Podyjí květen 2009 – malé retro a napoprvé v Lukově (U Čabalů) pt. 1

Podyjí květen 2009

 

Vlastně za to může Milan. Při jednom posezení v povolejbalové restauraci se rozvyprávěl, jak byli ubytovaní na jakémsi statku v nějakém Lukově kdesi vedle Znojma. Je tam prý krásná příroda, hlavně v údolí řeky Dyje. Tehdy už naštěstí poměrně dlouho přístupném, po desetiletích komunistické uzávěry pohraničí. I díky tomu se příroda vyvíjela celkem nerušeně a i proto zde poměrně brzy po Listopadu vznikl nový národní park.

Líčení půvabů a krás jsme tak nemohli odolat, přívětivá se nám zdála i relativní láce pobytu ve vybraném statku U Čabalů.

Domluva tedy proběhla, pokusili jsme se vybrat termín, který by šel spojit s nějakým státním svátkem, to je hned o den dovolené méně. A protože to v roce 2009 na květen hezky vyšlo na pátky, bylo rozhodnuto. Týden před tímto jsem ve dvojici brouzdali okolím Mnichova Hradiště, další týden tedy jižní Morava. Už tehdy jsme tedy zvolili formát, který dodržujeme s obměnami dodnes. Sportumilovní vyjíždí s kolem někam poblíže (či vzdáleněji) k cíli vlakem a zbytek po vlastní ose do místa určení. Ostatní pak automobily, díky tomu se nemusíme obtěžkávat zavazadly, která jsou právě v kufrech těch vozidel. No ono na kole by se daly nějaké batožiny převézt, ale kytara se vozí hůř (byť jsem kdysi ještě o hodně mladší jednou kytaru na kole měl).

Takže ve zmíněné skupině čtyřech cyklistů jsem vyrazili vlakem směrem k Brnu.

 

7.5.2009

Času na přestup bylo relativně dost (asi hodinku), takže se dalo zajít i na malé občerstvení v rozsáhlé restauraci se zahrádkou, možná už tehdy se to nazývalo Bogota, od hlavního nádraží je to kousek a další vlak jel z kusých kolejích (nástupiště 5). Cílem výstupu je Moravský Krumlov. Tam je nádraží poněkud mimo město, takže centrum jsem tentokrát minuli (beztak tam asi zrovna možná nebyla Slovanská epopej).

K přesunu jsme zvolili víceméně hlavní silnici 413, která napřímo spojuje Moravský Krumlov se Znojmem. Ovšem v Hostěradicích jsme byli na Markovo naléhání udělat odbočku k Miroslavi. Prý je tam nějaký hodnotný zámek (spíše tvrz). Nuže k Miroslavi jsme odbočku učinili, abychom ten zázrak spatřili. No nevím, jestli tenkrát nebyl větší zázrak v podobě sochy lepé děvy před vyhledaným objektem. Tehdy byla tvrz ještě relativně v dezolátním stavu (předposledně už jsme ji viděli opravenější). Nevím, jestli důvodem odbočky nebyl i fakt, že jižně od Miroslavi je Markův kopec. Nezbylo se vrátit k původnímu směru s kratší zastávkou v Prosiměřicích (asi kvůli pranýři). Už se čas patrně beztak ponachýlil, takže v Suchohrdlech jsem přesedli na silnici 408, která Kuchařovicemi a Příměticemi Znojmo míjí a dál už jsou jen dvě vsi, Citonice, Bezkov. V Lukově již velká část výpravy zasedá v hospodě U Hricků (kde ostatně zasedáme stále, jsme-li v Lukově přítomní). V nabídce tehdy mj. Kromě místního Hostana měli bůhví proč i Březňáka (to je ten co má na nálepce pána podobného Leninovi).

K závěru tohoto dne musím ještě dodat fakt, že někdy v zimě jsem se nějak neprozřetelně zmínil našim kamarádům z Vizovic, že směřujeme do těchto končin, že by tedy mohli vyrazit pro zajímavost tímto směrem. Část z Valašska se tak dopravila a dostali k dispozici jednu z místností na starém penzionu. Dodejme, že vybavení bylo tehdy ještě poněkud spartánské, železné postele s drátěnkou (snad z nějaké staré nemocnice), málo prostorná kuchyň, dvoje sociálky, na které byl pořadník. Naštěstí se večer ještě jakžtakž dalo sedět na dvorku. No a díky těm železným postelím se dalo spát i částečně pod nimi, tedy na karimatce a ve spacáku což někteří z nás podstoupili (nebylo to tak hrozné). Mimochodem se i tehdy ozvala jedna mnohokrát zopakované věta od Tondy: „Zeňku spíš?“, kterou si často pro pobavení recitujeme.

 

8.5.2009

Do rána se naši kamarádi z Vizovic poněkud namnožili, kromě původní trojice se dostavili ještě nějací kamarádi ze Zlína. To už jsme se trošku divili jak se vlezou do pokoje původně snad pro dva lidi…

Protože celou akci vyprovokoval Milan, už od brzkého kuropění se v pravidelných intervalech objevovalo hlášení odjezd ta 1,5 hodinu, za hodinu, za 45 minut, 30 minut atd….

Před vlastním odjezdem se ale muselo uskutečnit focení U Hricků, kde jsem napočítal 17 lidí, a to na fotce nevidím fotografa (já), Editu a Pepu. Na některých dalších vidět jsou, takže tam taky byli. Ovšem to byli doby, když kvůli úsporám dojížděli až brzo ráno, později jsme zavedli takřka jednotné placení takže žádné šetření.

První kilometry míří ovšem do nejdůležitějšího cíle. Takže se jen tak rychle projíždí vedlejším Podmolím, načež se pokračuje k lesu k rozcestí Nivky dál Milíře a dlouhou rovnou asfaltko k zatáčce a první návštěvě vyhlídky u Železných schodů. Tady máme vlastně první možnost shlédnout hluboké údolí Dyje. Další utajenější vyhlídka je ze skalního hřebínku nad Opuštěným meandrem (teď už je tam zábrana). V květnu jsou skály ozdobeny různě barevnou květenou, takže kromě Dyje se fotí i různá flóra. Ze silničky vetknuté do strmého svahu je ještě jeden výhled nad jezem, ale to už je na dohled první velká zastávka. Šobes, prastará vinice, založená údajně už v dobách římských je vedena jako jedna z nejkvalitnější viničních lokalit nejen u nás ale i v evropském měřítku. V květnu samozřejmě žádné kulička na vinných keřích nejsou, jsou tu jen hotové produkty ve stánku Znovínu. Tehdy celkem frčelo Rulandské šedé, takže není divu, že i naše výprava této značce celkem podlehla.

Pod vinohrady následuje poněkud ošemetný sjezd kameny vydlážděnou cestou, asi už tenkrát šla většinou pěšky, po kratší jízdě ostatně pěšky přes Šobeskou lávku, kde si veselá společnost užila rozhoupání komunikace.

Od řeky se musí opět nabrat ztracené metry, k rozcestí Pod Dlouhým vrchem je celkem prudký výšlap, tehdy jsem ještě jezdil na favoritce /dovybavené terénním vzorkem/.

Takže nahoře jsem byl celkem včas, pro tenkrát objíždíme Hnanice od křižovatky Nad Danížem po dávné pohraniční cestě (kde byly dráty), ta pěkně napřímo pokračuje k Šatov, kde míjíme vymalovaný pěchotní srub Zahrada a spěcháme k vychvalované restauraci U Fandy. Velká skupina se musí rozmístit u několika stolů. Avizované gurmánské zážitky vskutku nezklamaly, ale nemohli jsme tu zůstat celou věčnost. Před námi je ještě Rakousko.

Ale ještě před cizinou jeden neuvěřitelný turistický cíl. Malovaný sklípek je celkem věhlasnou atrakcí. U vstupu jsem si raději pořídili nějaký pohárek pro zlepšení nálady. Průvodkyně byla ovšem naší výpravou poněkud konsternovaná, díky skvělé náladě proběhly ještě před vysvětlujícím komentářem vlastní poznámky, které odborný výklad mírně znehodnotily…

Hnanicemi přímo, takže si blíže prohlédnu majestátní chrám na náměstí sv. Wolfaganga (a tak se jmenuje i ten kostel). Opět nad Danížem ale dál ke státní hranici na Horecký kopec a po slavnostním přejetí státní hranice ke Svatým kamenům (Heiliger Stein). Je to místo s údajně energetickým pozadím (bosky po šutrech). Okrouhlý ochoz je takovou malou rozhlednou, ale je ti hlavně k nadhledu po zbytcích kostela Panny Marie, který tuším rozmlátili husité.

Následuje příhraniční silnice s příhraniční cyklotrasou (Thayatall Radweg). Už bylo celkem horko, naštěstí až do Dolní Fládnice (Niederfladnitz) je to lesem, pro nás v čele i se setkáním s místními plazy. Na opozdilce čekáme u zdejšího zámku, otevřenou krajinou do následujícího Merkersdorfu a sjezd do Hardeggu s majestátním hradem. Při jedné dávném čundru jsem i na hradě byl. Městečko s pevností obklopuje celkem zajímavý skalní amfiteátr s několika vyhlídkami, jedna z nich nás čeká až zítra. Železný most s omezeným provozem (pěší, kola) nás vrací na Moravu, táhlé stoupání k Čížovu, kde nás čeká další důležitá hospoda U Švestků. Do Lukova kolem Čížovského rybníka zbývá asi 5 km. No a večer se zase popíjelo, zpívalo apod. Ostatně jako každý den a rok.

 
Pt. 2