PODKARPATSKÁ RUS 1

Pár postřehů z dovolené ze země kde včera znamená dnes. – I.

Rozhodl jsem se letos vyrazit na Podkarpatskou Rus. Poprvé bez zabezpečení polopenze cestovní kanceláří a poprvé s několikadenním přechodem hor.Příprava byla o to náročnější. Sehnat vařič a jídlo na 8 dní. Vše aby bylo lehké a vydatné. Hlavně se nekazilo. Přátelé mi poradili, zakoupit různá instantní jídla a polévky. Byla to dobrá rada. Nakoupil jsem toho tolik, že třetinu jsem nechal doma před odjezdem a třetinu sem dovezl zpět. Bez jakékoli reklamy musím říci, že jídlo mi uspokojilo a že hlady jsem netrpěl. Vařič byl taky dobrý a celou jednu bombu ze dvou jsem taky dovezl zpět. Stan se osvědčil už v Irsku. Byl sice těžší a pronesl se, ale nepropršel a vydržel všechny vrtochy počasí. Nepropustné boty nebyly taky k zahození. Jen ta moje fyzička výrazně za vším pokulhávala. Ale přežil jsem to a tak mohu nadhodit pár řádků.

První naše zastavení bylo na Zemplínské Šíravě. To bylo příjemné. Mohli jsme se i vykoupat a bylo i posezení v místní salaši. Halušky s klobáskou byly moc dobré. V kempu jsme přenocovali a ráno vyrazili na hranice ve Vyšném Německém.. Obavy z průtahů nakonec byly plané. Došlo u Ukrajiny k posunu a tak jsme vyplnili jen emigrační formuláře, podobné jako při cestě do Anglie. Pravdou je, že vše dlouho trvalo, ale žádné prohlídky a úplatky se nekonaly. Po půl hodince jsme vjeli do naší cílové země. Vedoucí nám řekla, že jsme vjeli do země, kde je o hodinu více a o 50 let. Později se ukázalo, že možná ještě o kousek víc. Čas jsme si nechali raději náš. Pravdou je, že se plno věcí rychle zlepšuje.

První zastavení bylo v Užhorodu. Ač hlavní město Podkarpatské Rusi, je děsné. Socialistické paneláky , omšelé, povrch ulic a celková upravenost děsná. Za shlédnutí stál jen skanzen, kde byly soustředěny vzorky staveb z celé oblasti. Tyto stavby jsou ale i nadále v městech a vesnicích plně funkční. Ve skanzenu jsou jen v lepším stavu. Udržované a každý má uvnitř exponáty, snad i historické. Každý objekt má na starost jedna ženština, která je zároveň i průvodkyní. Jedna taková mně zakázala natáčet u ní. Asi bych si to mohl doma taky tak upravit a udělat. Žádný zákaz jsem ale nikde neviděl. Objekty byly obklopeny zelení a tak vše moc hezky působilo. Dřevo je moc krásný materiál a lidové stavby jsou všude krásné a k obdivování. Sousední hrad byl přesným opakem. Zanedbaný a ke všemu byl zrovna zavřený. Tak jen pár pohledů na město a jedno dobré pivko v občerstvení. Sešel sem do podhradí a prošel se okolo řeky Už. Kdyby se to trochu upravilo, tak by tam vzniklo krásné korzo. I tato řeka není moc regulovaná a tak je zanesená štěrkem. Na nábřeží byl malý pravoslavný kostelík a kousek dál další. K tomu jsem se už nedostal. Vrátil jsem se přes místní tržnici k autobusu. Místní restauratér nás pustil na záchůdek. Měl ho zamčený. Byl vybaven zcela vyjímečně mísou a byl dokonce splachovací. Dal jsem s ním řeč. Jezdil do Česka . Pozval mně na pivo. Bylo dobré a říkal, že je to živoje pivo. Vysvětlil, že není vůbec filtrované a ani jinak upravované. Něco jako u nás kvasnicové. Proto bylo tak dobré.

Další zastávka byla v Mukačevu, které je o poznání upravenější. Tady jsme si prohlídli hrad Palanok, který je nad městem. Ač nevypadal z venku nijak extra, byl plný exponátů a bylo vidět, že se mu věnují. Město má nějaký spolek, který zámek ze vstupného dodělává a upravuje. Vadily mě jen desítky televizních antén na jeho střeše a nesourodost střešní krytiny. I antény připomínaly naše 60 leta . Prošli jsme si město, popili z plastové lahve kvas s medem, poklonili jsme se Cyrilovi s Metodějem na náměstíčku a pokračovali v cestě.