PODKARPATSKÁ RUS 3

Pár postřehů z dovolené ze země kde včera znamená dnes. – III.

Zpět jsme šli kousek stejnou cestou. Svítilo sluníčko a po kopcích se koulely mraky. Před sestupem do údolí se zatáhlo. Museli jsme sestoupat z těch 1600 m zase do 500. Cesta dolu mi taky nesedí. Vlastní cesta byla děsná. Rozježděná a často přerušovaná řečištěm. Začala bouřka . Pláštěnka na ruksaku se mi někde odpoutala, tak jsem měl propršenej i batoh. Poslední přechod rozbouřené říčky jsem přešel bez nějakého přelézání. Tím jsem se dostal po prve a naposledy do čela peletonu. Dohnala mě jen vedoucí. Táhlo mě pivo a vidina konce cesty. Ostatní mohli padnout na zadek. Nevěřili, že jsem vůbec schopen takového rychlého pohybu. Já ale pokaždé jednu etapu nasadím. Dole už zase svítilo sluníčko a tak jsme sušili. To, že jsme to zvládli, bylo zapito několika lahvemi vodky v místním krámku. Na útrapy se už ani nevzpomnělo. Ani nás nemohli dostat zpět do autobusu. Bez batohu na zádech jsem se vznášel. To ještě podpořené vodkou. Mimochodem byla dobrá, stála na naše 60 kč a na dně byla feferonka.

Přejeli jsme z Jasině. Do místa přenocování, které mi vypadlo. Tam jsme navštívili slovenského kněze a povídali si s ním. Ubytováni jsme byli v místním bývalém kulturáku, který koupila právě církev a snaží se ho zachránit před rozpadem. Spali jsme v kovových postelích s dekami a polštáři na sále. Sál měl i jeviště. Tady nám kněz zabezpečil i večeři a snídani. Jídla bylo dost a bylo dobré. Vůbec není pravda, že se v místních krámcích nedá nic k snědku koupit . Není to pravda. Většinou měli několik druhů chleba, pečiva. I ostatním sortimentem sou zabezpečeny. Co se týká piva, je jejich pivo dobré chuti a mimo cesty po horách je plno hospůdek a krámků, kde tento boží mok čepují.

Ráno jsme vyrazili do Koločavy. Kam mohl dojet po děsné silnici autobus, tak sme se vezli. Pár kilometrů do Komsomolsku jsme museli dojít. Na mnoha místech tu pramení různé minerální a léčivé prameny. Na kraji Komsomolska jsme jeden takový sirný ochutnali. V místním pravoslavném kostelíčku bylo jak v úle. Asi z dalekého okolí se sem scházeli nastrojení obyvatelé. Typovali jsme to na svatbu. Dozvěděli jsme se ale, že je ten den církevní svátek, který je 1x ročně. U jednoho domku, který byl taky jak ze skanzenu, byl prostřen asi 10 m stůl. Po návštěvě kostela následovala hostina. Typovali jsme na vodkovou smršť. Řekli nám ale, že při hostině se alkohol nepije. Za Komsomolskem jsme vyrazili po cestě do kopce. I tady byla cesta v žalostném stavu. Dvě třetiny cesty byl vlastně potok. Nikde tu nemají opatření proti erozi vody. Jak na řekách, tak na potocích. Každoroční povodně pak snadno strhávají mosty a rozebírají cesty. Nestačí to vše ani dát do použitelného stavu. Tentokrát to byl jednodenní pochod a tak jsme šli jen s malou zátěží. Voda, něco na zub a pláštěnky. Krásný byl odpočinek nahoře v sedle nad Koločavou. Sestup rozježděnou cestou už se dal snést. Nejhorší byl pro mně pochod pod pražícím sluncem Koločavou. Delší dědinu neznám. Má asi 9 km a to po udusané silnici, plné štěrku.

Když už jsem si myslel, že jsme u cíle naší cesty. Odbočili jsme a lezli opět do kopečka. Tam byl hřbitov a v něm hrob Nikoly Šuhaje a jeho Eržiky. Ivan Olbracht z něj udělal zbojníka, ale místní vědí, že to tak neni. Byl to vlastně zběh a psanec. Logiku jejich vysvětlení má to, že nemohl brát bohatým a dávat chudým. V této zemi nebyli bohatí. Dneska se už ukazuje podle novostaveb, že by někoho obrat mohl, ale už nemůže. Zabil tři policajty a nakonec ho zabil kamarád, aby neprozradil ostatní.