Po Jižních Čechách, od Bechyně po Milevsko (a ještě kousek) – Pt. 2

7.8.2020

Už večer jsme si všimli, že nejsme jediní, kteří si fotbalový plácek zvolili za dočasný příbytek, takže při raním balení můžeme kolegu pozdravit.

První šlápnutí do pedálů vedou zpět k Lužnici a kolodějskému baroknímu zámečku. Ještě celkem září novotou opravená fasáda, zdobená sgrafitovou výzdobou. Zevnějšek zámku Mitrowitz prozrazuje kombinaci renesančních a barokních stylů. To vše si ale můžeme užít jen z exteriérů a to nejen z důvodu relativně časných hodin, ale znemožňuje to u fakt, že se zde chystá nějaká svatba, tudíž pro veřejnost bude celý den zavřeno. Přes most se tedy vracíme na levou stranu Lužnice a hned je před námi kopec. Lužnice je celkem značně zařezaná do okolní krajiny, takže k dalšímu směru musíme nějaké to převýšení překonat. Relativně sjízdná asfaltka, spíš taková polní cesta nás vyvádí k obci Netěchovice, kde je nenápadně v jednom statku umístěno malé zemědělské muzeum. Teoreticky by se tu dala absolvovat i nějaká vnitřní prohlídka, nabízí se i prodej zemědělských produktů, ale je ještě celkem brzká doba, takže pracující se zřejmě věnují důležitějším pracem. Nicméně dvůr je volně přístupný, tak si můžeme prohlédnout nějakou starobylejší agrotechniku, případně pohlédnout na pasoucí se dobytek. Jak kolega poznamenal, zřejmě vzbudil pozornost mladého býčka, tudíž se mu raději rychle vzdálil.

Po kratším sjezdu následuje relativně rovinatý, nebo jen mírně zvlněný úsek přes obec Nuzice, za kterými se trasa mírně sníží do lesem zarostlého údolí, což by mělo být okolí potoka Židova strouha, který před ústím do Lužnice vytváří romantické skalnaté údolíčko. Po návratu do bezlesého terénu se začínají objevovat střechy a věže, což by měl být dnešní první důvod k delší zastávce – Bechyně. Znamená to ale ještě dorazit k železniční trati, která se blíží k jedné z místních pamětihodností, obloukovému železobetonovému mostu přes Lužnici, která tu vytváří téměř regulerní kaňon. Most je unikátní svým určením. Jde totiž o kombinaci silničního a železničního mostu. Kombinovaných mostů bývá i více, ne ale v řešení, že mostovka je společná pro silniční i železniční dopravu. Většinou to bývá řešeno v různých úrovních. Trať je elektrifikovaná a má v našich končinách historické prvenství, které ji zařídil ing. František Křižík v roce 1903.

Hned za bechyňskou „Duhou“ se rozkládá areál slatinných lázní. Léčebné procedury se v Bechyni nabízely již někdy v 16. století, je zachovaná zpráva jistého šlechtice, který se roku 1576 omlouvá Petru Vokovi, že odmítl jeho nabídku k pobytu. Hlavním léčebným programem jsou neduhy pohybového aparátu.

Další zastávkou je vedlejší ulička s kostelíkem sv. Michala, ke kterému přiléhá původní městský hřbitov. Ten měl být původně zrušen, nicméně k tomu nedošlo, takže zastíněná plocha se staršími náhrobky tvoří zajímavou lokalitu kde je k vidění i řada zajímavých pomníků místních významných občanů.

Spěcháme ale na náměstí, protože už z prvních letmých pohledů je jasné, že v Bechyni bude na co koukat. Centrálnímu náměstí dominuje mohutná věž kostela sv. Matouše. Na opačné straně svítí ozdobná fasáda řeznictví. Poblíž je vietnamská hospůdka,kde jsme doufali, že se dočkáme nějakého občerstvení, ale ten ještě nefunguje, ale v podstatě v provozu je již soukromé infocentrum, které bych řekl zdatně konkuruje íčku v městském muzeu. Kromě spousty suvenýrů a jiných upomínkových předmětů tu prodávají totiž vstupné do místního zámku a zejména do františkánského kláštera. Právě druhá atrakce nás láká díky avizovaným gotickým klenbám. Protože do prohlídky zbývá i nějaká doba, dopřejme si i petláhev z místního pivovaru, která nám čekání na průvodkyni zkrátí. Skupinka návštěvníků je naštěstí tak akorát, takže prostory kláštera si můžeme užít celkem detailně, byť si musíme odpustit pořizování fotografií. V gotických prostorách klášterního svatostánku, jsou totiž k vidění unikátní klenby, zvané sklípkové, neboli diamantové klenby. Podle výkladu jde o zdejší unikáty. No, je tam toho dost, ale zas tak vzácné to není, podoné stropy jsem už zahlédli ve Slavonicích a jak se ukáže v dalších dnech, ještě si podobných užujeme i jinde.

Nicméně abychom klášteru a průvodkyni nekřivdili, jedná se skutečně o velmi hodnotnou atrakci, něco jiného než vcelku podobné interiéry hradů a zámků. Klášter nám ukrojil zhruba 45 minut pobytu a protože další itinerář je neúprosný, směřujeme k dalším již jen exteriérovým zážitkům. Nemůžeme vynechat zámek, který dlouhá léta obýval poslední Rožmberk Petr Vok. Součástí areálu je i keramická expozice Jihočeské galerie, kam aspoň nakoukneme.

Historická Bechyně se rozkládá na skalnatém pravém břehu Lužnice, takže od zbytků hradeb se nabízejí výhledy jak na řeku, tak i relativně vzdálenější oblouk památkově chráněného mostu.

Akutní pocit hladu zaháníme v lidové jídelně a pokračujeme z města směrem k severu. Ulice U Vodojemu skutečně projíždí k výpadovce k zajímavé stavbě místního vodojemu, který stojí na bývalém popravišti (Šibeniční vrch). Silnice s číslem 122 pokračuje přes Senožaty ke zhruba dva kilometry vzdálené odbočce k Dobronicím nad Lužnicí, kde je hlavním lákadlem zřícenina hradu původně ze 14. století. Hlavní dominantou je válcová věž, kam můžeme po zaplacení poplatku (a vyslechnutí přednášky svérázného průvodce) vylézt a pokochat se okolní krajinou.

Vracíme se na původní trasu, nicméně jen nakrátko k odbočce na Rataje s cyklotrasou č. 31, která nás vede do městečka Bernartic, kde si dopřejeme zastávku s vyhlídkou na zdejší kostel sv. Martina.

Další jízda probíhá po silnici č. 105. Pro většinu národa je asi Milevsko známé díky továrně na vzduchotechniku, případně cyklistickým oddílem. Přitom je tu k vidění jedna z nejvýznamnějších památek jižních Čech, premonstrátský klášter. Založen byl koncem 12. století a hlavní chloubou je bazilika sv. Jiljí románského založení. Jak už to, bývá klášter prožil šťastná i méně šťastná období. Fakt, že nějakých 20 km je vzdálený Tábor naznačuje, že husité to tu řádně vyplenili. Po Bílé hoře se klášter dostal pod centrální správu Strahovského kláštera, zrušen byl za Josefínských reforem. Bazilika se stala hlavním milevským kostelem. Již v 19. století došlo k částečné obnově v románském stylu, současné podoby se ale kostel dočkal až v 20. století. V nabídce národní kulturní památky jsou dva prohlídkové okruhy, pořídili jsme si ten okruh kostelní. Kromě více než 50 metrů dlouhé baziliky jsou součástí okruhu i prostory původní prelatury, která je ovšem značně devastovaná. Dostaneme se ale i o blízkého gotického hřbitovního kostela. Ten je v současnosti v rekonstrukci (bez podlahy), ale k vidění je tu nádherně zdobená gotická klenba v presbytáři.

Rozlehlý klášterní areál ještě z valné části čeká na další opravy a využití (bývalý pivovar, hospodářské budovy). V části objektů sídlí památkový ústav, do kláštera se vrátili i mniši ze Strahova, kteří bydlí v nové prelatuře poblíž brány do areálu.

Klášter leží stranou od centra města, kam se vracíme po kamenném mostu z 19. století. Cestou na centrální náměstí Edvarda Beneše pohlédneme na bývalou synagogu (dnes Husův sbor), která naznačuje svým vzhledem, že architekt se nechal inspirovat kubistickými vlivy.

Na zmíněném náměstí vyhledáváme Tankovnu Na Růžku (nejde o výrobnu zbrojní techniky, ale o hospodu, kde se čepuje pivo z velkých zásobníků). Lokál poslouží nejen k odehnání žíznivého pocitu, ale i k nabití mobilních komunikátorů.

Blížící se večer ale ještě neznamená konec cesty, pro vyšší rychlost po prvotřídce č. 19 k nedalekému Sepekovu. Tam je k vidění barokní poutní areál, bohužel ale všechny vstupy jsou již zavřené, takže si můžeme dopřát jen pohled přes ohradní zeď. Nezbývá tedy než po místních okreskách (cyklotrasa 1153) pokračovat vesničkou Podboří k Opařanům. Tma již začíná převládat nad denním světlem, naštěstí z kraje obce je hned fotbalové hřiště a součástí sportovního areálu je i hospůdka, kde sice celkem dlouho pokračuje večerní zábava (je pátek), ale travnatá plocha je k bivaku dostatečně vhodná.

Pt. 1

Pt. 3

Pt. 4