Pirinem, údolím říčky Banderice.

Počasí nám v bulharských horách nedává nic zadarmo a tak opouštíme pohoří Rilu a přejíždíme do pohoří Pirin. Podhorské městečko Bansko nás vítá modrou oblohou a z mraků občas vykoukne i vrchol Vihrenu ( 2914 m.n.m.). Slibný začátek, který by se měl využít. Následující den vyjíždíme autobusem k chatě Banderica a tam se rozhodujeme, co dál. Modrá obloha se v rychlém sledu střídá s tmavými oblaky a tak se rozhodujeme pro cestu údolím říčky Banderice k Ribno Banderišským jezerům. Nalézáme žlutou značku, po které bychom měli jít první část cesty.

Pár desítek metrů nad chatou nás zastavuje směrovka, která ukazuje na stezku k údajně nejstarší borovici v celém pohoří. Strom je to nádherný a zájem turistů je mimořádný. Pokračujeme dále úzkou kamenitou stezkou, kolem které je bujný porost všeho možného. Květena tu je o něco chudší než v pohoří Rila. Přesto tu nacházíme několik nádherných lilií zlatohlavých a nízké keříky bíle kvetoucího lýkovce. O něco výše procházíme hustým porostem růží, které právě začínají kvést. Výhledy ze stezky se omezují na protější svah a k severu do údolí říčky. Stezka vychází na horskou silničku a po chvilce se již díváme na chatu Vihren ( 1955 m.n.m.). Až sem se dá dojet autem a podle toho to tu také vypadá. Koupit se tady dá všechno možné a uvnitř chaty, i když je dopoledne, je skoro plno.

Od chaty dále k jihu nás vede červená. Nad chatou přecházíme na druhý břeh říčky, vystupujeme menším skaliskem k porostu kleče. Při pohledu zpět je vidět chata a vrchol Vihrenu. Na jihu je vrchol Hvoynatého vrchu. Vstupujeme mezi kleče, která tu má něco kolem 3 metrů a je hodně promočená. Jsme rádi, že vycházíme na volné prostranství a před očima máme nádherné, dosti široké údolí. Říčka pod námi se klikatí a k ní po svahu spěchá jedna stružka za druhou. Sluníčko začíná příjemně hřát a nad námi je sytě modrá obloha. Ze stezky nás odvádí směrovka k jezeru Okoto. Loučka přímo láká k posezení a navíc je už čas na malou svačinku. Pohled na Vihrem a jeho společníky je pohádkový a člověk by tady vydržel celé hodiny.

Procházíme dál údolím, míjíme několik menších skal, mezi kterými si volná místa zabrala kleč. Předchází nás několik mladších turistů a my se věnujeme rozkvetlému okolí. Docházíme ke směrovce, od které máme dojít k jezeru za pět minut. Další minuta ale všechno změní. Rychlostí závodního auta se ze všech stran do údolí valí černá mračna. Stékají po svazích k jezeru a z nich se začínají sypat kroupy. Ty po chvilce střídají proudy deště a jeden blesk stíhá druhý. Hromobití je souvislé a chvílemi se ani neslyšíme. Po nedaleké skále sjíždí blesky do jezera. Pláštěnky jsou zcela zbytečné, voda je prostě všude. Lezeme pod kleče, nic jiného dělat nelze. Intenzita bouřky zesiluje a zem se pod námi chvěje. Liják se mění v déšť a po deseti minutách je po všem.

Vylézáme ven a dáváme se trochu dohromady. Vylévat vodu z bot nemá smysl. Stezka, po níž jsme přišli, se proměnila v divoký potok, který bere všechno, co má v cestě. Kolem nás se vynořuje několik zmáčených postav a sestup do údolí je možný jen přes velké kamenné moře. Bez zlomenin ho procházíme na loučku, ze které voda již opadla. Část zeleného údolí se proměnila v jezero. Nedokáži si představit průchod klečí, to bude lahůdka. Voda opadává a nad ní je vidět dřevěná lávka. Risk přejít nad rozvodněnou říčkou na druhý břeh nebyl až tak velký. K našemu překvapení až k chatě vede stezka mezi loučkami a menšími skálami. Pod námi se objevuje chata Vihren. Sestupujeme mokrým svahem a je to na hraně. Předbíhá nás mladý muž a část svahu sjíždí po zádech. To muselo bolet. Chata je plná promočených lidí. V batohu máme pár zabalených věcí, které jsou polosuché. Tak rychle něco na zahřátí a po silnice jdeme k autobusu. Hotel, sprcha a převlečení do suchého je dílem chvilky. Něco ostřejšího se dnes hodí a tak v pohodlném křesle u dobrého pití se nedávný náš prožitek odebírá do říše vzpomínek.