Okruh Malenovicemi

A opět tu máme další krásnou májovou neděli a se mnou už od rána čerti šijí, jak se nemůžu dočkat poledne, abych mohl vyrazit na zdravotní procházku. Tentokrát spíše jen takovou příměstskou a začnu tam, kde jsem na okraji Malenovic posledně skončil.

Na zastávku „Malenovice, cihelna“ se z Jižňáků přesunuji trolejbusem č.6 a odtud jsem zamířil na rozhraní ulic Šrámkovy, Nové a Havlíčkovy – ke mně už známému exempláři dubu letního, jehož košatá koruna stíní pěknou kapličku. Posledně se mi foto interiéru přes sklo nepovedlo, doufám, že to dnešní už bude mnohem lepší!

Od kaple jsem zamířil nahoru do svahu čtvrtí rodinných domů a vilek Havlíčkovou ulicí, ta se na nejbližším rozcestí stočila k západu a pokračovala téměř po rovině až do vlastních Malenovic. (Tahle zástavba, jíž momentálně procházím, je takovým jejich novodobým předměstím.) Po chvilce chůze z Havlíčkovy nahoru pod les odbočuje ulice Skalní a já neodolám, abych nešel omrknout místní opuštěný pískovcový lom. Jeho dno dnes na okraji vyplňuje hřiště na nohejbal a o něco dál, už přímo pod zbytky skalních stěn, je v lese plácek s ohništěm.

 

Po návratu dolů na Havlíčkovu jsem po ní pokračoval až k rozcestí s kamenným křížem na ulici Světlov, odkud směrem k jihu k malenovickému hradu odbočovala zpevněná cesta. Za dalším rozcestí s vodojemem k bývalému feudálnímu sídlu vede asfaltka, z jejíž zákruty se otevřel na stavení starých Malenovic, rozhozených na hřebeni kopce okolo Jarolímkova rynku a kostel sv.Mikuláše pěkný pohled. Dole z údolí potoka Baláše vystupují budovy bývalého hospodářského dvora – dnešní malé průmyslové zóny. Severní horizont je za Malenovicemi vyplněn zvlněnou pahorkatinou a zástavbou obce Tečovice.

 

 

Od vyhlídky jsem se vrátil nazpět k vodojemu a chvilku lesem stoupal po zpevněné cestě. Pak už jsem narazil na modrou značku, která sem do Malenovic vede ze Zlína a po ní seběhl na travnatý svah nad bývalou hájenkou (dnes Muzeum - Dřevo, proutí, sláma) a malým, zato ale veřejnosti přístupným hradem.

Začátkem 14.století v těchto místech vznikla tvrz, jíž už roku 1356 získal markrabě Jan Jindřich. Ačkoliv se tento velmož v zakládání nových hradů zrovna nepřetrhl, přesto nám po něm právě zde v Malenovicích zůstala učebnicová ukázka pevnostního objektu s plášťovou zdí.

Od poloviny patnáctého století jej vlastnili Lichtenburkové. Ti nechali vystavět hranolovou věž a interiéry paláce upravit do stylu pozdní gotiky. Z této doby se hradě zachovala gotická ostění, arkýř kaple, sdružená okna, freska sv.Kryštofa a přízemní síň.

Další úpravy hradních interiérů v duchu renesance proběhly za Tetourů z Tetova. Renesančním objektem se po přestavbě stala nejen budova v předhradí, ale také celé nové severní křídlo, dále všechny místnosti nacházející se v prvním patře křídla jižního a nádvoří bylo ozdobeno arkádami. Vstupní hranolová věž získala polygonální nádstavbu.

Rod z Liechtenštejna - Kastelkornu k malenovickému panství koupí přišel v roce 1692 a nechal hrad přestavět barokně, čímž byla uzavřena proměna hradu na objekt zámeckého typu. Další majitelé – Šternberkové, kteří jej vlastnili od roku 1804 až do konce druhé světové války, se totiž věnovali hlavně opravám statiky (např.opěrné pilíře) a hrad byl za nich postižen už jen drobnějšími kosmetickými úpravami.

 

 

Po požáru v roce 1951 byl upraven pro muzeální využití, což se nezměnilo ani po „sametu.“ Oproti minulému režimu se ale objekt konečně „dožil“ mnoha poctivých oprav, z nichž ta poslední trvala rok a půl a nedávno byl hrad v novém kabátku znovu otevřen veřejnosti. Za více jak 20 miliónů korun, které byly městem Zlínem uvolněny na jeho rekonstrukci, se totiž podařilo vypořádat nejen s prasklými zdmi a narušenou statikou, ale zbylo i na novou fasádu!

 

(Hrad tím získal podobu z 18.století, alespoň při pohledu zvenčí.)

 

 

Pokud se chystáte uskutečnit prohlídku malenovického hradu... a stejně jako já jste tu už dlouho nebyli, čeká vás na lučinatém prostranství pod bývalým feudálním sídlem milé překvapení. Návštěvníky zde totiž přivítá sám majitel malenovického panství pocházející z rodu Šternberků. Ani hnidopichům doufám nebude vadit, že to není pan „hrábě“ Jaroslav Sternberg osobně (to by chudák musel vstát z mrtvých!), ale pouze v podobě novodobé plastiky od sochaře Matěje Bednaříka, která sem byla nainstalována roku 2015.

 

Hrabě nabyl malenovické panství dědictvím roku 1937 a o dva roky později vstoupil do manželství s Marií Grošovou. I přes nátlak okupačních úřadů se v následném protektorátu odmítl přihlásit k německé národnosti, za což mu byl roku 1942 veškerý majetek zabaven.

O rok později hrabě zesnul a byl pochován do rodinné hrobky v kapli sv.Rosálie na malenovickém hřbitově.

 

Od skulptury pana hráběte jsem na západní zalesněné straně hradu chodníčkem seběhl na palouček, na němž stojí socha sv.Vendelína. Velmi kvalitní ukázka barokní práce časem notně zchátrala, ale v nedávné době prošel tento patron poutníků a pastýřů náročnou renovací (přišla na 200 tisíc korun). Po opravě jej slavnostně posvětil generální vikář olomoucké arcidiecéze monsignore Josef Nuzík.

 

Chodník pokračoval sešikma svahem dolů k celkem rušné silnici a ta mne po pár minutách chůze provedla nad areálem zpustlé „Riviéry“ k Malenovickému rybníku.

 

 

Vodní nádrž je součástí místního Rybářského revíru a je napájena vodou z potoka Baláš. Tento „Zadní malenovický rybník“ v minulosti spolu s „rybníkem Předním“ (jenž se nacházel v místech dnešní zdevastované Riviéry) sloužil k ledování pro malenovický pivovar. Stál přímo pod hradem, pivo se v něm za hraběte Šternberka vařilo do roku 1942 a po sametu v něm byla výroba zlatavého moku obnovena.

Roku 1948 byla stará vodní nádrž zrekonstruována dle projektu Ing.Františka Světelského. Měla sloužiti jako rybník sportovní pro rybářský spolek a zároveň jako rybník odchovný.

V současnosti spadá pod Lesy ČR, které nedávno provedly jeho odbahnění. Umělá vodní nádrž má tvar lichoběžníka o největší délce 100 a šířce 40 metrů - s plochou 4270 metrů čtverečných a objemu 4700 metrů krychlových. Nádrž se sypanou hrází, bezpečnostním přepadem a výpustí leží v nadm.výši 221 m. Kromě akumulace povrchových vod je jeho hlavní funkcí zachycování naplavenin a ochrana nížeji ležícího území se zástavbou před povodněmi.

 

Při mé poslední návštěvě (spolu se ženou) jsme nad hrází rybníka narazili jen na nový dřevěný odpočinkový altán, ale po těch asi šesti letech se jeho okolí notně změnilo. Úpravy vlastní vodní nádrže a okolí započaly roku 2022 a dokočeny byly před příchodem léta o rok později. Zarůstající území u zahrádkařských osad prošlo proměnou na hezky upravené přírodní prostředí vhodné k relaxaci. Západní stranu rybníka lemuje chodník s novými lavičkami, byl obnoven bývalý sad a vznikla zde nová Naučná stezka, jejíž pěšina prochází mezi dřevěnými plastikami. Já tedy viděl jen jednu na temeni travnatého svahu u sadů přímo nad rybníkem, ale dřevěná plastika ženštiny, pyšnící se dlouhým copem, se mi líbila.

 

 

Od rybníka jsem k návratu do starého centra Malenovic využil žlutě značenou tur.trasu doprovázející levý břeh potoka Baláše. Ta mne nejprve provedla okolo zahrádkařské kolonie a Rivéry, minula novou rozsáhlou výstavbu obytných domů, protáhla se areálem zřejmě bývalého JZD a nabídla vyhlídku na hrad. Stezka pokračovala okolo upraveného rybníčku s vodníkem a PP Pod lázněmi, obešla zchátralý průmyslový areál a vnořila se mezi rodinná stavení. Odtud jsem po chodníčku vyběhl do stráně, kde jsem se záhy ocitl na ploše pokryté zelení – na Jarolímkově náměstí.

 

 

Na jeho severní spodní straně vybíhá směrem k nové zástavbě Malenovic návrší, na jehož konci byl zbudován gotický kostel zasvěcený sv.Mikuláši. Roku 1845 se dočkal přestavby a dnes je z něj jednolodní objekt s průčelní hranolovou věží. Směrem k Jarolímkovu náměstí od něj vede krátká rovinatá alej přizdobená barokními sochami světců od neznámých kamenických mistrů, které sem byly svezeny z různých míst Malenovic.

 

Přímo u chrámu stojí socha sv.Jana Nepomuckého z roku 1731 a kamenný kříž upravený na Pomník padlým I.světové války. Je datován LP 1929 a vznikl přičiněním malenovických manželů Čeleďových. Na podstavci krucifixu jsou umístěny keramické medailony s portréty a jmény válečných obětí z Malenovic, Lhotky, Chlumu a Tečovic. V minulosti je poničili vandalové, nedávno byly obnoveny. Na čelní straně jsou podobenky 18 padlých z Malenovic, na levé straně 14 z Tečovic a na pravé devíti válečných obětí z Luk a malé Lhotky.

 

 

Od kostela jsem se vrátil na Jarolímkovo náměstí a ulicí Zabrání, B.Smetany a Sokolovskou nakonec doputoval k dalšímu zajimavému místnímu objektu, který dosud má očička ještě nespatřila. Byla jím budova Pamětní sokolovny Tyršovy z roku 1932 a vedle stojící zrekonstruovaný starý hostinec nesoucí dnes název Restaurace Sokolovna.

 

Naproti těmto budovám se za travnatou, parčíkově upravenou plochou nacházela, co se hlediska architektury týče, zajímavě řešená modlitebna Adventistů sedmého dne se sousedícím podobným objektem Domova pro seniory.

Spousta lidí si adventisty plete s „jehovisty“ (Svědky Jehovovy), kteří odmítají např.vojenskou službu se zbraní, transfúzi krve, nesvětí žádné svátky a k propagaci jejich víry slouží časopis „Strážná věž.“

Advenisté sedmého dne jsou odnoží křesťanské církve, známi svou charitativní činností a přístupem ke zdravému životu a jejich svátečním dnem se stala sobota.

V tomto dni se i v malenovickém svatostánku, který je funkční od roku 1997, konají bohoslužby. Dále je modlitebna využívána k různým společenským akcím, besedám, setkávání, koncertům žáků základních a uměleckých škol i hudebním vystoupení oficiálních kapel. Mimo to se v ní scházejí Anonymní Alkoholici a skupina „Alanon“, snažící se pomáhat rodinám, u jejíhož člena se projevil problém s nestřídmým požíváním alkoholických nápojů. Vnitřní prostor modlitebny a okolí jsou využívany také k různým programům pro děti, mládež, rodiny křesťanů a rovněž k odpočinku seniorů z vedlejšího Domova.

 

 

Další mé kroky vedly pod přísným dohledem věže svatomikulášského chrámu ulicí J.Staši na Nové náměstí.

 

Staré malenovické náměstí (Jarolímkovo), na jehož ploše se rozprostírá park, je dnes místem velmi poklidným, skoro až intimním. Jenže v zástavbě jej obklopující se nenachází žádný obchod (ba dokonce ani hospoda), a proto tu tak trochu chcípl pes.

 

Nové náměstí, rozkládající se na rovině severně od kruhového objezdu pod návrším s kostelem sv.Mikuláše, je jeho pravým opakem. Sice to tu opravdu „žije,“ ale jinak je prostranstvím pramálo malebným. Plac před nějakým hypermarketem nepřipomíná jen díky tomu, že tu byl zbudován i menší parčík s vodotryskovou fontánou a fádní plochu rynku lemují krychle moderních objektů.

Severně od parčíku stojí budova, v níž se nachází ZN Drogerie a COOP TIP, a za ní se naproti sobě - odděleny parčíkově upravenou nudlí ulice - vypínají dvě nová čtyřposchoďová obytná stavení. Nalevo (západně od kruhového objezdu) náměstí uzavírá budova, v níž sídlí Pošta a Městská Policie.

 

Nejzajímavějším objektem rynku je ten stojící za ní, který upoutá svým zajímavým designem a nese název Sportcentrum Malenovice. V tomto Wellness centru jsou návštěvníkům k dispozici hydromasážní vany, sauny s venkovním ochlazovacím bazénem, solárium, masáže a další služby.

Součástí budovy, jež vznikla roku 2015, je Sportcentrum Restaurace. Po svém otevření sestávala jen z hlavní místnosti pro padesát hostů, kuchyně a baru. O dva roky později přibyly dva salónky, zázemí a venkovní terasa, kde se sedí na lavicích.

 

 

Po krátké obhlídce náměstí (ono toho tady opravdu není moc co „očumovat“), jsem už nabral směr k malenovické křižovatce, odkud mi ze zastávky MHD odjížděl spoj k domovu...