Po Jižních Čechách, Hýlačka a Tábor, pt. 4

9.8.2020

Neděle ráno. Na fotbalové hřiště od rána dopadají sluneční paprsky, takže sušíme navlhlé spacáky a karimatky, které nám pokropil správce hřiště. Jak se sluší na svátek, dnes se i můžeme vykoupat, podle slibu zůstaly otevřeny šatny, tak si dopřejeme ranní sprchu, což nemusí být na takových čundrech pravidlem.

Je fakt, že dnes už nás toho moc nečeká, a tak i ten spěch je celkem uměřený. Košice leží ještě na zbytcích kopečku, tak i ten rozjezd je takový samovolný, silnička s cyklotrasou č. 32 je lemována porosty kolem rybníků Koberného napravo, vlevo Hejtman a o kus dál i Košický(když jedeme z Košic). Na okraji Strkova objevujeme otevřenou hospodu s countryovou úpravou. On sice nezačíná provoz, ale personál se věnuje úklidu po akci, která se evidentně protáhla do rozbřesku. Nicméně ranní načepované nám neodmítne, je to takový aperitiv před snídaní, kterou si dopřejeme v blízké Plané nad Lužnicí, jejíž je Strkov vlastně částí. Zběžně si prohlédneme místní kostel sv. Václava (ještě před tou snídaní). Další jízda pokračuje pře most a tedy Lužnici na levý břeh.

Zprvu asfaltka v chatové oblasti bude později nahrazena spíše lesní šotolinou. Trasa je značená z části žlutou pěší, nás cyklisty spíš zajímá to cyklistické s číslem 1173 a názve, Lužnická. I tu ale v lese vynecháme a lesní cestou bez značení nás čeká takřka předposlední kopec této výpravy.

Až do Radimovic u Želče je povrch skutečně šotolinový až makadamový, což byl jeden z mála horších letošních úseků, skoro vše jsme zvládli po asfaltkách.

Ve vsi jsme už ale na solidním podkladu, na výjezdu ze zástavby už v lese vidíme náš první cíl. Znamená to ale dorazit na okraj Větrov, což už je součást dnešního cíle, Tábora. Na 525 vysokém kopci stojí rozhledna. To není nic objevného, skoro u každého lepšího města nějaká rozhledna je (tedy mají-li tam slušný kopec). Nad Táborem měli dřevěnou rozhlednu Hýlačku. Ta byla celkem zajímavá svým pojetí. Věž měla napodobovat husitskou strážní věž. Vystavěna byla v roce 1920 místní organizací Klubu českých turistů. Podle všeho to byla nejstarší existující dřevěná rozhledna v Česku. To platilo do 1.1. 2012 kdy stavba lehla popelem, takřka v přímém televizním přenosu (tedy bylo to až ve večerních zprávách, rozhledna hořela o půl šesté ráno). Příčina požáru nikdy nebyla zcela objasněna, ale místní vylučují, že by šlo o technickou závadu. Fakt,že šlo ale o silvestrovskou noc něco naznačuje.

Rozhledna byla cca 18 m vysoká a uvádí se, že druhá podobná je jen na tajemném Blaníku. My co jsme někdy byly v Žamberku, víme, že tam mají stejnou rozhlednu nedaleko kaple sv. Rozálie, které se láskyplně říká Rozárka. Postavena byla podle plánů té táborské, tak kdo to má blízko do východních Čech, nemusí na Blaník.

Návrší u Větrova naštěstí nezůstalo nadlouho prázdné, od roku 2015 je na vrcholu nová Hýlačka, která zřejmě jen tak neshoří. Převažujícím materiálem je totiž ocel, návrh stavby je společným dílem architektů Ing.arch. Davida Grygara, Ing.arch. Martina Kocicha a Ing.arch. Pavly Kosové. Nová rozhledna je vysoká 35,5 m, vyhlídkový ochoz je ve výšce 25 m. Stavba je tak vyšší než původní rozhledna, i kvůli vrostlým stromům v okolí. Autoři navrhli podobný půdorys, jako měla dřevěná Hýlačka, šikmo napjatá kotvící lana navozují připomínku na původní tvar skloněných stěn staré rozhledny.

Hlavním vyhlídkovým cílem je jednoznačně město Tábor, nicméně díky dostatečné výšce je k dispozici dokonalý kruhový rozhled. Problém je v tom, že jih Čech je celkem značně plochý, jediné viditelné kopečky jsou právě směrem za Táborem, což jsou vrcholy západní části Českomoravské vysočiny, které dosahují výšek kolem 600–700 m. Z Hýlačky by jinak mohly být vidět i výraznější dominanty, zřejmě i Šumava, nebo Brdy, to by ale chtělo jiné počasí, než jaké vládne v horkém srpnu, kdy dalekým výhledům brání opar.

Každopádně jinak je návštěva rozhledny jedním z důležitějších bodů našeho výletu, vlastně jediná pořádná rozhledna, letos navštívená. O té Týnecké se nedá jako o rozhledně příliš hovořit.

Teď už je před námi jen to husitské město. Než ale sjedeme úplně k Lužnici, stavíme se v místní výletní lesní restauraci Pintovka. Otvírá až v 11.00, tak máme asi 10 minut na prohlídku svérázné dřevosošné galerie.

Pak sjíždíme cyklotrasou 11 k Lužnici a přes most pod historické jádro Tábora. To je vystavěné na skalnatém návrší nad prvým břehem Lužnice a je potřeba překonat zprvu prudší výjezd k náměstí Františka Křižíka. Pak už ulicí Pražskou do historického centra kolem náměstí Jana Žižky.

O Táboru je asi většina přesvědčena o tom, že město založili Husité. Není to tak zcele pravda. Pomineme Kelty, Markomany a Kvády. Zajímavé strategické polohy si všimli již dávno před tím, minimálně Přemysl Otakar II. (spíš jeho sloužící). Ve 13. století tu bylo založeno město Hradiště s ochranným hradem. Město ale příliš neprosperovalo, takže počátkem 15. století mohli přijít noví osídlenci na opuštěné návrší, ale s existujícím opevněním (ovšem zanedbaným).

Jak víme, po porážce radikálních husitů u Lipan přijal Tábor pod své poddanství přímo král. Ostatně jak jsme se učili, že husité dávali majetek do společných kádí, to netrvalo příliš dlouho. Revoluce, nerevoluce, již asi po půl roce se městská vrchnost začala ke svému okolí jako klasická feudální vrchnost. Nakonec si „revolucionáři“ dosti nahrabali, když plenili okolí (Milevsko, Zlatá Koruna aj.).

Zikmund Lucemburský udělil městu významná práva (srovnatelná s Novým Městem pražským). Není tak divu, že zbytek 15. století je ve znamení ekonomického rozvoje a bohatnutí města. To bylo završeno vysvěcením kostela Proměnění Páně v roce 1512.

Jakožto bývalí husité byli obyvatelé města později povětšinou protestantských vyznání, což vedlo k různým sporům s vládnoucími Habsburky a ztrátou výsad.

Každopádně městské jádro si dochovalo svou pozdně středověkou dispozici i řadu měšťanských i veřejných domů, které si udržely připomínky gotické nebo renesanční podoby. Víc už je asi té renesance, což prozrazují četná sgrafita na fasádách. Děkanský kostel si po přestavbách (a obnovách zachoval pozdně gotickou podobu s barokním doplněním. Pozdně gotická až renesanční je radnice. Zachovaná je značná část hradeb, byť začleněná do přestaveb, takž z takových bašt zůstaly spíš základy, které jsou využité v pokračování měšťanských domů. Z bran zůstala jen ta Bechyňská s mohutnou věží Kotnov, což je právě ten pozůstatek přemyslovského hradu.

Do městského centra se ale dostaly i novější instituce, jako Augustiánský klášter, dnes muzejní expozicí, zajímavou stavbou je zdejší divadlo Oskara Nedbala (slavný operetní autor je místní rodák). To je zajímavé svými dvěma hledišti (starší už nestačilo počtu diváků). V Táboře jsou i jiné zajímavosti (takový Jordán je považován za naši nejstarší přehradu), ale ty někdy jindy, protože čas nás tlačí k nádraží a vlakům, které nás dopraví do místa bydliště.

Pt. 1

Pt. 2

Pt. 3