Po druhé v roce na zřícenině hradu Oltářík.
Když jsem v první den letošního roku při novoročním výletě navštívil společně s mou věrnou společnicí, fenkou Rinou, zříceninu hradu Oltářík, dospěl jsem k rozhodnutí, že tuto návštěvu musíme ještě minimálně jednou v tomto roce zopakovat, protože počasí nás hned v první den roku docela slušně ,,vypeklo“, hlavně co se týče viditelnosti- neviditelnosti. Kdo četl můj článek z tohoto novoročního výletu, možná si vybaví, jaké dobrodružství jsme s Rinou zažili. Abych se konečně dočkal toho, o co mi šlo, tedy výhledů do mého rodného kraje, výlet jsem hodlal zopakovat, samozřejmě za asistence Riny, jak jinak.
Na sobotu 24.9.2016 meteorologové slibovali pěkné počasí, proto jsem usoudil, že tento den by mohl být ideální na ,,reparát“ novoročního výletu, ovšem tentokrát bez náledí a mlhy, naštěstí. Po snídani se opakoval, jako již tradičně na začátku nějakého výletu, scénář v podobě velkého očekávání Riny, kdy konečně otevřu dveře u spolujezdce mého auta, aby se tam celá natěšená mohla usadit. No dočkala se, co jiného.
Jako výchozí bod jsem opět vybral ves Dřemčice, kde jsem odstavil auto a vyrazil s Rinou opět po modré vstříc hradu Oltářík. To, že vládu převzal podzim, bylo už dobře poznat na pomalu zbarvujícím se listí, zejména ale ve vzduchu, jednoduše nádhera.
Na nový Rok jsem s Rinou ještě před Oltáříkem navštívil Blešenský vrch, který je hned při cestě, tentokrát jsem to ovšem chtěl udělat obráceně, takže jsme nejdřív šli přímo na Oltářík, s tím, že na Blešenský vrch se podíváme až při zpáteční cestě. Když jsme se dostali na hlavní cestu vedoucí z Chrášťan, potkali jsme partu několika turistek, které očividně měli též namířeno na horu na Oltářík. Vzájemně jsme se pozdravili a dál pokračovali svým tempem k našemu cíli.
Posledních přibližně 500 metrů před cílem, tedy hradem Oltářík, je opravdu krásným místem- les, Skály a kdy ž se k tomu všemu přidá spadané listí, slunko a čistý vzduch, je to opravdu něco krásného, to se pak šlape v pohodě i ve větším stoupání. V takto skvělém rozpoložení jsme s Rinou po chvíli dorazili do cíle naší cesty, na již několikrát zmiňovaný Oltářík. Výhledů jsem se tentokrát dočkal, ale ne úplně ideálních, kraj zahaloval mlžný opar, naštěstí ale to základní bylo vidět, tedy krajina Českého středohoří s jejími malebnými kopečky.
Po pořízení několika fotografií jsem se posadil, abych dobral energii a hlavně, abych udělal zápis do vrcholové knihy. Po krátkém čase, kdy jsme s Rinou dorazili na horu, to samé učinili turistky, které jsme dole předešli. S těchto turistek se ,,vyklubaly“ příjemné dámy, s kterými jsem tedy prohodil několik vět a na požádání jim udělal společnou fotografii. Jó, když člověk potká takové příjemné lidi, to je hned na světě zase o něco krásněji.
Když jsem udělal zápis, předal jsem dámské návštěvě zříceniny hradu Oltářík vrcholovou knihu, aby i ony udělaly zápis. Knihu jsem pak uklidil do plechové schránky s následným umístěním na její místo a s Rinou jsme se pustili do zpáteční cesty. Hned těsně pod hradem se mi vybavila vzpomínka na Nový Rok, kdy jsme úzkou pěšinku mezi kameny i s dalšími turisty slézali po čtyřech při vzájemném jištění – ono to ani jinak nešlo v rámci zachování celistvosti našich končetin, pěšinka byla opravdu pořádně zledovatělá. Naštěstí se tentokrát tato situace neopakovala, ještě toho kousek.
Cestu dolů jsme zvládli bez nejmenších obtíží, ovšem mlžný opar nad krajem se nechtěl vzdát své vlády, takže jsem po dlouhém uvažování, jít na Blešenský vrch, nebo nejít, zvolil tu druhou variantu. Výhledy by stejně byly zamlžené, takže jsem návštěvu odložil. Věřím, že Blešenský vrch tu ještě nějaký ten Pátek bude, takže ho navštívíme příště.
Ještě, než jsme se vydali definitivně zpět domů, zajeli jsme do nedalekých Třebívlic, abych se zastavil na hřbitově u Hrobu mích předků a zapálil zde svíčky. Jenže to jsem si dal. V Třebívlicích se konalo vinobraní , takže blázinec, jen co je pravda. Kolotoče, stánky, hlasitá hudba různorodého žánru a to pěkně najednou pohromadě. Přes to vše se mi podařilo zdárně dojet na místní nádraží, abych si zde vyfotil výletní vlak na zdejší dráze z Čížkovic (Lovosic)do Obrnic (Mostu). Vysvětlení: v závorkách jsou stanice, odkud kam výletní vlak jezdí, mimo závorky začáteční a koncová stanice samotné tratě. Opět jsem zde zastihl ,,Singrovku“, čili motorový vůz M240.0113. Následně jsme zajeli na hřbitov- mimochodem, také poměrně namáhavý čin, přístupová cesta byla z obou stran obsazená stánky, takže se mezi ně vešlo sotva jedno auto, ale naštěstí, ze vší opatrností , jsem se ke hřbitovu dostal. Možná si řeknete, proč jsem auto nenechal někde dole, jenže odpověď je jednoduchá, kde? A co chudák Rina?
Když jsem vše potřebné obstaral na hřbitově, mohli jsme vyrazit domů. Výhledy na kopečky mého rodného kraje byly lepší odspoda, takže jsem udělal ještě menší zajížďku horem přes Skalici, Mrsklesy a následně přes Milešov, abych se pokochal touto krásnou krajinou- krajinou Českého středohoří. Nebojte se, nedopadl jsem, jako pan doktor v podání hereckého mistra Rudolfa Hrušinského , ve filmu Vesničko má středisková, dával jsem si velký pozor.
Co dodat na závěr. Druhá návštěva zříceniny hradu Oltářík v tomto roce byla mnohem úspěšnější, takže není na co si stěžovat, i když kraj zahalil lehký opar, ale proč se trápit, když není důvod. Rina samozřejmě žádné námitky neprojevila, takže i v tomto ohledu je vše zcela v pořádku. Jediná její otázka by mohla být asi taková- ,,kdy vyrazíme na další výlet?“ Má odpověď by byla taková- ,, jak to půjde, vyrážíme, už mám v hlavě další plán, i když poněkud náročnější, ale to nás přece neodradí od uskutečnění.“