Poprvé v Benátkách (Benátky, retro 1995)

Dnes již možná nikdo neuvěří tomu, jakým způsobem – a po jak dlouhé době – jsme ještě před relativně krátkou dobou poznávali krásy dříve nedostupné západní kapitalistické ciziny, a to bez ohledu na to, že se mnohdy putovalo celou dobu směrem na jih, někdy i jihovýchod. Nás také potkala ta chvíle, kdy jsme nakoukli do sousedního Rakouska a Německa, a poté jsme zatoužili i po moři (Martina) a historii země, která kdysi dala světu Svatou říši římskou (já).  Navíc Benátky jsou městem zasvěceným sv. Markovi, takže pro mě to byla vlastně i morální povinnost.

Zájezd do italského letoviska Bibione  byl organizován přes šumperskou nemocnici, tedy mým tehdejším (ještě rok a půl) a Martininým bývalým zaměstnavatelem, a je zajímavé, že téměř nikoho z účastníků zájezdu jsme neznali. Hned při přihlášení se mezi účastníky zájezdu nám byly nabídnuty i fakultativní zájezdy do Benátek, Verony a Padovy. Než jsem je stihl všechny zatezervovat (stály tehdy od 130,- do 170,- korun), zakročil strážce rodinné kasy a zarazil mě v rozletu. Byl jsem tedy ochoten vypustit Veronu, ale zůstaly mi stejně nakonec povoleny jen ty Benátky.

Vzpomínal jsem tehdy na to, že mám právě desáté výročí od chvíle, kdy jsem se již jednou do Benátek málem podíval. Holky tehdy v Praze před Cestovní Kanceláří Mládeže prostály a proležely celý den a noc, aby nakonec dostaly dva poukazy s Benátkami a dva bez. Můj zástupce tvořil frontu v nesprávné chvíli, a tak jsem se musel spokojit s jugoslávskou Pulou (a i ta mě ale nadchla). Když si představím, co si tehdy soudruzi navymýšleli, aby mi i tu Jugošku hodně znepříjemnili …

Nevím, jak se v některých chvílích cítili naši nejslavnější disidenti, ale já si tehdy připadal málem jako jeden z hrdinů knih F.M. Dostojevského. Vytáhli na mě vše; od politické neangažovanosti až po mé vystoupení z SSM v průběhu plnění nejčestnější vlastenecké povinnosti a já měl pocit, že místo Jugoslávie pojedu do … řekněme třeba míst méně příjemných. Nakonec mě čekalo několik potupných ústupků v zaměstnání a jel jsem. Zpětně jsem pak někdy moc nechápal, proč jsem se tehdy nepřipojil k partičce, pro kterou přijel jakýsi bratranec a která z Umagu – právě přes Benátky – jela domů o den dříve a raději přes Německo, kde i všichni zůstali. Místo v autě pro mě bylo, ale … no, dnes už to je stejně jedno.

Celý zájezd byl pro mě do jisté míry šokem – a to po všech stránkách – ale nejvíce mě zaskočil totální kulturní analfabetismus a otupělý nezájem českého národa. Jak mi bylo později vysvětleno jedním delegátem, je to jen záležitost pobytových zájezdů a na poznávačce bych se měl lépe. Problém byl v tom, že poznávací zájezdy – kromě Dne památek ve Vídni - tehdy téměř neexistovaly. Na druhé straně je fakt, že s tolika ženskýma v jednom apartmánu najednou člověk nespí každý den (v jedné části já s Martinou, ve druhé Hela s Vlaďkou a ve společné prostoře Lenka s – a to jsem zapomněl, asi proto, že měla pocit, že je těhotná a hned po Itálii se vdávala).  Ve finále to byl tak silný zážitek, že i po tolika letech jsem ho psal „z hlavy“ rychlostí, která se mi většinou nepodaří ani při popisu akce z minulého týdnu. Asi už stařecká demence.

Takže mi tehdy bylo dvaatřicet, poprvé v životě jsem byl v Itálii a chystal jsem se natěšeně do Benátek. Podle původního plánu jsme měli v Benátkách strávit asi 9 až 10 hodin, což mi přišlo nepředstavitelně málo. Z „mého harému“ jela jen Martina a stařičká matka pluku Hela (ostatní holky šly k moři nebo vyspávaly flám a – což je úděsné – Helena byla tehdy o něco mladší než já dnes). Příjezd autobusu do Benátek proběhl v klidu, jenom se mi obličeje kolem zdály takové nenatěšené až otrávené; přičítal jsem to ovšem rannímu vstávání. Průvodkyně nás zavedla hned na nádraží. Prý kvůli bezplatným záchodům a také proto, abychom si prohlédli koleje, na kterých stává slavný Orient Express … bohužel ale úplně jiný den.

Další – mnohem kratší – zastávka proběhne na náměstíčku před kostelem Santa Maria Gloriosa dei Frari. Dovnitř ale nepůjdeme; prý je to kostel nezajímavý – i když je tam Tiziánův oltářní obraz - a hlavně je tam velmi drahé vstupné. Jdu to ověřit a se zkřípěním zubů zjistím, že se platí 2000 lir, což je necelých 20 Kč. Smutně kráčíme s ostatními dál. Naštěstí je pořád na co koukat; úzké uličky, desítky mostů, všude voda a gondoly. Po chvíli dorazíme na rybí tržnici, kde dostaneme asi 20-30 minutový rozchod, abychom si ji mohli pěkně v klidu prohlédnout. Oznamuji průvodkyni, že opouštím výpravu a vracím se na Tiziana. Po krátkém dohadování mi je oznámeno, že asi zabloudíme a nikdo na nás čekat nebude, ale já jsem již pevně rozhodnut. Martina s Helenou se přidávají ke mně.

Dnes už vím, že jsem díky tomu viděl druhý nejslavnější kostel Benátek; krásné románsko-gotické trojlodí z přelomu 13. a 14. století, ve kterém je Tizian i pohřben. V chrámu -  kromě jeho slavného Nanebevzetí (Panna Maria je na obraze vzácně v zářivě červené), které se ovšem nachází za hlavním oltářem – najdeme i další úžasná díla, např. Belliniho a Vivariniho oltářní triptychy nebo Liciniovu a Tizianovu Madonu. Sem bych se rád určitě ještě někdy podíval.

Moc se však zdržovat nemůžeme a já ještě musím dostát svému slibu, že rychle a přesně trefím k bazilice sv. Marka, kde se snad i potkáme s naší výpravou. Naštěstí mě orientační smysl nezklamal a povedlo se. Do sv. Marka vstoupíme – opravdu neúmyslně – otevřeným bočním vchodem a po chvíli se dovnitř dostane i průvodkyně s celou výpravou … stáli totiž celou dobu ve frontě před hlavním vchodem. Hledí na nás jako na duchy – samozřejmě jen - ze spřátelených zemí. Prohlídka chrámu byla  úchvatná (kdo tam byl, jistě potvrdí a navíc jsme ten svět neměli v té době ještě tak nakoukaný jako teď), ale vzhledem k tmavým interiérům jsem nic nenafotil a při své druhé návštěvě Benátek jsem se dovnitř ani nedostal. Tak snad brzy do třetice všeho dobrého …

Po prohlídce baziliky stojíme na náměstí sv. Marka, nedaleko Dóžecího paláce a průvodkyně nám položí rafinovaný dotaz. Ten zní: „Co chcete vidět teď?“ Rychle přemýšlím, který chrám a kterou část Benátek vybrat. Nebylo by lepší jet lodí mimo hlavní ostrov nebo vběhnout hned do paláce před sebou? Ke svému zděšení slyším mohutný a jednotný hlas lidu, který volá: „Chceme rychle zpátky k moři. Vždyť už tady zbytečně smrdíme skoro tři hodiny“. Říká se, že hlas lidu je hlas boží, ale já měl v té chvíli nepříjemně silný pocit, že lůza nám nějak zpanštěla a že i ta vymodlená demokracie má své chyby. A to jsem ještě netušil, že nám o dva dny později nabídnou Veronu a Padovu v jeden den za 170 korun, s tím, že pojedeme dohromady s výběrem z dalších dvou zájezdů. Martina už tentokrát skoro hned souhlasí a já mám předčasné Vánoce. Má radost je však zbytečně ukvapená, dohromady se nás totiž přihlásilo jen šest a mně se opět chtělo zvracet (tak to zaznělo v Černých baronech, mně bylo tehdy jen hrozně smutno). Ale vraťme se raději zpět do Benátek poloviny posledního desetiletí minulého století.

Průvodkyni názor lidu evidentně vůbec nevadí, ba naopak. Koneckonců je to osoba, které jsem během pohybu po Benátkách položil několik jednoduchých dotazů. Nevěděla nic. Nakonec mi alespoň prozradila, kde přesně stálo – nebo spíše plavalo - podium při slavném koncertě Pink Floyd In Venice. Ale vlastně ani nevím, jestli tehdy jenom nekecala …

Nás čeká ještě vrchol dne (i když je to diskutabilní, protože sv. Marek a Tizian byli – alespoň pro mě – přece jen asi o kousek výš), tedy projížďka lodí po Velkém kanálu neboli Canal Grande. Je to vlastně "procházka" v místech, kde jezdí alegorické vozy při benátském karnevalu zvaném Veslařská regata, včetně průjezdu pod mostem Ponte di Rialto. Díky tomu jsem alespoň z lodi viděl – nepříliš vzdálené - exteriéry staveb jako je chrám Santa Maria della Salute, klenot benátské gotiky – tedy palác Ca´d´oro nebo kostel San Simeon Piccolo. A je pravda, kterou prostě musím přiznat, že ta projížďka lodí byla ve finále krásným a nezapomenutelným zážitkem. A také je smutnou pravdou fakt, že od té doby jsem byl v Itálii mnohokrát, ale Benátky pro mě zůstávají doposud nevyřešeným restem. Asi tam budu muset někdy na prodloužený víkend zajet … si říkám už několik let.

V rámci autentičnosti cestopisu jsem použil oskenované fotografie, které jsem v roce 1995 v Benátkách nafotil (a protože to není žádná sláva, přidal jsem nakonec přece jen i pár snímků o 11 let mladších). Koupil jsem si tenkrát kvůli zájezdu do Itálie i nový fotoaparát japonské výroby, kterým jsem nahradil jakýsi sovětský přístroj (na ten jsem do té doby pořizoval pouze černobílé fotografie, které jsem si mnohdy doma i sám vyráběl). Ty barevné byly celkem drahé, a proto jsem v Benátkách za celou dobu nafotil asi tolik snímků, jako bych dnes na digitál zvládnul bez uzardění již za prvních pět minut ...