Loading...
21.9.2023
Tak letos to opět vyšlo na Lukov, tedy naši oblíbenou destinaci poblíž Národního parku Podyjí (a vinařského Znojemska). Účast by měla být celkem rozumná (myšleno počtem účastníků), ubytování tradičně v penzionu U Čabalů, ovšem pro tentokrát už to nebude v postarším statku, který byl změněn na výminek pro rodiče (můžeme už říci dědečka a babičku). My máme zamluvené a potvrzené ubytování v nověji opravené části a můžu rovnou napsat ve velmi slušné kvlitě za ještě rozumnější cenu!
Tradičně je nás skupinka, která si chce užít to koloježdění už od rána, nebo dopoledne. No ještěže máme kamarády, kteří nám vezmou zavazadla do svých aut.
Ráno tedy vlakem směr Břeclav a pak přestoupíme ještě do dalšího směru, tedy s výsadkem v Hrušovanech nad Jevišovkou. Což o to, do Břeclavi to jede rychle v kombinaci souprav Regiopanter a Regioshark, tedy takových minipendolín, bohužel trať z Břeclavi do Znojma a dál ještě výraznější modernizací neprošla, ačkoliv se dají vidět i nějaké tabulky, že nějaké opravy probíhají, ale to nejvíce viditelnější je asi opravená budova nádraží v Hrušovanech, kde jsme kdysi dávno seděli ještě v nádražní hospodě, která už neexistuje.
Ale což, počasí pěkné tak nač si stěžovat. Ač se tedy nádraží druží k Hrušovanům, technicky leží spíše u Šanova, což je samostatná obec, kam odbočíme ze silnička, která chvíli sleduje železniční trať. Po přejezdu sledujeme cykloznačení s názvem Znojemská a Po rovince, což jsou části jihomoravských vinařských cyklotras. Po obratu doprava (tedy na západ) projíždíme ploše tvarovanou krajinou s rozlehlými polnostmi, které ovšem u Velkého Karlova vystřídá gigantická sluneční elektrárna, mám dokonce dojem, že se jedná vůbec o největší „slunečník“ v ČR. Trasa (Po rovince) opět mění směr k jihu do Dyjákovic, čímž už se blížíme k místnímu veletoku, ovšem to znamená ještě dojet do Hrádku (s malou zastávkou u božích muk, měl jsem v brašně darovanou láhev rumu…).
Za Hrádkem tedy přejíždíme Dyji, ale to už nás láká dominanta Jaroslavic, což je velkolepý zámek, vystavěný podle významných barokních architektů Martinelliho a Fischera z Erlachu. Prapůvodcem stavby byl gotický hrad, z něhož zůstala k vidění přestavěná věž, následující renesance se projevila ve stavbě rozsáhlých arkád. Bohužel zámek utrpěl v časech socialistických přítomností lidové armády, nadále pak stavbě škodí probíhající restituční spory. Kdo před časem sledoval TV seriál Černá baroni (ne film), mohl si zámek zevrubně prohlédnout, posloužil jako náhrada Zelené Hory u Nepomuku.
Jaroslavice jsou naštěstí velkou obcí, na náměstí nacházíme úkryt na zahrádce U Šmídů (kde jsme ostatně onehdy rovněž občerstvovali). Paní servírka je natolik výmluvná, že nepohrdneme i nabízenou gulášovkou s patřičnou závlahou, však už máme skoro polovinu jízdy za sebou.
Za Jaroslavicemi nás už čeká příjemnější prostředí než jen zemědělská krajina po asfaltkách (naštěstí okreskách). Za vedoucí značku jsem zvolili zelené značení pěší TZ částečně souběžné s cyklo 5007 a k hranici EV 13. Ta značka v důsledku vede po státní hranici s Rakouskem, místo přechodu na silnici má dokonce velkolepý název Náměstí přátelství (označeno na velkém šutru).
Hranice je vedena na hřebínku mírného protáhlého návrší, z obou stran je doprovázeno i vinicemi, zprvu více na straně Rakouska, po nějakých třech a půl kilometrech se cesta vrací na naše území, ale ještě neklesá do nížině, protože musí přejet výšiny vrchu U Hranic (291 m) a Ovčího vrchu (292 m) ale hlavně mezi nimi vyhlídky s imitací hradní věže Lampelberk. Ta je z větší části obklopena vyhlášenými viničními tratěmi. Na hrádku bývá i ochutnávkový stánek, který je ale ve všední den zavřený. Musí tedy postačit lok z výše uvedené láhve a výhled k našim jižním sousedům.
Odputáme se od zelené značky i cyklotrasy a nejkratším směrem do Dyjákoviček a vedlejších Chvalovic. Tím jsem sjeli k dalšímu důležitému vodnímu toku v tomto území což je potok Daníž, oběma obcemi vede opět zelená TZ, spolu s ní ale i cyklotrasy několika řádů, nejvýše 48, pak různé lokální: Moravská vinná, GW Praha–Vídeň, Vinařským krajem aj. Občas jede o pěknou cyklostezku a navíc za Chvalovicemi přímo sklepní uličkou. Postarší pán u jednoho ze sklípků vypadá natolik zkroušeně, že si raději ty dvě deci bílého vyzkoušíme. Před Šatovem si ověřuji průjezdnost mostu pod železniční tratí, kde si zkrátíme cestu (zase po zelené). Nemusí nás tak mrzet, že mineme oblíbenou hospodu U Fandy, nakonec Šatov je na dohled Hnanicím (zkratka kolem hřbitova). Pod mohutnou věží sv. Wolfganga nás vítá brána k posezení u zdejšího pivovárku, kde si dopřejeme delšího odpočinku. Navíc zde čekáme, že v ústrety přijedou kamarádi, kteří už do Lukova dorazili někdy po poledni. Díky časové prodlevě tak můžu obhlédnot terén a k milému překvapení je otevřeni kostel, na který s oblibou hledím při každém našem průjezdu. Uvnitř se totiž mírně uklízí a paní nic proti mé přítomnosti nemá. Neopomněl jsem samozřejmě i náhled do pivovarného interiéru. Ale už pokročil čas k závěrečné etapě. Nebude to daleko, ale je třeba nejdřív sjet k Dyji, překonat lávku. Ke stánku na Šobesu je to lepší pěšky (je tam štětovaná cesta). Zdejší ochutnávkový stánek naštěstí funguje, čímž se ještě můžeme energeticky předzásobit k prudkému výjezdu k Železným schodům. Vzdálenost cca 1,5 km, vzdušnou čarou 1,1 km, převýšení 115 m, ovšem posledních 400 m je takřka rovina. No a to jsme si ještě střihli objížďku Podmolí po červené cyklotrase k Žlebskému rybníčku (dolů, nahoru), ale tím pádem dojíždíme do Lukova pěkně od lesa. Pročež ubytování a po té posezení u kostela (kdysi U Hricků, teď se to jmenuje Bistro u kostela).
Pt. 2
Pt. 3