Okruh Přerovem - 2.část

Dobře najedení jsme hned po obědě vyrazili dál. Naše kroky vedly napříč Horním náměstím k ústí středověké výpadové branky – fortny, a po jejím projítí následoval sestup pod zbytky městského opevnění.

 

Středověké hradby byly zbudovány z lomového kamene (travertinu) v druhé půli patnáctého století za Pernštejnů. Fortifikace obkružovala celé Horní město s rynkem a byla tvořena hradební zdí, dvěma bránami, malou branku pro pěší (fortnou) a deseti baštami. Před vnitřní hradbou se nacházela ještě parkánová stěna chráněná příkopem.

Ve století „páry“ bylo zbouráno jak vnější opevnění, tak i ty dvě brány, z nichž jedna se nacházela na dnešním Žerotínově náměstí a druhá na náměstí Na Marku. Materiál získaný z demolic byl využit na výstavbu městských komunikací a dláždění.

Do dnešních časů se zachovalo osm částí hradebních zdí s absencí ochozů, z nichž jsou dva úseky krášleny cimbuřím. Demolice se nedotkly ani deseti otevřených půlvalcových bašt, v nichž jsou někde k vidění dělové komory a střílny. V jihovýchodní části opevnění se zachovala fortna, která pěším umožňuje přístup přes úzkou Katovu uličku a poté po schodišti až dolů pod hradby na nábřeží řeky Bečvy.

 

Prostor mezi severními hradbami a přilehlým parkánem je v současnosti celý opraven. Z laviček umístěných zde k odpočinku se otvíral hezký výhled na řeku a protilehlý břeh se Sportovním centrem, loděnicí a okolní zástavbou. Z opačné strany – od břehu Bečvy, jsme zase ocenili „širokoúhlý“ pohled na celé panoráma severního úseku hradeb.

Přímo pod hradbami jsem si mohli prohlédnout novodobé kamenné plastiky a prostor u schodiště, vedoucího nahoru k fortně, byl oživen barokní sochou Neptuna.

 

Nemá to tenhle římský bůh pramenů, jezer a moří v Přerově lehké. Ačkoliv se jedná o cenné barokní dílo z osmnáctého století, nemá jej jedna místní sorta obyvatel (konkrétně kmen Vandalů) vůbec v lásce a ještě v nedávné v minulosti mu škodila, co jen mohla! Jednou Neptunovi urvali ruku, jindy zase trojzubec a hodili jej do řeky (což se stalo už třikrát) a restaurátor T.Sušeň po poslední opravě sochy v roce 2015 navrhl městu přemístit jej na mnohem „bezpečnější“ lokalitu.

S čímž ale radní nesouhlasili, neboť správně usoudili, že Neptun patří k vodě, v tomto případě k Bečvě.

Zajímavé je, že tahle „putovní“ socha po svém vzniku zdobila Podzámeckou zahradu v Kroměříží, pak na nějakou dobu (od roku 1835) „zakotvila“ v Kovalovicích a teprve odtud byla přemístěna do Přerova. Nejprve na nádvoří zámku, poté do parku Michalov a předposledním místem jejího pobytu byla proluka ve Wilsonově ulici.

(A na všech těchto místech se jí nikdy vůbec nic nestalo!)

 

Od hradeb jsme po lávce U Loděnice překročili široký tok Bečvy, pokochali se z ní směrem k Tyršově mostu pohledem po proudu, při obratu čelem vzad ocenili převážně přírodní ráz břehů řeky směrem proti jejímu toku… a společně s fotoaparáty bychom rádi ocenili i ten pohled na vyvýšeninu s historickým jádrem, jenže tady už slunce nespolupracovalo a svítilo nám drze rovnou do očí!

 

Tož nic, snad někdy příště. Nyní už „popojedem“ k dalšímu cíli – největšímu městskému parku vzdálenému od nábřeží po Bezručově ulici jen několik minut chůze.

 

Ten park se podle majitele lužního lesa, který byl jeho vlastníkem v sedmnáctém století, jmenuje Michalov. Už ve „století páry“ se stal pro obyvatele Přerova oblíbeným výletním místem a na začátku století minulého se lužního lesa ujal Spolek pro vysazování a okrášlování města Přerova. Podle projektu Františka Thomayera, zahradnického architekta, začala roku 1904 proměna lužního lesa na nejstarší a největší městský park. Byl umístěn mezi Bečvu a les Žebračka a v současnosti jeho rozloha dosahuje dvaceti a půl hektaru. Členové okrašlovacího spolku v něm po založení vysázeli spoustu stromů a okrasných keřů, park byl oficiálně dokončen v roce 1905, ale úpravy pokračovaly i v dalších letech. Roku 1992 prohlášen za nemovitou kulturní památku a svým vzhledem je význačným krajinotvorným prvkem. Po povodních z roku 1997 muselo být 200 stromů vykáceno a o sedm let později prošel velkou revitalizací. Ta poslední se odehrála v roce 2017.

 

Park je kolem dokola oplocen, ale od rána do večera je veřejnosti volně přístupný… a jak jsme si stačili povšimnout, prochází jím také trasa NS Přerovským luhem.

 

My ale věnovali pozornost „obyčejným“ chodníčkům, kterými jsme proti směru hodinových ručiček převážnou část plochy parku obešli a obdivovali se (teď v teplých barvách podzimu nádherně okolorovaným) půvabným přírodním zákoutím i stavbám vzniklých lidskou rukou.

 

Na naší pouti po parkových cestičkách jsme mohli obdivovat hezky zastřižené trávníky, přírodní zátiší a v centrální části parku i spoustu květinových záhonů a aleje nízkých stromů s upravenými korunami (ty klobouky jim opravdu slušely), vypínajících se poblíž fontány a výletní restaurace. Její budova není původní – v devadesátých letech byla nahrazena novostavbou a chybou na její kráse bylo jen to, že byla dnes (druhá třetina října) již mimo provoz.

 

Potěšil nás aspoň ten volně přístupný altán.

 

Krom toho všeho jsme tu viděli bustu Josefa Bojáka, Jiřího Sumína a Augusta Mervarta a památník mistra Jana Husa, Rotary klubu a Přátelství Přerov- Cuijk. A také rozárium, zahradu s trvalkami, francouzskou květnici několik dětských hřišť a nepřístupný skleník.

 

Od něj už jsme zamířili nazpět ke vchodu do parku. Na začátku Bezručovy ulice jsme potkali dvojici stařenek vracejících se od Malé a Velké laguny – ale po dotazu, jak jsou vzdáleny, jsme museli kvůli nedostatku času jejich návštěvu oželet: od břehů Bečvy nás čekalo ještě dokončení okruhu historickou částí města, návrat k autobusovému nádraží a odjezd do Tršic...