Přidat Zlín mezi oblíbené
Chaty a chalupy
Mapa Zlín a okolí
Okruh východními dědinkami Zlínska
Jedno hezké březové popoledne vydráždilo mé cestovatelské buňky k nepříčetnosti, ty vyslaly signál do mozku a já byl nucen uposlechnout příkazu vydat se na cestu. Kam? Toť otázka... kvůli nedostatku času jen na kratší okruh po dědinách Zlínska. Samozřejmě takovými, v jejichž ulicích mé kopýtko ještě nikdy neškobrtlo...
Busem se přemísťuji kousek za naše krajské velkoměsto a nechám se vysadit ve středu obce jménem Klečůvka. Osídlení není příliš rozsáhlé, neboť jej obývá jen něco přes 300 stálých duší, ale je malebně rozloženo ve svahu agrárně využívaného kopce nad řekou Dřevnicí. Prvním objektem, na který narazím, je sympaticky působící osvěžovna s venkovní zahrádkou. Jmenuje se to tu U Hustých. Pro sichr mrknu na otvírací dobu (kdyby náhodou), a poté už stoupám po boční silničce k místnímu zámku a parku.
No zámek... on je to jen takový zámeček a to samé platí i o jeho dvouhektarovém parku. Ale co je malé, bývá většinou milé. (Řeč není samozřejmě o breberkách, ale o historickém patrovém objektu.)
Jeho klasicistní fasáda by v soutěži Miss Zámek asi nezabodovala, neboť je příliš strohá, ale západní vstupní průčelí je trošku zdobnější a nad vchodem je umístěn pískovcový erb Steibegů. Jak to vypadá uvnitř, nevím, neboť zámek je od roku 1966 sídlem okresní pobočky Moravského zemského archívu a kromě úředníků je do něj vstup zakázán. A to já nejsem.
Ale z hezky upraveného parku mne nikdo nevyhání, takže ten asi přístupný veřejnosti bude. Je tady opravdu na co koukat (dřeviny i křovinyjsou libé na pohled), to samé platí i o barokní soše sv.Jana z Nepomuku, umístěné nad zámkem.
No – on vlastně ten zámeček původně byl také barokní. Dědina Klečůvka totiž napřed spadala pod lukovské panství, ale pak se z ní stal v roce 1662 samostatný panský dvůr. Krom jiného měl vlastní palírnu, pivovar, sušírnu a sladovnu... takže mám takové tušení, že se těm poddaným, kteří v jejich provozech v potu tváře tak těžce nevolničili, žilo přece jen blaze...
Stával tu také pánský dům, který byl v sedmnáctém století přebudován na barokní zámeček. Klasicistní přestavbou byl postižen ve 30.letech 19.století a za utěšený vzhled parku můžeme vděčit rytíři Františku Hajničovi z Haydenburku. Vlastně ne – velká oprava zámku a úprava parku se odehrála až v polovině 90.let minulého století...
Po prohlídce parku jsem se chtěl původně vrátit do středu obce. Ale když vidím, že na jeho konci nechal tesař v plotě takovou díru, že by se jí protáhl i medvěd brtník, činím tak i já.
Hned za parkem probíhá silnice, která mne dovede do blízké obce Veselá. Probíhá po odlesněném hřebenu a nebýt toho oparu, dlouho bych se kochal výhledem na protější Vizovické vrchy a Hostýnky. Veselá je mnohem větší jak ta předešlá dědina a rozkládá se na bezlesém temeni kopce a svazích, klesajících směrem ke Slušovicím. Na první pohled to vypadá, jako by se místní inspirovali podobnými sídly až z daleké Vysočiny. Obec se připomíná už roku 1407, kdy patřila pod lukovské panství. Z něho ale byla o 300 let později vyňata a stala se spolu s Klečůvkou součástí samostaného pánského dvora.
Obyvatelstvo se až do nástupu Baťova obuvnického impéria živilo zemědělstvím a aby se tu neděla nějaká neplecha, na to dohlížel místní rychtáž (fojt). Převážná část domorodců obývala chalupy, kryté slaměnými došky či šindelem. Nám turistům by se dnes taková stavení asi notně líbila a mohli bychom se ufotografovat, ale původní obyvatelé by asi zaujali odlišný názor. Domečky byly vlastně jenom takovými většími kurníky a kromě jedné či dvou obytných světnic v nich byla už jen kuchyně, komora a sklep. Takže opravdu nic moc, o komfortu nemluvě...
Zato dnes vypadá Veselá dle výstavných domů na bohatou dědinu. Není se čemu divit, obyvatelé nalezli zaměstnání v blízkých Slušovicích, Vizovicích a ve Zlíně a na životním standartu je to znát. Mají tady také zajímavou Veselou školu a pozoruhodným objektem je i moderní sídlo Obecního úřadu, v jehož přízemí se nachází restaurace jménem Veselanka. Moc památek zde návštěvník nenalezne: kromě kříže je tu jen kaple sv.Anny z roku 1913. Sakrální stavbička je sice půvabná, ale je umístěna tak blbě u křižovatky, že se kvůli malému odstupu téměř nedá vyfotit.
Protože jsem si před cestou nastudoval mapy.cz, vím, že se má někde pod obcí nacházet i jakýsi lesní rybník. Ptám se na cestu jedné hezké domorodkyně, ale ta mne k němu k mému údivu posílá úplně opačným směrem. Hmm – dlouhé vlasy, krátký rozum... schválně neposlechnu!
A dobře jsem udělal, když k němu zamířím rovnou za nosem – tj. ulicí s novou zástavbou, klesající strmě dolů z kopce, přeptám se pro jistotu na cestu jednoho usměvavého staříka. A ten mi můj správně navolený směr potvrdí!
Cestou už po chodníku v houštině, sestupujícím na dno údolí, přemýšlím nad tím, proč jsou místní domorodci stále takoví rozřehtaní. Asi to bude tím, že se jejich předchůdci namísto věčného nadávání na poměry (i když kolikrát chodili s holými zadky) vždy raději smáli. A jejich potomci jejich geny zdědili a jsou vysmátí i dnes...
Od lesního rybníčka pokračuju lesní cestou podél potoka a ta mne zanedlouho vyplivne u trafostanice a dálnice do Slušovic. Je to do nich asi kilometr, proto opatrně po krajnici, neboť provoz je tu pomalu větší jak ve Zlíně. Když konečně zapadnu do ulic se sídlem bývalého Čubova impéria a potkám se s jednou sympatickou hospůdkou, musím se v ní zastavit, bych odměnil vysušené volátko alespoň malým pivínkem.
A pak už hurá do centra Slušovic. Tvoří jej náměstí Svobody, jemuž dominuje silueta kostela Narození sv.Jana Křtitele. Jeho na první pohled barokní fasáda je doplněna okny, která vyplňují novodobější vitráže s portréty českých světic a světců. Protože jsme národem kacířů, máme těch svatých málo a oken v kostele je bohužel víc, byla ta nadbytečná doplněna vitrážemi s podobiznami Panny Marie, svatého Josefa a Antonína Paduánského.
Náměstí je rozděleno na dvě části, neboť jím prochází hlavní silniční tah. I když mají Slušovice jen asi 3 tisíce obyvatel, vypadá to tu kvůli frekventované silnici hůř jak v našem krajském městě! Okolo kostela je polovina rynku dokonce upravena i pro pohyb lidí, zbytek slouží k ustájení jejich motorových miláčků. Za kostelem bychom našli upravený parčík s restaurací, před ním cukrárnu. Protější stranu náměstí zdobí budova Městského úřadu, Mateřské školky, pomník padlým a lákavá fasáda Přerovské restaurace. Do ní je ale zbabělcům vstup znepříjemněn rušným silničním tahem a nepřehlednou křižovatkou.
Na náměstí se chytám modré turistické značky a nechám se jí vést do dalšího cíle mé cesty – do obce Raková. Značka si to napřed velmi nesympaticky hrne do bezlesého kopčiska, ale o něco výš je stoupání už mírnější a očím se nabízí vyhlídka na Slušovice a malebné kopcovité okolí, Dokonce i několik modernějších laviček s koši na Odpadky se tu najde. Z výhledu mám prd, neboť je proti slunci, a tak valím až nahoru na kopec. Tady se pod křižovatkou cest nachází další vyhlídka. A také velmi fotogenické místo: k modrému nebi trčí koruny dvou vzrostlých stromů, chránících kříž, umístěný mezi nimi. („Ochranka“ ale hanebně selhala, neboť kříž kdosi šlohnul a zůstal po něm jen kamenný sokl...)
Od vyhlídky zamířím po značce a cestě na předěl hřebene, a pak už se mi otevře líbezný pohled na vesničku Rakovou. Dědinka je umístěná před větry chráněném ďolíku a od severu obklopena rozsáhlejším hvozdem. Zbylé světové strany tvoří rozsáhlé Pastviny, pole a luka. Raková je „neviditelnou“ a málo známou částí obce Zádveřice-Raková. Rozprostírá se okolo horního konce potoka Raková a nese jméno po zakladateli, jakémsi Rakovi. V análech se ale jako pustá ves připomíná až v roce 1549 – předtím patřila pod vizovický klášter a panství. Později byla znovu osídlena a její rozvoj přerušil až nájezd kuruců. Dnes je to obec téměř rekreační. Žádné památky v ní sice nenalezneme, ale zachovalo se tu dost starých dřevěných stodol (neodmyslitelné součásti původních gruntů), které z ní činí dědinku více jak malebnou. Z té atmosféry číší taková nostalgie a závan starých časů, až si člověk pomyslí, že možná právě v takovéto vesničce žili hrdinové Raisových zapadlých vlastenců...
Za spodním koncem Rakové narazím na velmi interesantní starý sad, a poté, když schovám fotoaparát opět do brašničky, pokračuju do cíle cesty – do vlastních Zádveřic. Silnička se vine v mělkém plytkém údolí, připomínajícím několikanásobně zvětšený úvoz. Díky malebnému okolí s lukami a lesíky ty dva kilometry rychle uběhnou a já jsem zanedlouho v centru Zádveřic, Mají tady nový hezký obecní úřad i s restaurací. Další osvěžovna pod jménem U Stojanů se nachází hned naproti přes křižovatku. Za ní bychom směrem k nádraží narazili na tři staré sklípky.
To mne ale nyní nezajímá, neboť spěchám po staré silnici vyfotit zdejší stavební skvost – evangelický kostel. Po téhle staré silnici ještě za časů mého mládí vedla hlavní trasa z Vizovic do Zlína. Pak byl ale postaven nový silniční tah, který Zádveřice míjí a cestujícím se za okny mihne pohled na vzdálenou obec a její dominantu, bělostný kostel, svítící jak maják. Daleko známejší jak vlastní dědina se stal zádveřický Motorest. Byl vybudován ještě za socialismu a přesně podle slov písně M.Davida býval otevřen Non Stop, což bylo za minulého režimu raritou.
Vraťme se ale do přítomnosti: k mé zlosti je teď odpoledne kostel špatně nasvícen, ale něco z boku se vyfotit dá. I když chybí odstup a jde to jen hodně širokoúhle...
Existence Zádveřic jako majetku vizovického kláštera a panství je sice zmiňována už roku 1261, ale vlastního kostela se místní dočkali až v roce 1869! Nacházejí se v něm památkově chráněné zvony, které byly rodáky zachráněny před válečnou konfiskací před koncem I.světové války. No – ony sice zkonfiskovány byly, ale před odsunem k roztavení byly uskladněny ve skladišti v sousední Lípě. Což si několik Zádveřických nenechalo líbit, pod rouškou tmy je v noci nazpět převezli a tajně zakopali na poli v tzv. „Mlčákově kútě.“ Do rána ještě stačili pole zporat a zasít, ani rodinným příslušníkům nic neprozradili a v dalších dnech bylo sedm z nich ještě odveleno na frontu, aby pomohli zachránit starého mocnáře.
Po skončení vojny a jejich návratu domů byly v prosinci 1918 oba ukryté zvony vykopány a s velkou slávou znovu pověšeny do věže kostela. A na Štědrý den už se jejich hlas lahodně rozléhal celým údolím!
Zádveřice jsou poměrně velikou obcí – spolu s Rakováky v ní dnes žije přes 1300 obyvatel. Dějiny jsou přitom podobné těm ostatním v oblasti: úroda se střídala s neúrodou, požáry, válkami, hladem a prosperitou. K hlavním majitelům patřili páni z Gollenu a Minkvicburku. Tady bych chtěl připomenout jednu zámeckou paní – Marii Annu. Její jméno asi leckomu z vás nic neřekne, ale ona povila také dcerušku, která se v dospělosti pyšně oháněla jménem Marie Terezie!
Z novodobějších dějin je zajímavý exodus, který se odehrál před sto lety a při němž na tisíc zádveřických rodáků zamířilo přes „velkou louži“ do USA a nový domov našli až v dalekém Texasu!
Já se od evangelického kostela naštěstí vracím jen do centra obce a k nádraží a odtud mne čeká cesta vlakem jen ten kousek do Zlína...
Přidat do oblibených uživatelů
Veselá
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Okruh východními dědinkami Zlínska
