Po Jižních Čechách, přes Stádlec, Soběslav do Košic pt. 3

8.8.2020

Probuzení na fotbalovém stadionu je provázeno slunečným ránem, takže i spacáky a karimatky rychle zbavujeme zbytků noční vlhkosti, tedy rosy a vlastního potu. Opařany jsou celkem velká obec, tak si můžeme dopřát snídani u vietnamské prodejny, v posezení u hospody, která nás už včera večer překvapila uzavřeností.

Zadními uličkami objíždíme rozlehlé zelené ohrazené místo. Zdejší zámek slouží jako dětská psychiatrická nemocnice, do které se asi stěží podíváme, tak jen pořídíme pár obrázku u nárožního kostela sv. Františka Xaverského, který k parku přiléhá. Kostel leží pěkně u silničky, která nás povede cyklotrasou 1153 k vedlejšímu Stádleci. Protože obec je podle kategorie městys, zdejší náves je tak náměstím. To zdobí několik soch a podle věžičky zámek, který patřil Františku Křižíkovi a ten tu také v roce 1941 skonal. Stádlec by asi zůstal tuctovou obcí, jejíž název by nikomu nic zvláštního nepřipomínal. Do všeobecné známosti zřejmě přišel v roce 1975, kdy byl dole v údolí znovu zprovozněn řetězový most. Unikátní technická památka z l. 1847–48 původně překonávala tok Vltavy u obce Podolsko. V 50. letech minulého století byla obec zasažena výstavbou vodní nádrže Orlík. Nicméně již v l. 1939–43 byl vedle postaven vysoký železobetonový klenutý most na silnici mezi Pískem a Táborem. S výstavbou přehrady se počítalo tedy už dříve. Starý řetězový most byl před zatopením v r. 1960 rozebrán a deponován u Stádlece. Jak je patrné, nějakou dobu to trvalo. Původní most postavila firma Vojtěcha Lanny, podle návrhů ing. Gassnera a Schmircha. Most je natolik unikátní, že jiný podobný už v Evropě není. Hlavní konstrukci tvoří 4 řetězy uspořádané do dvojic, procházejí na dvou pylonových branách 13 m vysokých. Řetězy jsou ukotveny v mohutných kamenných patkách. Mostovka z dubových trámech je nesena ocelovými lany, spuštěnými z nosných řetězů. Jak známo, v současné době probíhá oprava mostovky, kdy museli stavebníci sehnat řádně proschlé duby v Chorvatsku. V létě naštěstí bylo ještě před opravou, takže jsme si mohli technický skvost prohlédnout téměř v celé kráse i se zavodněnou Lužnicí.

Samotná řeka je poměrně hluboko zařezána do okolní krajiny, takže po sjezdu na pravý břeh nás na levém čeká více než stometrové převýšení, kolegu zlobí přehazovačka, tak čekám v Dobřejicích u kapličky, která je zároveň válečným pomníkem. Doba už relativně pokročila, ale ani v Čenkově nebo Bezděčíně nenacházíme vhodné občerstvovadlo. Cyklotrasa s č. 1171 nás tak vede to již většího Želeče, kde si dáme ovocnou zastávku (s broskví). Teď už nemá velkou cenu hledat nějaký hostinec, neboť jsme se limitně přiblížili k dalšímu vytčenému cíli. Znamená to ale překonat poměrně prudší výjezd na jižním okraji obce a překonat vrstevnici 500 m. Táhlý sjezd po silničce s cyklotrasou Greenway 11 směřuje do Hlavatců. Tady si kolega vyhlédl (jsa povoláním energetik) návštěvu malého pivovaru s energetickým názvem Transformátor. Bývalý energetický výměník ovšem neslouží k vaření ani skladování oblíbené tekutiny, ale jen jako maskot provozu. Ten je umístěn poblíž v budovách selské usedlosti. Ač oficiálně není otevřeno, do tajů výroby nás uvádí dědeček (přesněji tchán pivovarníka). Mladí vyráží někam na výlet, tak to zůstalo na něm. Kvalita moku je naštěstí dostatečná i s jeho spíše amatérským výkladem.

Kousek se vracíme a odbočujeme k Radimovu. U Rybovy Lhoty se pokouším na internetu zjistit průjezdnost mostu přes Lužnici. Poblíž Ovčína se opravuje na Lužnici most, naštěstí je podle rozestavěné stavby zřízena pěší lávky, takže komplikace při příjezdu do Soběslavi nenastala.

Od prvopočátku osady, později města je spojena s Rožmberky. Nejvíc tu vzpomínají na toho posledního, Petra Voka. Asi nejen pro založení školy. Ve městě vlastnil i dům, kde je dnes jedno ze zdejších muzeí. První kroky nás vedou k otevřenému vstupu do kostela sv. Petra a Pavla. Na infotabulce vidíme začátek komentované prohlídky ve 14 hodin, tj. asi za 10 minut. Prohlídka je od místního infocentra, což je skoro za rohem, tady v podloubí zdejšího rozlehlého náměstí Republiky. Sympatické, v podstatě dokonalé, že se nic neplatí a komentovaná prohlídka obsahuje tři základní objekty. Kromě již zmíněného hlavního kostela je to i menší kostel sv. Víta. Obě to jsou na výsost gotické stavby. Ten menší sloužil původně jako špitální kostel, jako kostel byl i zrušen a kuriozně přeměněn i na byty. V obou kostelech jsme si dostatečně užili i těch kleneb, které nám byly odepřeny v Bechyni.

Mimo zmíněných svatostánků a zevrubné ukázky náměstí nás slečna ještě zavedla k bývalému hradu. Větší část areálu sloužila jako pivovar, nejdochovalejší je věž Hláska s tajemnou základovou místností. K ní přiléhá objekt bývalé školy a současné knihovny.

Tím je takřka vyčerpávající prohlídka odbyta. Loučíme se s vřelými díky se sympatickou a očividně zasvěcenou průvodkyní (ještě budeme muset pro kola). Akce byla natolik vyčerpávající, že si musíme oddychnout v útulné hospůdce s několika vychlazenými doušky.

Kromě nějakých suvenýrů jsem přeci jen zdejšímu turistickému ruchu ještě nějaký výdělek poskytli při výstupu na 68 m vysokou věž kostela sv. Petra a Pavla, která poskytuje dalekonosný výhled do celkem rovinatého okolí krásného města. Poslední památkovou zastávkou města je hřbitovní kostel sv. Marka, a to hlavně kvůli křestnímu jménu cyklistického kolegy.

Návštěva Soběslavi se protáhla možná na delší dobu, než původně očekávanou, takže desetiminutová zastávka s ponořením do vody Nového rybníka už tolik časový rozvrh nenarušila. Naštěstí je rybník poměrně blízko dalšího směru do Sedlečka a Myslkovic. Poněkud rozkopaným okolím tak podjíždíme dálnici D3, kde ještě stále probíhají stavební úpravy. Ve zmíněné druhé vsi dojíždíme k zámečku, kde nás sice zábrany nabádají nevmísit se mezi svatebčany, ale pivo nám tu natočí. Nenápadně jsme se přiblížili pod první kopce Českomoravská vysočiny, což naznačuje i přejezd dalšího kopce do následujícího Brandlína. Původní záměr náhledu do soukromého zámečku se poněkud protáhl. Zámeček či tvrz sice připomíná spíš přerostlou podnikatelskou vilu, ale proti gustu žádný dišputát, jak říkala babička. Objekt, který využívalo i JZD je v majetku bývalého automobilového závodníka. Na zahradě je k vidění několik vozů, některé jsou skutečně závodními stroji, některé závodní výzdobou připomínají. Nahlédnout se dá i do „zámeckých“ interiérů, které sice s původní výbavou nemají nic společného. Majitel je ale sběratele hodin a byl i sběratelem titulů (mistrovských), takže zcela bezobsažná návštěva zámku není. Poblíž Brandlína je rozhledna na Čermákově vrchu, ale denní doba už začala povážlivě připomínat tmu, takže bychom asi mnoho neviděli, nezbývá než dojet do Košic. Samozřejmě nejde o východoslovenskou metropoli, ale obec stejného názvu. Tradičně hledáme fotbalové hřiště. Koná se tu nějaké rozloučení se svobodou jednoho zdejšího internacionála. Hoši nám ale přihráli i nějaké občerstvení (řízečky), tak ač údajně platit nemusíme, do klobouku jsme něco přihodili. Poněkud komplikaci, že se poněkud neplánovaně spustilo zavlažování hřiště a ač ležíme u okraje, jsem nuceni přesunout se z dosahu vodní stříkačky.

Pt. 1

Pt. 2

Pt. 4