Okolo Žlutavy
Poslední dubnovou sobotu jsem se vydal na další zdravotní a trochu delší procházku (6 km), tentokrát na okraj Chřibů do vesnice jménem Žlutava. Ze Zlína mi tam jel přímý bus. Za Otrokovicemi nás čekalo před největším moravským tokem dopravní omezení v podobě zúžené vozovky (vedle břehu probíhají nějaké rozsáhlé stavební práce), ale daleko větším šokem byl příjezd na napajedelské busové nádraží, za nímž byl směrem k městu zcela zrušen most. Takže těm, kdož z Otrokovic do Napajedel nevyužili přímý spoj, nezbývá než na druhou stranu přeplavat, neboť pramici s převozníkem zde nevidět!
Od „autobusáku“ jsme z hlavní cesty odbočili na vedlejší silničku a stoupáním přes místní část Žlaby se vyšplhali pod vrchol kopce Soudná (344 m), pod nímž je rozložena ústřední část obce Žlutava, v níž dnes žije okolo tisícovky obyvatel.
Po vystoupení z dopravního prostředku v horním konci vsi se přede mnou vyloupla pěkná budova školy, jíž ten hlavní půvab dodávala hřejivě teplá žlutooranžová fasáda, zkrášlená navíc obrázkem slunce, letícího papírového draka a duem cvrlikajících opeřenců.
Je to prostě školička jako malovaná a příznivý dojem z ní umocňoval i vedlejší parčík s košatou lípou, vysazené v květnu 1945 na památku osvobození od fašistické hrůzovlády.
První triviální (vesnická) škola v obci vznikla roku 1791 a vyučování žáků se v domku s čp.85 věnoval kantor Josef Novák. Ten opravdový vzdělávací institut byl za 864 zlatých a 52 krejcarů zbudován 1839 a Josef Novák zde měl i svoji obytnou učitelskou světnici. Krom jediné učebny a komůrky ke školnímu stavení přináležel chlév, dvě a půl míry pole a školní zahrádka. Roku 1891 byla škola uznána c.k.inspektory za nevyhovující a za 11 748 zlatých a 25 krejcarů byla vystavěna nová, v níž se začlo vyučovat v říjnu 1892. Tato trojtřídní anebo čtyřtřídní škola byla v šedesátých letech minulého století přestavěna. Dalších úprav se dočkala roku 1980 a těch nejvýraznějších pak na začátku nového tisíciletí.
Od školy jsem nepokračoval „hore dědinou“, ale vrátil se kousek zpět na rozcestí a zamířil na její boční konec trasou NS Po žlutavských vyhlídkách. Prvních asi 400 metrů mne stoupání stejně neminulo, pak už polní cesta vedla po úbočí Soudné po vrstevnici a nabídla pohled na okolní pastviny s množstvím koní v ohradách. Takovým menším „bonbónkem“ pak byl pohled na sice krátkou, ale velice interesantní řadu topolů, která by se mohla stát logem Žlutavy. Krajina chřibského podhůří je tu velmi malebná, což jsem si za dnešního slunného počasí spolu s fotogenickými oblaky na obloze tuze užíval. Znervózňovaly mne jen občasné poryvy větru dosahující síly vichřice, a když mi to blbé větřisko už po několikaté z hlavy odfouklo čapku, musela kšiltovka putovat do batohu.
Já zase od rozcestí po silničce se žlutou tur.značkou okolo další pastviny (tentokrát s ovcemi) k blízkému kamenolomu. Cesta mi ale trvala dlouho, protože to člověku nedalo, aby se spolu s hledáčkem fotoaparátu stále neohlížel. S každým přibývajícím výškovým metrem se totiž při pohledu k východu otvíralo čím dál úchvatnější panoráma kraje. Zaujaly poslední výběžky Vizovických vrchů spadajících u města Napajedla až k řece Moravě, větší pásmo kopců vlevo patřily už Hostýnským vrchům a celý východní obzor v dáli vyplňoval mohutný hřeben Bílých Karpat. A velice pěkné byly pohledy i na odsud viditelné části zástavby Žlutavy spolu s nejbližším malebným okolím.
Rozsáhlý areál kamenolomu není dílem novodobým, což dokládá jeho původní název „Panský lom", který v minulosti spadal pod napajedelské panství. I v současnosti je těžební prostor, patřící od roku 1997 společnosti Kamenolom Žlutava, pilně využíván. A zdá, že z jeho hlubin těžený produkt (křemičitovápenatý pískovec) v podobě lomového kamene, kamene upraveného drtičkou a písku jde stále dobře na odbyt.
Těsně před lomem žlutá trasa odbočila přes vyhlídkovou pastvinu napravo a vnořila se do lesa. Já po ní šel ale jen asi 200 metrů a poté ze začátku docela bujným hvozdem sestupoval k severu, kde se měl nad lesní silničkou nacházet kamenný památník paraskupiny Bohuš.
Díky velkému nosu, v němž mám zabudován obzvláště citlivý sonar, jsem se k němu dostal na první dobrou! Nevysoký památník je ozdoben reliéfem padáku a nápisem.
„Bohuš“ byl krycí název sovětské parašutistické skupiny, jenž v únoru 1945 učinila výsadek právě tady na okraji Chřibů. V oblasti získávala poznatky o pohybu německých vojsk v údolí řeky Moravy a předávala je velení Rudé armády. Skupina byla podporována žlutavskými občany. Poté, když byla prozrazena a fašisté vyslali trestní oddíl k jejímu vypátrání, se parašutistům podařilo včas uprchnout a našli azyl u místních, kteří jim pomohli se ukrýt.
Od pomníku jsem sestoupil k silničce a pokračoval v průzkumu terénu, který se na mapách označuje názvem „Hrubá planina.“ Od cesty se dolů táhla hluboká rokle, do níž o hodný kus níž ústila další, ještě větší roklina. U nás na Valachoch těmto terénním zářezům říkáme „zmoly“, v Chřibech se označují jako „žleby.“ Musím se přiznat, že mne k jejich návštěvě navnadily mapy.cz, které nově začaly obzvláště strmé svahy zvýrazňovat šedou barvou... no a protože jsou Chřiby známy bohatým výskytem pískovcových útvarů, já bláhovec myslel, že z těch srázů budou občas vystupovat i nějaké ty skalky. Což se tedy nepotvrdilo a od ústí s druhou roklí jsem musel po jejím pravém okraji lesem vyfunět nazpět k lesní silničce. Ta mne naštěstí zanedlouho přivedla k rozcestí „U Mrazíka“ a odtud už pohodlnou asfaltečkou na další rozcestí za kamenolomem a zpět do Žlutavy.
Tady, na jejím jihozápadním konci se rozkládá rozlehlý agroareál jménem Farma Žlutava. Jedná se o rodinný ranč, nabízející návštěvníkům ubytování a posezení ve stylové restauraci. Hlavní atraktivitou však jsou rozsáhlé pastviny všude okolo cesty, z níž možno po libosti obdivovat pasoucí se koně a nechybí ani ti poněkud menší a ušatější přežvýkavci – osli. Hned za vchodem do rodinného ranče se nachází minizoo, kde v ohradě pobíhají kozy s kůzlaty. K vidění jsou rovněž ovce, domácí prasata, slepice a dokonce i párek jeřába královského a lamy!
Majitelé ranče zájemcům nabízejí výuku jízdy na koních pro pokročilé, i pro začátečníky. A protože krom venkovní jízdárny farma disponuje také dvěma krytými, je možno projíždět se tady na koníčcích vlastně po celý rok.
Od farmy jsem pokračoval po obvodu Soudné s dalšími pěknými výhledy horní částí obce a dolů návsí zpět k zastávce busu u školy. Největší ozdobou návsi je kostelík sv.Cyrila a Metoděje. Na první pohled nese modernější, skoro až funkcionalistické rysy, což by zhruba odpovídalo, neboť jeho stavba byla realizována až LP 1939.
Celkovou generální úpravou prošel poměrně nedávno, roku 1999. Přitom odstraněna stará sakristie a ta nová, aby stála v ose kostela, byla vystavěna dle návrhu ing. architekta Kubky. V kostele se nachází zbrusu nové kněžiště a jeho interiér je nově vymalován. Venkovní vzhled kostelíku prošel také výraznou proměnou - původní brizolit byl nahrazen omítkou. „Nový" svatostánek byl v listopadu roku 2005 slavnostně vysvěcen arcibiskupem Janem Graubnerem. Nejstarším prvkem kostelíka je zvon zasvěcený sv.Floriánkovi, který býval součástí staré jednoposchoďové zvonice. Měla podobu masívní čtyřhranné věže a v místech dnešního kostela stávala od posledního roku I. světové války. Po její demolici zaujal zvon místo v mnohem důstojnějším prostředí věže nového kostela.
Protože se snažím všude chodit na čas, tak jsem na svůj autobusek, který mne zavezl nazpět do Zlína, dlouho čekat nemusel.
(A jako bonus si z výšlapu dovezl zase vodu v operovaném koleni, které splasklo až po pár dnech, ale do té doby to v něm bolelo a píchalo jak sviňa!)