Podzimní procházka Slavičínem

Na konci loňského nebývale slunečného podzimu jsme podnikli výlet do Slavičína, města s více jak šesti tisíci obyvateli, jehož zástavba se rozkládá v údolí Říky na rozhraní Vizovických vrchů a Bílých Karpat. Byla to cesta s jedním přestupem (v Luhačovicích) a odtud už s námi autobusek vyšplhal nahoru na Petrůvku (krásné výhledy) a poté sjel do nedalekého Slavičína.

Vystoupili jsme na zastávce naproti moderní budově radnice a nejprve si prohlédli zajímavý dřevěný mostek pro pěší, překlenující tok Říky a spojující hlavní ulici s Horním náměstím. Další zastávkou bylo prostranství před radnicí ozdobené několika novodobými skulpturami a okolo budovy Orla pak pokračovali ke slavičínskému zámku a parku.

Před detailnějším okouknutím bývalého feudálního sídla (pouze zvenčí) jsme ale nejdříve zamířili k malému zděnému domečku stojícímu před vstupem do parku, který byl ozdoben nápisem WC.

 

K našim životům návštěva míst, kam i císař pán chodil pěšky, totiž nezbytně patří a zvláště my cestovatelé při návštěvách „cizích“ měst velmi oceníme zdejší veřejné záchodky, hlavně ty otevřené. Už jsme totiž mnohokrát zažili situace, kdy jsme se nacházeli v rušném centru nějakého města a či městečka, chtělo se nám nutně na malou, jenže nebylo kam! Ocitli jsme se v nich brzy dopoledne, kdy zdejší restaurace otevřeny ještě nebyly a jediné místní veřejné WC bylo nedobytné, neboť bylo přes sobotu a neděli nefunkční!

Tady ve Slavičíně naštěstí nic podobného nehrozí. Luxusní zděná stavbička u vstupu do zámeckého parku, je lidem k dispozici denně od 6.30 do 19.hodin… a navíc je použití WC zcela zdarma!

 

Pak už jsme se vrátili pod úpatí návrší, na němž se vypínalo feudální sídlo a z cedulky se dozvěděli, že v současnosti slouží jako hotel a pivní lázně Wichterle s restaurací.

 

Zámek vznikl okolo roku 1750 na místě staré tvrze, jejíž sklepní klenby zůstaly dodnes zachovány. Později byl barokně přestavěn a roku 1845 prošel klasicistními úpravami. K prvním vlastníkům feudálního sídla a velkostatku patřil baron František Buol. Pak už se majitelé střídali a od roku 1912 patřil rodu Wichterle.

Wichterlovým zámek i s velkostatkem roku 1948 zabavil stát a správy šlechtického sídla se ujaly Vlárské strojírny – ve skutečnosti slavičínská zbrojovka, jejíž objekty se skrývají v lesích u Bohuslavic. Feudální budova prošla podstatnou rekonstrukcí a vznikla tu scéna pro malé divadlo, kulturní scéna a mnoho místností bylo využíváno pro zájmovou činnost. Později objekt přešel do vlastnictví Závodního klubu, který v přízemí zřídil kuchyň a dvě místnosti se změnily na restauraci. Sál v prvním patře se s přilehlou terasou využíval ke svatbám, oslavám, diskotékám a jiným akcím.

 

Tady si dovolím malý odskok do časů mého mládí: v učilišti umístěném před branou slavičínské zbrojovky jsem strávil čtyři roky, bych se vyučil pro svoji domovskou fabriku (MEZ Brumov) v tehdy experimentálním učebním oboru univerzální obráběč kovů s maturitou.

Nedílnou součástí výuky byl bonus v podobě každoměsíčního kapesného, jehož část jsem s kamarády jezdíval probendit do nedalekého Slavičína. Většinou jsme zamíříili právě do restaurace na zámku, které se tehdy říkalo U rytíře Hugóna, kde byl k mání „smažák“ a plzeňské pivo. Jen tak pro srovnání – náš tehdejší „žold“ činil 120 Kčs a ten smažený sýr s bramborem a tatarkou nás přišel na 7 Kčs a Plzeň stála celé tři koruny!

 

Roku 1992 předaly Vlárské strojírny v rámci restituce zámek potomkům původních majitelů – Květuši a Štěpánce Wechterlovým. Ty jej později odprodali soukromému majiteli. V roce 2018 objekt odkoupil podnikatel Roman Machala, který hned začal s další velkou rekonstrukcí. Během dvou let zámek proměnil na hotel s pivními lázněmi a wellness, restaurací a kavárnou a vrátil se k původnímu jménu Wichterle. Restaurace je orientována na moravskou kuchyni a prosklená kavárna umožňuje výhled do zámeckého parku. Díky rekonstrukci jsou pro návštěvníky a hosty využity všechny prostory zámku a na chodbách je umístěna galerie s historií města i zámku.

 

Bezprostředním sousedem slavičínského zámku je menší oáza klidu, jíž je zámecký park o rozloze čtyř hektarů. Vznikl v druhé půli století osmnáctého a ve „století páry“ prošel proměnou na park anglický. Zdobí jej kaštanová alej, výstavní exempláře buků a javorů a návštěvník se může potěšit i pěknými výhledy na zámek.

Krom toho se zde nachází dětské hřiště s prolezovačkami a houpačkami, kuželna, dřevěný altán s tanečním kolem, nohejbalové hřiště a amfiteátr s letním kinem, do nějž se vejde 1200 lidí.

 

Před amfiteátrem jsem u chodníku narazil na pozoruhodnou, ze země trčící rouru, která svým vzhledem připomínala lodní zvukovod. Jaké bylo mé překvapení, když jsem přistoupil blíž a zjistil, že se jedná o tzv.poesiomat, kde si návštěvník může vybrat libovolnou báseň a spustit její produkci zmáčknutím knoflíku. Jak jsem si všimnul, výběr sestával z díla Jiřího Wolkera. Protože jsme za mého mládí ve škole povinnou četbu (hlavně poezii) tak trochu ignorovali – a já od tohoto básníka znám jen Poštovní schránku a Svatý kopeček – neodolal jsem a zmáčknul tlačítko pod titulkem Ze soboty na neděli.

Výsledek naprosto předčil mé očekávání: reproduktor ukrytý ve zvukovodu začal řvát na celý park jak „trúba z Jericha“ a já šel po prvních verších, popisujících anabázi ztroskotaných opilců při návratu z hospody domů, do kolen… a v tomto stavu mne našla i manželka, která si mezitím něco fotila opodál.

Po odrecitování další básně jsme se shodli, že je tenhle poesiomat nápadem naprosto originálním a i když by poslechu Wolkerových veršů daleko víc slušel sychravější podzimní čas, byl i tak jejich poslech zážitkem velmi příjemným a osvěžujícím.

 

Možná vás stejně jako mne napadlo - proč Jiří Wolker... a proč zrovna Slavičín?

 

Odpověď nezní pro „slepičí kvoč“, nýbrž proto, že tu básník rád zajížděl za svým přítelem - místním rodákem Evženem Wichterlem.

 

V průběhu roku v parku probíhají různé společenské akce a sportovní soutěže a na severovýchodě sousedí s městským koupalištěm a kaskádou dvou rybníků – Slavíkem I a Slavíkem II.

 

Z parku jsme přišli ku křižovatce a po silničce ulicí Komenského okolo nemocnice vystoupali k nejcennější městské památce – farnímu kostelu sv.Vojtěcha, který na kopci stojí již od třináctého století.

V druhé půli století sedmnáctého k němu nechal Zdeněk ze Zástřizl, sídlící v dnes již neexistujícím zámku v blízkých Divnicích, přistavět dvě boční kaple. Kromě kaplí k chrámu roku 1690 nově přibyl kůr a dřevěná věž zvonice. Ta byla na začátku dalšího století zničena požárem a při dalším velkém ohni, jež chrám zachvátil v roce 1775, shořel nejen celý kostel, ale i nově vystavěná, již zděná věž.

Díky sbírkám od věřících byl chrám opraven a těsně před koncem století „páry a vody“ přestavěn v pseudobarokním stylu. Součástí jeho západního vstupního průčelí je vysoká věž.

O původní zvony přišla v obou světových válkách, kdy byly zabrány pro válečné účely. Nové tři zvony věž nese až od roku 1946. (K oslavě Milénia svatého Vojtěcha k nim roku 1997 přibyl i zvon čtvrtý.)

Další pohroma, kterou byl kostel postižen, se odehrála v roce 1975, kdy byl hlavní oltář napaden dřevomorkou. Proto musel být odstraněn a namísto něj vzniklo zcela nové kněžiště.

 

My k němu dorazili v čase, kdy zde zrovna probíhal velký úklid a díky jedné ochotné paní mi bylo dovoleno si interiér chrámu prohlédnout a totéž bylo dovoleno i mému fotoaparátu.

 

K nejcennějšímu mobiliáři patří pískovcová křtitelnice z roku 1660, ale mně se líbila i jednotlivá zastavení křížové cesty a ty tři velké obrazy na stropě.

 

Před příchodovou cestou ku kostelu je umístěna kopie sochy sv.Jana Nepomuckého, jejíž originál je možno spatřit ve slavičínském městském muzeu.)

 

K severní straně kostela sv.Vojtěcha přiléhá starý hřbitov, na kterém se pohřbívalo již od druhé půle 13.století. Někteří význačnější zesnulí pak i do krypt uvnitř kostela, o čemž svědčí poslední takový větší pohřeb z roku 1692, kdy byl do jedné z nich uložen i zesnulý mecenáš chrámu – Zdeněk ze Zástřizl.

31.srpna roku 1944 zde byly do společného hrobu (bez účasti veřejnosti) uloženy mrtvoly osmadvaceti amerických letců, zahynuvších při letecké bitvě nad Bílými Karpaty.

Po válce byly jejich ostatky exhumovány, převezeny do západní Evropy a na místě jejich společného rovu byl vztyčen pomník. (O něco později na hřbitově vznikl i pomník ruskému a rumunskému vojákovi.)

28.srpna roku 1994 byl starý pomník americkým letcům nahrazen pomníkem novým, jehož slavnostního odhalení se zúčastnilo i pět přímých účastníků letecké bitvy z USA.

 

A co se zde tehdy, na samém sklonku druhé světové války, vlastně odehrálo?

 

29.srpna 1944 v sedm hodin ráno odstartovaly z americké základny v Itálii letky těžkých bombardérů, jejichž cílem se stala dvě místa na severu Moravy – ostravské nákladní vlakové nádraží a rafinérie ropy v Přívozu.

Oba letecké cíle byly ale pro Němce životně důležité, a proto rychle zareagovali. Vstříc bombardérům s nákladem smrtonosných bomb vyletěly letky stíhačů a v prostoru moravsko-slovenské hranice je nad Bílými Karpaty napadly. První sestřelený bombardér spadl u osady Predbošáčky... a poté už se větší část letecké bitvy odehrála ve vzdušném prostoru nad Slavičínem.

 

(Zájemcům o podrobnosti těchto událostí doporučuji navštívit slavičínské městské muzeum.)

 

Od kostela jsme se zamířili zpět na křižovatku pod nemocnici, okolo podniku Prabos zamířili na prohlídku Pivečkova lesoparku a poté se znovu vrátili na náměstí Mezi Šenky.

 

Na první pohled působilo poněkud podivným dojmem. Spíš než náměstí vypadá jako rozlehlá křížovatka s přilehlými volnými plochami a parkovišti, kudy prochází od východu k západu hlavní silnice z Hrádku do Luhačovic a směrem k severu odbočuje silnička do Vizovic. Dle současného vzhledu tedy nepřipomíná žádný rynek ani omylem, neboť na jihu podél cesty stojí jen jedna celistvá řada domů a na západě trojblok stavení, v jejichž interiérech se nachází bufet, řeznictví a samoobsluha. Na severní straně se za širokánským mostem přes Říčku vlevo vypíná objekt Polikliky (v pozadí s nemocnicí), napravo za mostem pak ještě před tokem Říčky jediný reprezentativní objekt – budova bývalé Rolnické záložny s restaurací a přístavbou banky.

 

V minulosti tomu tady samozřejmě bylo úplně jinak. Krom horního tržního rynku zde (na rozhraní dvou samostatných obcí, jež později splynuly) vzniklo začátkem 19.století nejvýznamnější veřejné prostranství. Svůj název získalo dle polohy mezi třemi pohostinnými zařízeními a na přelomu devatenáctého a dvacátého století na něm byla vystavěna i radnice.

Původně bývala hlavní silnicí ta, směřující do Vizovic, ale s rozvojem lázní v Luhačovicích došlo po roce 1925 k razantní změně. Potože všechny ty úzké klikaté uličky směřující k náměstí Mezi Šenky nešlo pro automobilovou dopravu nijak využít, rozhodlo se o výstavbě silničního průtahu ve směru východ-západ. Což se pochopitelně neobešlo bez rozsáhlých demolic.

 

Zbourána byla dvě nároží rynku a také celá jedna strana ulice… a to vše proto, aby nová silnice procházela přes náměstí úhlopříčně. Poté nastál zvýšený provoz, kterému podlehlo i několik dalších starých domů, jež byly obyvateli opuštěny a následně zbourány. Vzniklé proluky pak nebyly už nikdy zastavěny, takže v současnosti působí rynek poněkud „neúplným“ dojmem.

 

Za první republiky byla na náměstí vystavěna první benzínová stanice, umístěno stanoviště autobusů a právě na tomto prostoru místní občané v květnu 1945 vítali své osvoboditele – vojáky rumunské armády.

Za minulého režimu se na rynku konaly různé oslavy a jiné akce. Já sám pamatuji oslavy 1.máje, kdy byly právě na tomto rynku umístěny tribuny, kdežto horní náměstí sloužilo coby autobusové nádraží.)

 

Dnešní největší dominantou náměstí je budova Záložny, která vznikla podle návrhu architekta Josefa Schaniaka z Uherského Hradiště. S její stavbou se započalo v roce 1893 v místech hostince p.Mikuláštíka a po dokončení se novostavba stala centrem místního kulturního života. Sídlil tu ochotnický spolek Palacký, první veřejná knihovna a konaly se tu přednášky. Pohostinství bylo povoleno až roku 1902 a za svůj utěšený stav dnes celý objekt vděčí městu Slavičínu, které jej od bývalého majitele RAJ roku 1992 odkoupilo a následně zrekonstruovalo.

Záložna byla prohlášena za kulturní památku, ale restaurace v přízemí a velký sál v prvním patře umožňující konání různých společenských akcí slouží svému účelu dodnes.

 

Posledním naším slavičínským zastavením se stalo sousední Horní náměstí.

 

Tento moderní rynek je jako klín vložen do městské čtvrti, vypínající se ve svahu nad Říkou naproti místnímu zámku. Dolní polovinu jeho plochy zabírá parčík s Bistrem Boudou a moderní kamennou fontánou s velikou koulí. Východní část náměstí lemuje novodobá zástavba ve formě patrového obytného bloku, v jehož přízemí se nacházejí obchody, butiky a služby. Nové moderní stavení se nachází i severně od kašny, zbytek rynku lemují převážně rodinné domy. V jednom stavení je umístěno občerstvení Bay Doner Kebab, ale „normální“ restauraci či hospůdku bychom tady hledali marně.

V horním západním cípu náměstí stojí budova Městského muzea. Zde je možno shlédnout pravěké a středověké expozice, poučit se o historii města a prohlédnout si expozici o letecké bitvě nad Bílými Karpaty, která se odehrála roku 1944. Naproti muzeu nalezneme dům, poskytující ubytování.

 

Za mého mládí, kdy jsem navštěvoval střední učiliště a školu v blízké slavičínské Zbrojovce, bylo na tehdy velmi nevzhledném náměstí umístěno autobusové nádraží. To bylo po sametu zrušeno a po rekonstrukci dostal rynek - ne sice omračující - přesto ale mnohem líbivější a pro město důstojnější podobu.

 

Po jeho krátké prohlídce jsme už přes dřevěný mostek zamířili nazpět ke slavičínské radnici, odkud nás měl bus (s přestupem v Loučce) odvézt nazpět do Zlína...