Po jižních Čechách, kolem Hluboké do Týna (n. Vlt.) - Pt. 1

5.–6.8.2020

 

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, ale do stejného města klidně i víckrát. Minimálně to se mi povedlo o letošních prázdninách v Českých Budějovicích. Poprvé to bylo u příležitosti prodlouženého víkendu na začátku července (Cyril+Metoděj a Jan Hus). Důvodem je přítomnost spolužáka, díky němuž se mohu i celkem lacinou ubytovat (o to víc zůstane na jiné radovánky).

Společně jsem tak navštívili Český Krumlov a další den podnikli paroplavebný (ve skutečnosti dieselový) výlet na Hlubokou.

Druhý pobyt následoval v podstatě s měsíčním zpožděním, i když tentokrát to bylo na kratší dobu. S jiným kolegou jsem si totiž vybrali pro náš takřka každoroční cykločundr právě oblast jižních Čech (kam nás nakonec poslal nejen premiér, ale i fakt, že pořád je na jihu Čech na co koukat. Využili jsem ještě přítomnost toho výše zmíněného spolužáka o přenocování v metropoli, kde by chtěl žít každý. Pro tentokrát jsem měli celkem štěstí na dopravu, ČD nemělo přílišnou sekeru, takže jsme stihli oba objednané vlaky (kvůli přeparavě kol) a před večerem vystupujeme na budějovickém hlavním nádraží. Vladimír už nás očekává, tak provádíme spíše procházkový přesun s několika vložkami restauračních zařízení pro bližší poznání jihočeského večerního až nočního života. Hned kousek za rohem od nádraží se naskýtá příležitost U Kotvy, v bližších kasárnách Jana Žižky jen tak u vchodu do areálu nasloucháme několika tónům právě probíhajícího festiválku, ale to by bylo větší zdržení, takže rychle na Lannovku a do centra města. Tady ovšem nemineme novější atrakci v bývalé Solnici. Dopřejeme si romantický výhled na mlýnský náhon u Potrefené husy a malý večírek zakončíme ochutnáním výtvoru studentů Jihočeské univerzity, konkrétně zemědělské fakulty, kteří vaří v rámci výuky vlastní pivo a dá se pozřít v hospůdce v areálu zdejších kolejí. To jsme vlastně už poblíž nocležiště, kde nás ještě čeká kratší besídka s manželkou.

 

Vzhledem k předchozím událostem stáváme poměrně svěží, právě tak, aby si kolega prohlédl nějaké výroční vydání Beatles (Vladimír je velký fanoušek, já už samozřejmě padesátiletého Seržanta i Abbey road viděl).

Prvním úkolem je návštěva budějického IC z důvodu nakoupení nějakých upomínkových předmětů (mě se to zas tak moc netýká). Naštěstí se otvírá poměrně brzo (8.30), a při jiných příležitostech jsme už některé místní atrakce navštívili (Černou věž, Masné krámy, dominikánský klášter aj.). Podaří se i jeden ranní džbánek, tedy půllitr s výhledem na vodní hladinu poblíž hotelu Budweiss a po té už můžeme vyrazit k Vltavě, která nás nakonec bude provázet většinu prvního celého dne. Z opačného břehu (pravého) tak pohlížíme na výletní loď, která se chystá podniknout podobnou plavbu, co jsme podnikli před měsícem.
V Budějovicích je už Vltava celkem pěkně velká řeka a kolem jejích břehů vedou z centra po obou březích cyklostezky, které umožňují jihočechům dosti možností k volnému pohybu poblíž přírody.

Lávkou u Plzeňské ulice přejíždíme na levý břeh a celkem svižně míříme k Českému Vrbnému. Onehdy jsem tu pozorovali výstavbu jezu a zdymadla, které je již plně funkční. Funkční je i vodácký kanál s divokou vodou, ovšem žádný z vodáků nechce dojet hezky do zorného políčka našich fotoaparátů, takže poněkud rozmrzelí pokračujeme v krasojízdě. V Bavorovicích se cyklostezka poněkud odpoutává od Vltavy a míří k Hluboké, nicméně u přístavu se k vodě zase vrací. Před měsícem jsem tu zahlédl poněkud zajímavý umělecký výtvor, který je součástí pravidelného letního sympozia Umění ve městě, takže si přeříznutou Vodní pannu prohlédnu z blízka. Pak už vyjíždíme k zámku. S drobným zádrhelem se mi daří vyjet celý kopec (vzdávají i někteří cyklisté, kteří nejsou obtěžkáni batožinou jako my).

Kolega si chce prohlédnout zdejší výstavní prostory Jihočeské galerie. Protože tu mám po měsícu v čerstvé paměti, věnuji čas částečnému občerstvení a procházce zámeckým parkem, kde okopávala květiny i princezna Krasomila. Aby nám někdo zazlíval, že nejdeme na prohlídku, zámek jsem oba už několikrát absolvovali i v dobách menšího náporu turistů (kteří sem houfně vyrazili v době virových omezení).

Dole ve městě nemůžeme opomenout náhled do kostela sv. Jana Nepomuckého z poloviny 19. století. Ten je samozřejmě vystavěn v novogotickém stylu, aby korespondoval se stavbou na kopci, která tehdy procházela přeměnou do dnešní podoby.

Poněkud elší pobyt ovšem zapříčinil vedlejší minipivovar s útulnou hospůdkou Solidní šance. Všechno příjemné ale musí jednou skončit, protože jsou před námi naplánované kilometry. Vracíme se tedy k Vltavě a přímo po cyklotrase č. 7 (Eurovelo Vltavská) směřujeme k dalším cílům. Kdo by si ale mylsel, že od Hluboké se jede pohodlně po břehu značně se mýlí. Po volném prostoru, které řece poskytla Českobudějovická pánev se tak zahryzává do kopců Táborské pahorkatiny, která sice neoplývá závratnými nadmořskými výškami (povětšinou kolem 500 m, nejvyšší Velký Mehelník 633 m). Ale kopce už jsou dosti velké, aby řeka vytvořila úzké údolí mnohdy ozdobenou nějakou skálou, strmým svahem a samozřejmě hustým lesem. Takže cyklotrasa je tak mírně nahoru, někdy prudšeji dolů, občas ale se vine podél hladiny, kde se již začíná projevovat zádrž vodního díla Hněvkovice. U jedné ze zmíněných skal mají dokonce i ferratu (na což se nás ptá i skupina dívek, jdou-li dobře).

Jedna vyvýšenin poskytla i místo ke stavbě hradu, zvaného Karlův hrádek (nebo Hrádek u Purkarce), na radu místních přejíždíme až přes louku, defakto nad zříceninou. O samotném hradu se toho moc neví, nechal jej sice stavět Karel IV. Ale už za jeho syna Václava byl opuštěn. Naštěstí to není úplně mizerná zřícenina a k vidění jsou jak části hradeb, tak i nějakého paláce.

Již poblíž hrádku sjíždíme do Purkarce, což bylo kdysi jedno ze středisek vltavské voroplavby. Na tu se dá vzpomenout i ve zdejším muzeu, tedy Síni voroplavby. Malou náhražku plavby může být zdejší přívoz, který ale my nepotřebujeme, protože stále pokračujeme po levém břehu.

V těchto končinách je už poměrně do šířky rozlitá hladina Hněvkovické přehrady, nicméně naše tras se od jezera více odpoutává do Jeznice a do kopečků, nad nimiž se dají zahlédnout stometrové vrcholky chladících věží JETE (tedy Temelína). V Litoradicích se ale směr opět mění zpět k říčnímu údolí a prudším sjezdem a kratším výjezdem k vodnímu dílu. Hněvkovice se řadí v rámci vltavské kaskády k těm drobnějším stavbám, však rozdíl hladiny je jen něco málo přes 14 m (ovšem pohled do „bezedné“ komory naznačuje, že to už není větší jez.

Za přehradou je překážkou už jen menší kopeček a k večeru je před námi rovinatý dojezd do Týna nad Vltavou. Poblíž zdejšího kostela sv. Jakuba je i kulturní dům s restaurací, kde se celkem obstojně vaří, což tedy i využíváme. V původním plánu byla i návštěva soutoku Vltavy a Lužnice, nicméně to by znamenalo sjezd přes kopec, takže se otáčíme u poněkud záhadné stavby, které nevím proč říkají rozhledna (Semenec).

V Týně opouštíme Vltavu a další směr po silnici č. 105 a nevelký kopec směřuje do Kolodějí nad Lužnicí. Večerní útočiště nalézáme v malé, zprvu liduprázdné (2 hosté) hospůdce s příjemnou dámskou obsluhou. Naštěstí se počet hostů zvýšil nejen naším příjezdem, ale přibylo i několik dalších. Takže doba, než se vrátíme o nějaký kilometr zpět k vyhlédnutému fotbalovému hřišti (kde zanocležíme), ubíhá celkem příjemně.

Pt. 2

Pt. 3

Pt. 4