Island pod stanem (6) - NP Dyrholaey, městečko Vík a Fjaðrárgljúfur
12.6. pondělí
Honza nás budí opět v 7h. Obloha je téměř zatažená až na prosvítající kousek modré oblohy směrem na jih nad oceánem. Balíme batůžky na jednodenní výlet a plánujeme nákup potravin ve Víku, přes který dnes budeme projíždět.
Ze Skógaru do Víku to je po silnici nějakých 33km. Cestou míjíme odbočku k vraku letadla Dakota DC-3, který leží na pláži Sólheimasandur od roku 1973. Vrak není úplně naší prioritou a tak si ho necháváme jako případnou možnost při cestě zpátky. Co ale rozhodně dnes navštívit chceme je přírodní rezervace Dyrholaey. Tvoří ho řada rozeklaných útesů střídajících se s plážemi s černým pískem. Domov zde má velké množství ptáků a my doufáme, že se nám tu podaří zahlédnout i velmi oblíbeného Papuchálka, o kterém mluví všichni turisté na Islandu a všichni ho chtějí vidět.
Ze silnice č.1 odbočujeme na slepou odbočku č.218 vedoucí přímo na parkoviště v Dyrholaey. O oblíbenosti lokality svědčí množství zaparkovaných i teprve přijíždějících aut a autobusů. Ze dvou vyhlídek z parkoviště se kocháme výhledem na Atlantik a na vlny bičující skalnaté útesy na pláži Kirkjufjara. Po pokochání se, stoupáme po okruhu na nedaleký vršek tyčící se do výšky cca sta metrů nad hladinu oceánu s výhledem na skalní bránu. Cestou pozorujeme několik různých druhů ptactva (racci, rybáci, ústříčníci apod.), vše kromě samotného papuchálka. Po něm se nás cestou ptají i japonské turistky, ale po papouškovi severu ani vidu ani slechu. Někdy nám to připadá, že jde o takovou islandskou lochnesku, o které všichni mluví a kdoví, jestli ho někdy někdo vůbec viděl.
Po dokončení zhruba dvou kilometrového okruhu opět nasedáme do zapůjčeného Dustera a vyrážíme do nedalekého městečka Vík. Jedná se o nevelké městečko s přibližně 300 stálými obyvateli, kostelíkem na kopci a pro nás hlavně důležitým obchodem a turistickým centrem.
Marně tu hledáme náš oblíbený obchod Bónus, ten ve Víku není. Nacházíme pouze Netto, ve kterém by ceny měly být podobné. Nakupujeme hlavně pečivo na další dny, dále jogurty na které máme velkou chuť a pak nějaké místní čokolády a sladké pečivo. Chleba s jogurtem pak vychutnáváme po vzoru bezdomovců v trávě před obchodem. Škoda že si krásných odpočívadel se stolem a lavičkama všímáme až po dokončení konzumace.
Kousek nad obchodem začíná trasa okruhu Vogelfelsen bei Vík na 200 metrů vysoký kopec tyčící se jihozápadně nad Víkem. Cestou opět vidíme spoustu různých ptáků (kromě legendárního Papuchálka) a v dáli siluety ostrých útesů Dyrholaey s typickou mořskou bránou. Přímo dole pod námi ční z moře štíhlá skalnatá jehla, která je vyobrazena i na titulní straně jednoho z našich knižních průvodců. Je tu i krásný výhled na samotnou vesničku Vík.
Vracíme se zpátky dolů do Víku a naše kroky míří do infocentra, které se nachází pár desítek metrů od obchodu. Mají tu zpoplatněnou wi-fi (za tři sta místních korun) a místnost muzea, kde se věnují hlavně sopce Katla v jejímž regionu Vík leží. Prohlížíme i několik vycpaných zvířat (třeba polární lišku a pak hlavně ptáky i s vysněným papuchálkem). Dozvídáme se tu předpověď počasí, dle které se to má začít kazit někdy ve čtvrtek až v pátek. Do té doby by mělo hezké počasí vydržet. V prodejně prohlížím tradiční vlněné islandské svetry vyráběné ručně. Vypadají docela kousavě a za cenu kolem 25000 korun i dost předraženě. Asi zůstanu dál u své teplé Polartec mikiny.
Opouštíme Vík a pokračujeme po naší dobré známé silnici č.1. Cestou opět pozorujeme pasoucí se ovce a koně, obrovské lány fialové lupiny a po levé straně i ledovec Mýrdalsjökull.
Další zastávkou je dva kilometry dlouhá soutěska Fjaðrárgljúfur se sto metry vysokými stěnami, jejíž dnem protéká říčka Fjaðrá. Přijíždíme po cca 3,5 km dlouhé zajížďce po udržované silničce až přímo na dosti plné parkoviště s toaletami a tekoucí pitnou vodou z kohoutku. Nepohrdneme a využíváme obojího a navíc i laviček na další svačinu.
Po plastových zpevňovacích rohožích, které tvoří spolu se zábradlím cestu podél pravé strany kaňonu, vyrážíme vzhůru. Soutěska je hezká, ale po skalnaté říčce Skógá, která nasadila laťku vysoko, nás přeci jen trochu zklame. Dovnitř soutěsky vidíme jen z několika vyhlídkových míst, obehnaných kvůli bezpečnosti turistů, zábradlím. Na konci soutěsky je dokonce železné vyhlídkové molo. Všude je tu spousta turistů.
Vracíme se a scházíme dolů k vodě a k ústí do kaňonu. Nabízí se nám tu hezčí pohled na skalnaté stěny. Dovnitř nás to však bez brodění nepustí a do ledové vody se nikomu z nás nechce. Pozorujeme tedy chvíli létající dron (těch na Islandu vidíme poměrně hodně).
Den se pomalu chýlí k večeru a tak odjíždíme najít další nocoviště. Odbočujeme po půl kilometru doleva na silnici Lakavegur k sopce Laki. V současné době je zde cedule informující o neprůjezdnosti celé cesty. V horních partiích je zřejmě ještě sníh. Nám však stačí pouhé dva kilometry, kde nacházíme vpravo od silnice potok s rovnými travanatými plochami - ideální místo pro naše stany. Jirka chvíli ladí parkování a přestože má náš Duster pohon na všechny čtyři, tak se mu nechce příliš zajíždět mimo zpevněnou vozovku do trávy a hlíny. Uznávám, že zapdnout tu, by nebylo dobré, ale zase si myslím, že terénní auto by si mělo s nějakým tím lehkým terénem poradit.
Při večeři probíráme plány na další dny - probíráme varianty jízdy na úplný východ ostrova (kterou nám doporučil Christian Handl jako svůj top Islandu a kde je zároveň i velká pravděpodobnost spatření papuchálků), na západní pobřeží (kde však kromě papuchálků nemáme mnoho vytipovaných míst) a pokus dostat se více do středních částí (konkrétně do Honzou preferovaných Duhových hor). Střed je však v tuto dobu ještě uzavřen a proto se spíš kloníme pro východní variantu. Duhové Hory bychom zkusili až případně po návratu zpět v druhé půlce naší výpravy.