Polabím do Drážďan a zpět, retro 2006 pt. 2

Tedy došlo k přerušení vyprávění.

Samozřejmě spacáky jsou poněkud provlhlé, protože ač jsme se v zastávkových přístřešcích choulili sebevíc, vody teklo tolik, že některá se dostala i do našich přechodných příbytků. Aktuální den je pondělí, většinu dne chceme strávit cestou do Drážďan, abychom zítra mohli navštívit Zwinger. Ráno je sice zataženo, ale naštěstí neprší, tak rychle na cestu do bývalé NDR. Nakonec Schmilkou budu projíždět asi potřetí v životě, takže bych to tu měl trochu znát. V okolních kopcích nad řekou jsou mohutná sklaní města, které jsme aspoň zčásti chtěli navštívit, bohužel déšť nám narušil harmonogram. V městečku Königstein pod známým hradem přečkáváme kratší přeháňku, tentokrát však zdá se poslední. Vlastně je to poněkud paradoxní, mimoděk v prvních kilometrech zčásti kopírujeme cestu, kterou jsem kdysi absolvoval při stopu do Skandinávie. V částech bývalého východního Německa to šlo dosti pomalu, dokud nás nějaká dobrotivá paní nenaložila do Trabanta a nedovezla k bývalé hranici obou Němecek. Samotnému Königsteinu dominuje gigantický hrad, přesněji pevnost. Není bez zajímavosti, že počátky hradu jsou spojeny s českými králi, přesněji s Václavem I., který je uveden coby jeden z držitelů na listině z r. 1233. Hrad byl tehdy skutčně český a logicky střežil vstup do Čech labským kaňonem. Hrad užíval i Karel IV., od 15. století hrad držely saské rody. S postupujícími změnami hrad pozbýval obranný charakter a sloužil jako vězení. Tomuto účelu sloužil až do poválečného období, za 2. světové války francouzští váleční zajatci, po válce jako lazaret Rudé armády. Pak dokonce jako pasťák (pro neznalé, ústav pro převýchovu mládeže, hlavně té, která nenaplňovala představu o socialistické společnosti). Po roce 1955 je na hradě vojenský skanzen, muzeum a další atrakce.

Další cestu si poněkud krátíme přes kopečky, ale nemůžeme vynechat Pirnu se skvostným gotickorenesančním kostelem Panny Marie. Základy kostela jsou raně gotické. Mohutnost stavby dokládá tehdejší bohatství města. Nicméně na počátku 16. století musel být kostel rozšířen o boční lodě. Unikátní je zdejší kamenný polychromovaný renesanční oltář, či zdobený strop se síťovým kroužených a hvězdicových kleneb. Polychromovaný oltář je vytvořen z pískovce a je vytvořen podle platných luteránských pravidel. Varhany mají přes 4000 píšťal a kostel je díky akustice hojně využíván jako koncertní sál. Samozřejmě nemůžeme vynechat i letmý pohled na půvabnou radnici.

Vlastně nenápadně tovří Pirna jen malý předstupeň před metropolitní aglomerací Drážďan, kam dojíždíme před čtvrtou hodinou.

V Drážďanech jsem kdysi už byl, ještě tedy v NDR, dnes je město přece jen výstavnější, momentálně největším lákadlem je tehdy čerstvě (2005) otevřený znovuvybudovaný luteránský kostel Frauenkirche, centrální stavba s mohutnou kupolí, obnovený po sjednocení Němecek. Byli jsme tu tuším v r. 81, tehdy byla ještě řada staveb vybombardovaných za 2. svět. války ponechána jako memento v troskách, dnes jich již tolik nezůstává. Tehdy v časech NDR se myslím zrovna obnovovala slavná Semperova Opera. Tentokrát spíš zevrubně okoukneme ty památky, které doufám stihneme zítra (i v Německu bývá v pondělí zavřeno). Povětšinou tedy vnějškově (a je i tak na co se koukat). Do Frauenkirche to šlo, pak nádvoří královského paláce, Augustusstrasse s triumfálním průvodem Wettinů vyvedený v nekonečné mozaice aj. Ač byly jak známo Drážďany masivně bombardovány na konci války, velká obnova byla započata již v bývalé NDR a po sjednocení přitekla spousta peněz ze západu, takže dnes už příliš ruina v hlavním městě spolkové země Sasko nezbývá.

 

7.8.–8.8.2006, Dresden–Radeberg–Dresden

Večer přejíždíme řeku, abychom si našli nocleh někde na okraji města. Ono to nějakou dobu trvá, zhruba severně od Labe je takový větší lesní celek, relativně kopcovitý a slušný nocleh nabídne až poněkud skrytá zastávka busu u Radebergu. Konečně neprší. Ráno je o to veselejší, do města to máme z vršku, takže na prohlídku galerie přijedeme jistě mezi prvními. Kola necháváme pěkně na nádvoří Zwingeru, samozřejmě zamknutá, ale v Německu (i v tom východním) se tak nekrade. V obrazárně trávíme cca 3 hodiny, je to tak akorát, výjimečným bonusem je výstava asi 22 obrazů Cranachů (staršího i mladšího). V galerii se sice nesmí fotit, ale od boku něco zkusím, smazat se to dá vždycky, Marek to zkouší po mě, ale on měl tehdy myslím ještě klasiku, škoda filmu...). Není bez zajímavosti, že palácový komplex už vlastně při své výstavbě byl určen k výstavním účelům.

Samozřejmě díky postranním pavilonům a kolonádám k různým dvorský slavnostem apod.

Po obrazárně ještě dvorní katolický kostel Nejsvětější Trojice. Je to dnes kostel katedrální, největší kostel Saska. Ačkoliv v Německu se silně prosadila reformace, museli mít panovníci k dispozici i katolický svatostánek, který nechal postavit v l. 1739–1755 Fridrich August II. Opět se projdeme po nádvoří Zwingru a můžeme pomalu zpět.

Tentokrát se snažíme držet úplně toku Labe, po vzoru dalších řek i zde Němci staví cyklostezky závratným tempem, ne tak pomalu jak u nás. Stezka tedy není úplně všude, ale v současné době samozřejmě už hotová je. Nezbytnou energii čerpáme v komplexu multikina Schiller, konkrétně v Lidlu. Nezbytná je zastávky u Modrého zázraku (Blaues Wunder), což je velkolepý železný most přes Labe. Další cesta je povětšinou po levém břehu, takže zámecký komplex u Pillnitzu vidíme přes řeku.

Další lahváče poslouží v Heidenau i Pirně, a poslední v Königsteinu. Konečně se zvedly mraky, tak alespoň z cesty můžeme obdivovat skalní města nad Labským údolím. Určitě by za to stála třeba skalní pevnost Bastei, nebo některá ze stolových hor... Snad někdy příště. V lázních Schandau (Bad) už musíme na pravý břeh Labe, protože to co nás čeká dál je na této straně řeky, jsem tady skoro za tmy. Ve Schmilce se nesmíme zapomenout podívat na zdejší raritu, což je městský výtah na sklaní masiv nad městečkem. Úkol dne, přesunout se zpět k hranici jsme tedy splnili, pro jistotu nocujeme u odpočívadla s přístřeškem – co kdyby. Vlastně jsem si místo vyzkoušeli už předešlý den, když jsem čekali na přerušení srážek. Řeka stoupla minimálně o metr a viditelně se přiblížila i k blízké cyklostezce.

Pt. 1


Pt. 3