Podzimní Brdy – 2. den - okruh cca 16 km po NS Z Jinec na Olymp Brd: Jince – Křešín – PP Na Horách – Rejkovice- Krkavčí skály – viklan - studánka U Eliščiny cesty – vyhlídka U Malé skály - Běřín – PP Vinice - huť Barbora - Jince

V noci bylo chladno, ale na to jsme byli připraveni. Probouzíme se v 8.20 hodin, v autě máme 8,2 stupně. To se mi líbí. Sluníčko už také vstává, za chvilku už ho máme u auta. Hned je to příjemnější, i když zatím moc nehřeje. Je jasno, tak snad slunečné počasí vydrží celý den.

Těsně po desáté odjíždíme. Nejedeme daleko. Jen na parkoviště nedaleko pivovaru, kde jsme včera večer poseděli. Nechceme na tomhle zastrčeném parkovišti auto nechat celý den.

Na dnešek máme v plánu projít si naučnou stezku Z Jinec na Olymp Brd. Byla otevřena 15. 6. 2013. Celá měří 17,3 km, je na ní 16 informačních panelů, kde se turista seznámí s historií městyse a okolí, s historií výroby bronzu a železa a nabídne výhledy do kraje. My dnes vynecháme výstup na Plešivec, kde jsme byli před 4 lety. Budeme to mít tedy o trochu kratší. Ne však o moc, protože z trasy budeme odbočovat ke skalám a k vyhlídce. Vyjde nám to asi na 16 km.

Naučná stezka začíná tady u nádraží, to jsme však zjistili až večer. Nádražní budovu jsme tedy neviděli.

Jak je naším skoro už zvykem, jdeme ji opačně. Tentokrát to není omylem, ale úmyslně. Důvodem je profil tratě. Raději jdeme do prudkého kopce, než z něj prudce klesáme. Sice výstup špatně udýchávám, ale kolena cestou z menšího kopce trpí míň.

Vyrážíme do Křešína. Cesta je zpočátku trochu do kopečka, trochu z kopečka. Podzimní barevné výhledy jsou úžasné. Tím, že je to nasvíceně sluníčkem, je to o to krásnější.

Jediné, co je mi záhadou, že texty zastavení na naučné stezce se občas odlišují od textů, které k této naučné stezce vydalo město Jince. Snad nejvíc se liší 15. zastavení, které je v kopci cestou do Křešína. V letáčku je psáno o Brdské bráně – to je soutěska, kterou říčka Litavka opouští Brdy. Ta sice možná existuje, ale každopádně o kus dál. Tudy říčka v žádném případě neteče – na ni narazíme až v Rejkovicích. Takže povídání o fauně a flóře Brd na 15. zastavení je určitě správně.

Přicházíme do obce Křešín, o níž je písemná zmínka již z r. 1370. Na návsi u malého rybníčku nás vítá hezká kaplička Neposkvrněné Panny Marie se zvoničkou. Byla postavena r. 1855. U ní jsou vždy na jaře prováděny májové pobožnosti.

Nyní nás čeká klesání přes přírodní památku Na Horách, která byla vyhlášena Evropsky významnou lokalitou. Tyto jižní a jihovýchodní svahy kopce z jílovitých břidlic jsou bývalé pastviny. K odlesnění došlo asi už ve vrcholném středověku. Dnes jsme nadšeni z podzimně zabarvené krajiny, jenže tady to musí být nádherné i na jaře, když to vše kvete. Má tady kvést obzvlášť velké množství koniklece. Nyní je tu nejvíc různých druhů lišejníku. Proto je tady povoleno pohybovat se pouze po vyznačených cestách.

Je tady nádherně, nespěcháme a doslova si to užíváme.

Scházíme do Rejkovic, o které je první písemná zmínka z r. 1454. Na silnici z Felbabky přicházíme u hezky opraveného bývalého statku, kde jsou nyní jezdecké stáje. Tam pořádají příměstské tábory, ale také jezdeckou školu.

Okolo kapličky scházíme ještě kousek – k říčce Litavce – tady někde by mohla být ta Brdská brána.

Nás nyní čekají cca 2 km poměrně prudkého stoupání. Míjíme vlakovou zastávku Rejkovice a 12. zastavení naučné stezky, kde jsou informace z doby prvohor. Ve zmíněné brožuje je 12. zastavení věnováno Francouzské cestě, kterou na konci obce přecházíme. To je cesta z Jinců do Lochovic a dál do Prahy, kterou si r. 1740 vybudovali Francouzi, protože pro přepravu těžké artilerie se jim nehodila cesta tehdy bažinatým údolím Litavky. Průchod tady museli klestit a provádět terénní úpravy.

Stoupání je prudké a je horko. Já samozřejmě na Otu za chvíli ztrácím, ale to mi nevadí. Užívám si to. Ota na mne čeká na rozcestí Plešivecké sedlo. Naučná stezka tady odbočuje vlevo přes Plešivec. Tam my nechceme. Pokračujeme kousek rovně po neznačené cestě na Krkavčí skály. Je to pásmo skal a také místo dalekého výhledu. Tady je to fakt moc hezké. Hlavně pro ty, kteří milují skály, což je můj případ. Otovi se tu zase líbí ty výhledy.

Na jedné skále s pěkným výhledem svačíme. Současně sušíme propocená trička. Po svačině se jdu projít dál podle skal. Ota zatím hlídá batohy, prý se mu tady líbí, víc vidět nepotřebuje. Jdu nad skalami, ale výhled a skály pod mnou jsou hezké. Až sem jsme nepotkali živou duši. Tady jsou najednou davy. Přichází po neznačené cestě z protisměru.

Jsme na nejvyšším dnešním bodě. Vracíme se zpátky na rozcestí a odbočujeme po červené vlevo na rozcestí Viklan. Sem zleva právě přes viklan přichází i naše naučná stezka. My se na viklan jdeme samozřejmě podívat. Tento křemencový balvan je zhruba 2 m vysoký a 3 m dlouhý. Prý se ještě v 19. století viklal. Přestal snad po zásahu bleskem, který jej posunul z ložiska. Podle legendy se vikláním balvanu dal přivolat déšť nebo ověřit věrnost ženy - ta, která jím nepohnula, byla nevěrná. Okolí viklanu to vypadá, jakoby sem někdo vysypal hromadu kamení. Ale o čertech tady nic nepíší.

Vracíme se na rozcestí Viklan a po červené a naučné stezce dál klesáme. Míjíme studánku U Eliščiny cesty. Je to hezká zastřešená kamenem obložená studánka, ale se stojatou vodou. I když je u ní hrneček, asi bych musela umírat žízní, abych měla chuť se z ní napít.

Nám nestačí naučná stezka. Stále musíme někam odbočovat. Tentokrát k vyhlídce u Malé skály. Je to zvlněná rovina, jak já ráda tomuto povrchu říkám. Tady je také moc krásně. Jsou tady výhledy, jsou tu skály. Oba jsme skutečně nadšeni, i když sluníčko se občas schovává za mráčky a zdá se, že se lehce ochlazuje. Už není takové horko. Však jsou také 3 hodiny, tak je to možná i docela normální v tuto dobu. Ale sluníčko zatím stále docela hřeje.

Když jsme se patřičně pokochali, vracíme se na značenou trasu a scházíme do Běřína. Tato obec nemá až tak dlouhou historii. První písemná zmínka o ní je až z r. 1602. Tato oblast byla však osídlena už v době bronzové. Při práci na polích i při budování silnice byly nalezeny bronzové šípy, oštěpy i šperky. Na tomto 9. zastavení je i pěkná pověst o dvou obrech.
I tady nás doprovázejí hezké výhledy. Ještě dnes, když to píšu, tak si to znova užívám. Proto to vlastně píšu. Mám z toho vždy další zážitek.

Z Běřína bychom si to mohli zkrátit po hlavní silnici. Za chvíli bychom byli u auta. Ale to se nám nechce. K silnici nejdeme, pokračujeme tou daleko náročnější trasou po naučné stezce do přírodní památky Vinice. Je to listnatý háj, kde prý byl velký výskyt zkamenělin kambrických trilobitů. Ty tady v 19. století zkoumal i geolog a paleontolog Joachim Barrande.

Nás tady čeká stoupání, jenže skutečně náročné. Po rovině a z kopce jdeme většinou spolu, ale v kopci mi Ota mizí rychle v dáli. Zvlášť dnes. V jednom okamžiku jsem to už chtěla vzdát a vrátit se. Jenže Ota by se asi divil, kam jsem zmizela. Byl tak daleko, že bych se ho nedovolala. Volat mu se mi nechce. Šlapu a šlapu vzhůru. Nic jiného mi nezbývá. Konečně jsme na tom nejvyšším bodě, kde na mne Ota čeká. Jenže to, co vidíme pře sebou, je snad nejhorší. Před námi je krátké, ale ještě prudší klesání po cestě plné listí a také žaludů. 2x jsem na nich uklouzla, že jsem se divila, že jsem to ustála a nepokračovala po zadku. Konečně jsme u říčky Litavky a u lávky. Za ní nás konečně čeká už jen rovina v podzimně zbarvené krajině. I tady je moc hezky.

Jdeme podle říčky, okolo rybníku Pecováku až k huti Barbora. Tato pozdně barokní vysoká dřevouhelná pec byla postavena r. 1810. Zde se odlévaly litinové trubky, vyráběly se strojní součásti, dělové a litinové koule, nádobí nebo i kamna. Provoz huti byl ukončen r. 1874. V letech 1886 – 1951 tady byla pila. Pak tu byl sklad zemědělského družstva. V současné době je areál v rekonstrukci. Mělo by zde být muzeum a měly by se zde konat různé kulturní akce.

To už jsme vlastně v obci. Vidíme zámek, který je v dezolátním stavu i z druhé strany.

Za chvíli jsme u pivovaru Malý Janek. Na chvilku jdeme dovnitř, abychom si koupili petky, když tu máme auto. Ota si objednal ještě etikety. Vyzvedneme si je za chvíli, až se sem vrátíme pěšky. Ještě si rezervujeme místo – na za chvíli i na večer. Je tu docela plno.

Jdeme odvézt auto na naše parkoviště u koupaliště, kde jsem se chtěla umýt, dokud je trošku teplo. K našemu překvapení tam děcka pod vedením dospělých střílí ze vzduchovky. Takže jen parkujeme na bezpečném místě a jdeme na pivo. Tedy Ota. Já si dávám jen limču, ale k tomu jeden jejich dortík. Vypadá skvěle a je výborný. Dávám si ho jako předkrm. Už mám pěkný hlad, ale jídlo si chceme dát u auta.

Za chvíli jdeme zpátky k autu. Už je skoro tma. Venku se to zatahuje. Děti jsou pryč. Ota jde škrábat brambory. Já se jdu umýt. Je sice už zima, ale musím se překonat. Potřebuji spláchnout dnešní pot.

Dáváme brambory s jitrnicí. K tomu opékám i pár hub, které jsme našli. Je to jen jako chuťovka. A pak to jdeme opět zapít. I já dávám 2 speciály po 0,4 a Ota 3 piva. Dnes jsme to vše natáhli. Odcházíme po deváté. S naším milým číšníkem se loučíme jak se starým známým. Zítra už tady spát nebudeme.

Zdá se, že venku je tepleji než včera. Však také teploměr v autě ukazuje 13 stupňů. Možná je to tím, že je venku zataženo.

Moc se u auta už nezdržujeme. Rychle se převlékáme a za chvíli spokojeně uleháme. Dnešní den byl skutečně perfektní. Snad nám i ten zítřejší takhle pěkně vyjde.

Podzimní Brdy – 2. den - okruh cca 16 km po NS Z Jinec na Olymp Brd: Jince – Křešín – PP Na Horách – Rejkovice- Krkavčí skály – viklan - studánka U Eliščiny cesty – vyhlídka U Malé skály - Běřín – PP Vinice - huť Barbora - Jince na mapě