Polsko - 2. část - Krakov

kostel sv. Petra a Pavla

Nahrát moje fotografie

Vstoupit do fotogalerie (11 fotografií)

Cesta z Osvětimi do Krakova trvala jen nějakou hodinu, takže bylo rozhodnuto ponechat filmovou produkci až na druhý den. Ubytovali jsme se v hostelu a vyrazili do centra na večeři. Společně jsme došli na Glowny rynek a tam jsme dali rozchod. Já jsem zůstala s kamarády a učitelským dozorem a pan učitel nám ukázal podnik, kde se dá celkem dobře najíst. Domluva s obsluhou probíhala tím stylem, že jsme se pokoušeli v polštině překoktat název pizzy, kterou jsme si z nabídky vybrali, a prokládali to češtinou (jediný pohled na paní za pultem stačil k tomu, abychom svorně vzdali pokus domluvit se anglicky či německy). Pizza připomínala spíš koláč, ale byla dobrá.
Vzhledem k tomu, že obsluha začala už asi 20 minut před zavírací dobou sklízet venkovní zahrádku, byla to i pro nás pobídka se moc nezdržovat a vrátili jsme se. Byli jsme překvapení, jak moc město takhle v deset večer žije. Katka potřebovala dostát závazku učitele a zůstat vzhůru do jedenácti, což byla pro studenty stanovená „večerka“ – tedy doba, kdy musí bezpodmínečně být na pokojích – nakonec jsme se zbytkem učitelského sboru seděly na chodbě až skoro do jedné.
Ráno v devět, po snídani, samozřejmě, jsme hostel opustili, nalodili se do autobusu, který s námi popojel na začátek Královské cesty, kde nás zase vypakoval. Udělalo se společné foto u památníku bitvy u Grünwaldu a začalo se s procházkou po Krakově. Obhlédli jsme Barbakán – jeden z pozůstatků Městského opevnění, prošli jsme Floriánskou bránou a Floriánskou ulicí jsme došli na Glowny rynek. První zastávka byla u Mariánského kostela. Impozantní stavba se dvěma věžemi, které prý stavěli dva bratři – každý jednu. Z vyšší věže každou hodinu vyhrává hejnal – na každou světovou stranu a melodie je vždy na stejném místě náhle ukončená. Hejnal v dřívějších dobách oznamoval otevření a uzavření městské brány a také ohrožení města. Jednou při nájezdech Tatarů bylo opět signalizováno nebezpečí, brána se stačila zavřít, ale tatarský šíp hejnala zabil, ještě než ukončil melodii. Na jeho počest se proto melodie vždy ve stejném místě utne.
Dále jsme si prohlédli Kostel Sv. Vojtěcha – podle původního vchodu je krásně poznat, o kolik byl navýšen terén náměstí – radniční věž, Soukenici, kde se prodávalo plátno. Poté jsme šli očíhnout Jagelonskou univerzitu. Díky orientačnímu smyslu paní průvodkyně jsme to vzali „zkratkou“ – čili jsme si cestu poněkud prodloužili, Před jedenáctnou jsme se vrátili na Glowny rynek a byl dán povel k rozchodu na oběd. Takhle brzo? Tak jsme šli na malou soukromou prohlídku Krakova. U pomníku Tadeusze Rejtana, polského šlechtice, který se pokoušel zabránit rozdělení Polska v 18. století, nám jeden poněkud zanedbaný krakovský občan nabídl, že nás u pomníku za pár zlotých vyfotí. S díky jsme odmítli, nikdo z nás neriskoval dát mu svůj foťák do ruky.
Na oběd jsme si zašli do jedné restaurace s příjemnou zahrádkou a příjemnou obsluhou, se kterou se dalo krásně domluvit anglicky. Vzhledem k téměř letnímu počasí jsme neměli chuť na teplé jídlo (jen Leoš si dal polévku a kuřecí), my dámy jsme si objednaly pouze předkrm – grilovaný uzený sýr s brusinkami – a salát. Sice nám nejdřív donesli salát a teprve pak sýr, ale to nevadilo. Kávu se zákuskem už jsme nestihli, takže jsme zatím museli odsunout získání polských cukříků do sbírky našich kamarádek – stejně byl cukr v cukřence na stole, takže balené cukry ke kávě by nám stejně nedonesli.
Po sejití všech účastníků zájezdu jsme se vydali Grodzkou ulicí, naším dalším cílem byla Kaziměř – židovská čtvrť – a synagoga. Cestou jsme procházeli kolem spousty kostelů – no jo, Polsko – například Sv. Petr a Pavel, sv. Ondřej, sv. Martin a další (pamatovat si, který je který, byla docela fuška). Šli jsme celkem svižně, řekla bych, že naprosto zbytečně, a taky celou dobu po té straně ulice, kam pražilo slunko. Byly jsme i rádi, když jsme u synagogy udělali čelem vzad a vrátili se k Wawelu, sídlu polských králů. Podle pověsti byla na kopci, kde Wawel stojí, jeskyně, v níž sídlel drak, který tyranizoval město, dokud jej jeden chytrý švec nezabil. Sochu draka jsme také viděli a wawelského netvora můžete koupit v každém obchodě se suvenýry.
Na Wawelu jsme opět dostali rozchod, asi na 45 minut, ale co tam, na nádvoří? Navíc začínalo trochu pršet – asi o 2 hodiny dřív, než slibovala nedělní předpověď. Aspoň jsme si koupili latté a získali tak ty cukříky.
Odjezd z Krakova proběhl podle časového harmonogramu. V jednu chvíli jsme projížděli celkem slušným lijákem. Celkově muselo pršet hodně, aspoň podle kalných a rozvodněných potoků. Ale než jsme dojeli k hranicím, bylo už zase hezky.
Učitelé se rozhodli připomenout nám – teda hlavně studentům – zážitky z exkurze po Osvětimi výběrem filmů. DVD Šedá zóna se nepodařilo zprovoznit (i podle paní průvodkyně z Osvětimi se jedná o nejrealističtější ztvárnění koncentračního tábora), tak se pustil Chlapec v pruhovaném pyžamu. Přestože děj je skrznaskrz vymyšlený, nezakládá se na skutečné události, je velmi působivý. Přehrávač se po poskočení autobusu na terénní nerovnosti zasekl pár minut před koncem – v pravou chvíli, jak jsme usoudili. Konec nám byl všem jasný a vidět jsme ho fakt nepotřebovali.
Pomalu a jistě jsme se blížili domů a asi 50 km od cíle jsme vjeli do toho lijáku, kterému jsme se v Polsku víceméně vyhnuli. Pršelo a pršelo. Ale dojmy z výletu nám to zkazit nemohlo.