příbytky byly přivezeny z různých míst a v prostorách muzea rekonstruovány. Současným ředitelem muzea je bývalý ředitel školy, Sverrir Magnússon.
Upoutaly mne především
domky se zelenou travnatou střechou, částečně zapuštěné v zemi a obsypané hlínou. (Vzpomněla jsem si na podobné
kytičkotravnaté střechy v Norsku.) Tato izolace příbytků bývávala pro staré generace zcela přirozená a také nutná. Na dřevěnou střechu se pokladla kůra a na ni rozložily dvě vrstvy travních drnů (první trávou ke kůře, aby umožňovala lepší odtékání vody a druhá vrstva trávou nahoru). Střecha odolávala povětrnostním vlivům a do domečku nezatékalo.
Brouzdali jsme dostavníkem dál uplakanou jižní částí Islandu, oblastí
Katla Geopark. Ve vísce
Vík jsme si prohlédli
manufakturu na pleteninu. Ruční pletení je na Islandu tradicí. Ceny za kvalitní výrobky však byly pro nás, Čechy, astronomické. Návštěvě obchodu, pod jehož střechu jsme se šli schovat a ohřát, předcházela kratičká prohlídka pláže. Temná krajina se podobala konci světa
. Počasí stále krutě stávkovalo. Udržet stabilitu bylo velmi náročné.
Spoušť jsem zvládla zmáčknout za pomocí kolegy, který držel deštník a také pláštěnku. Obojí pod náporem prudkého bočního deště a neskutečně silného větru ulétávalo. Kapky vody fackovaly a píchaly, vítr smetal, byla nám šílená zima… Byli jsme durch. Neobešlo se to bez špačkování.
Přemístili jsme se pak dostavníkem (z hlavního tahu odbočili na silničku 215) na další pláž, kde jsme shlédli černé čedičové skály a jeskyni
Hálsanefshellir. Horko těžko jsme ve štěrbinách skal rozpoznali papuchalky. Ani těmto mořským ptákům se jaksi nechtělo v takovém vichoru vystrkovat nosy (velké červenooranžovočerné zobáky). 200m od břehu rozdivočeného Atlantského oceánu se z vody nořila skalní skulptura
Reynisdrangar. Až 66m vysoké pilíře se též nazývají Trolími skalami. Váže se k nim legenda o skřetech, které sluneční paprsky proměnily v kamenné špičaté kužely.
Poslední zastávka proběhla v přírodní rezervaci (na poloostrově... kdysi ostrově)
Dyrhólaey.
Prudký déšť ustal až po šesti hodinách, doslova jako když řízne. Nedokážu si představit takový kalamitní stav po celou dobu našeho poznávání. Prý to zde ale není nic neobvyklého. Fotografie z přírodní rezervace byly hodně drahé.
Poslední aktualizace: 31.7.2021
Island Skógasafn - muzeum Skógar, Katla Geopark – přírodní rezervace Dyrhólaey na mapě
Kvalita příspěvku:
Diskuse a komentáře k Island Skógasafn - muzeum Skógar, Katla Geopark – přírodní rezervace Dyrhólaey
Asi se budu opakovat, ale ti Ryvolové prostě ten Island podcenili.