Ostrov Spargi.
Odplouváme od ostrova Santa Maria a naším dalším a zároveň posledním cílem této plavby je ostrov Spargi. Nachází se v severní části národního parku Arcipelago di La Maddalena a patří k ostrovům s nádhernou písečnou pláží. Pro turisty je to atraktivní zastávka, která se nevynechává. Ostrov Santa Maria se pomalu vzdaluje a moře mění barvy od smaragdové po temně modrou. Vítr nabral na síle a nad lodí zašuměla křídla hejna racků. O zábavu je postaráno. Od posádky dostávají zbytky oběda a turisté se také připojují. Pozoruji jejich úžasnou obratnost, málokterý kousek dopadne na mořskou hladinu. Pokud se tak stane, v okamžiku je vyloven a končí v rackově zobáku. Snažím se fotografovat, ale zachytit tyto bystré a obratné ptáky je hodně složité. Snad něco vyjde. Míjíme několik malých ostrůvků a na obzoru se objevuje náš cílový ostrov. S racky cesta nějak rychle uběhla. Ti se jak na povel zvedají a zřejmě letí vyhledat další loď. Vplouváme do zátoky a skála nad břehem se zvětšuje. Ještě jeden manévr a loď přistává u můstku.
Na první pohled je vidět, že ostrov Spargi je zcela jiný než Santa Maria. Z jeho středu vyrůstá vysoká skála, porost ostrova není tak hustý a je tady o hodně bohatší květena. Většina turistů míří na pláž a já s několika dalšími stoupám vzhůru svahem. Vylézt na vrchol skály je lákavé, ale po několika desítkách metrů stezka končí a je jasné, že se budu muset spokojit s procházkou při pobřeží. I tady je hodně ještěrek, které rychle přebíhají sem tam. Mezi křovinami převládají velmi hezké borovice, které šplhají až pod vrchol ostrova. Květena překvapí druhovou nabídkou. Rostou tu trávničky, pryšce, pelyňky a několik druhů trav. K tomu je nutné přidat ty neznámé, mezi kterými je hezká, růžově kvetoucí rostlina, která vytváří koberce na kamenech. Průzkum květeny je u konce a tak vylézám na skálu nad skalnatým pobřežím a dívám se na kouzelnou zeleň a modř moře. Výhled odtud je nádherný jak na ostrov samotný, tak i na vodní hladinu.
Procházím při pobřeží k východu a jsem tu sám obklopen kouzelnou přírodou. Sestoupit k vodě je v těchto místech nemožné a čas je navíc neúprosný. Vracím se k pláži a ze stezky se otevírají výhledy na západní část ostrova. Jsem zpátky u pláže a je nutné alespoň si „ smočit tělo“. Voda je nádherná a chodit v měkkém písku je požitkem. Nad pláži je stánek se vším možným a zřejmě i s tím, co by se prodávat nemělo. Na loď se vracím mezi posledními a pozoruji práci posádky. Loď vyplouvá a ostrov se pomalu vzdaluje. Potkáváme několik lodí plujících k ostrovu, který se pro mě stává hezkou vzpomínkou. Míjíme ostrov San Stefano, kde kdysi bývala základna NATO a po několika hodinách strávených na moři a ostrovech přistáváme v městečku Cannigione. Tak ještě najít autobus a po dalších dvou hodinách jsme u našeho hotelu v San Teodoru.