Posázaví 2014 pt. 3

30.7.2014

Ačkoliv večírek byl celkem velkolepý, ráno pod širákem je kupodivu snesitelné, tedy žádná kocovina. Když už jsme u kempu, tak se hodláme poněkud zkulturnit do další cesty, totiž zvolit celkovou očistu. Na Stvořidlech mají takovou tu automatickou sprchu, totiž za nějaký peníz (20,- Kč) teče nějakou dobu teplá voda, jak si to člověk rozvrhne, tak to na umytí stačí. Zpočátku ovšem zařízení poněkud stávkuje, tak Marek, který chce být první nějakou dobu pobíhá kolem restaurace poněkud obnažený.

Nakonec po několikerém marném volání nějakého správce sprcha začne pracovat sama od sebe, tudíž se můžeme postupně zcivilizovat. Nějakou dobu jsme tím zabili, tudíž pokračujeme již v pozdní odpolední hodině. Další cíl je nedaleko, zatím lesní cestou, ale vcelku dobře sjízdnou (žádná Stvořidla 2) dorazíme do Sluneční zátoky. Tu by snad měl navštívit každý správný kluk, tedy minimálně ten, který ví, bude-li volit Losnu nebo Mažňáka. Ano, to je ta zátoka Hochů od Bobří řeky, přesněji zákrut řeky s velkým paloukem, kam kdysi jezdíval 2. junácký oddíl se svým vedoucím Jestřábem - Jaroslavem Foglarem. Místo poněkud hyzdí novější rekreační středisko, které stále slouží k prázdninovým, ale i víkendovým pobytům.

Nicméně zaplétáme zajímavý rozhovor se současným majitelem a ten nám vykládá poněkud nemilé zkušenosti, které nabyl při jednom z pobytů nějaké výpravy postarších skautů. Od střediska vede dál nová cyklostezka do Ledče. Nedávno proběhla v televizních zprávách reportáž, jak je celá stezka poněkud podivná. Byla vlastně vybudovaná na místě starší prašné komunikace, ovšem s kolaudací na cyklostezku sem najednou chataři a majitelé nemovitostí jaksi nemůžou dojet. Inu, dotace. V budoucnu by chtěli prodloužit komunikaci až do kempu u Stvořidel, a možná i pře Stvořidla samotná. Ovšem k naší spokojenosti nás stezka zavádí k okraji dalšího místa, Ledče nad Sázavou.

Příhodně učiníme zastávku u hřbitova, následuje synagoga a větší zastávku pak činíme na náměstí (a v informacích). V Ledči mají pozoruhodnou vietnamskou jídelnu, samoobsluhu na polévku a asi 5-6 jídel, podle velikosti, malý talíř 49,- Kč, velký talíř 65,- Kč, já si dám jeden velký talíř, ovšem Marek se projeví jako velký chamtivec, kromě polévky si nabere skutečně VELKÝ talíř a po následující období se cítí, že asi přebral.

Na protějším břehu se vypíná hrad. Nevelký, ale vcelku hezký, momentálně se částečně opravuje, ale místní muzeum je stále přístupné, nám postačí celkem ke spokojenosti výstup na věž, z které je obstojný výhled díky čtyřem střešním okýnkům.

Marek ještě nutně potřebuje najít jakýsi kříž, tak jedu napřed a čekám ho na kraji místní části Podolí. Ještě kousek jedeme podél řeky, ale přece jen vysočina se projeví, a musíme stoupat do Sechova (abychom sjeli zpět k řece k Chřenovickému hradu). Zřícenina je tvořena víceméně celou válcovou věží a skromnými pozůstatky dalších objektů, snad hradeb.

Pak nás čeká dlouhý výjezd lesní asfaltkou k Jedlé (a Pavlovicím). Marek pochybuje, teče-li Sázava skutečně z kopce. Podle mapy i turistických rozcestníků teče, ovšem kolem je Vysočina, údolí je poněkud úzké, jediná průběžná komunikace je vlastně jen železnice, tedy slavný Posázavský Pacifik. Naštěstí po sjezdu do Vlastějovic se trasa víceméně drží v údolí, kopečky jsou relativně mírné. To platí až do Zruče. Původní záměr byl zdržet se jen krátce, zdejší snad kdysi středověký hrad byl postupně přeměněn v zámek a ten údajně nezajímavě přestavěn koncem 19. století v romantickém duchu, jenže ta přestavba zas tak blbá není a navíc kolem je vcelku zajímavý park. Jak se tak schyluje k večeru, nakoupíme něco málo v Penny a dojíždíme do Chabeřic. Doufali jsme, že by tu mohla být i hospoda, je ale až dole u řeky což se nám moc nepozdává. Na okraji vesnice mají ale místní sportovci jakousi klubovnu, ta má otevřený přístřešek (i s vodou), tak relativně brzy zaléháme tam. Beztak to vypadá, že brzy začne pršet.

 

31.7.2014

Začalo. Ráno prší, naštěstí jen tak aby se neřeklo. Díky suchému přístřešku se můžeme pohodlně sbalit a po krátkém váhání vyrazit do Kácova. Přece jen tam snad bude co dělat. Městečku vévodí poněkud zanedbaný zámek (s malovanou fasádou). Pod ním zdejší hlavní firma, totiž pivovar, jehož kořeny spadají až do 15. století. Náměstí vévodí nezvykle červený Mariánský sloup se čtrnácti prosebníky (červená barva pískovce). Podle zadání místního občana navštěvujeme prodejnu pivovaru, která asi od rána funguje (vcelku dobré pivo). Dál pak brouzdáme obchody na náměstí, kde zjistíme, že kulturním centrem je tu cukrárna. Paní Maruška se nám coby turistům snaží vnutit kdejakou pitomost (Turistický deník, nálepku apod.). My se ovšem spokojíme s pohlednicí (a razítkem). Ušetřený peníz vyměníme za rum. Raní mrholení se ovšem mění v regulérní déšť, což nás nutí mírně přehodnotit plány. Tak se ve svém hloupém telefonu podívám do internetu (naštěstí není zas tak hloupý). Tak za necelou hodinu využijeme pacifiku, asi tři zastávky a vysedáme v Českém Šternberku. Návštěvu hradu, původně ze 13. století jsme ovšem měli předem v plánu. Snad jen ta zatažená obloha nám brání v projasněných fotkách.

Kola necháme na utajené zahrádce v podhradí. Vstupné je za 100,-Kč, ale cena za foto 40,-Kč je natolik smysluplná, že neváháme. Vlastně jak se mi zdá, o správu hradu se svorně stará jak NPÚ (Nár. památkový ústav), tak restitující Zdeněk Šternberk (již postarší pán), a to zřejmě ve smysluplné spolupráci). Hrad ovšem v podstatě už není vysloveně hradem, interiéry jsou spíše zámecké. Ovšem zařízení je vkusné a expozice umírněné. Ostatně není bez zajímavosti, že v 50. letech zde kastelánoval otec současného hradního pána a to údajně na přímluvu místního obyvatelstva, kteří si nepřáli, aby byl bývalý feudál vyhnán někam do pohraničí. Velmi zajímavá je zdejší sbírka grafik (přes 500 ks). Pozoruhodné je, že hrad je jen skromně vyzdoben loveckými trofejemi. Šternberkové zřejmě nebyli takoví řezníci, jako třeba arcivévoda Ferdinand na ne příliš vzdáleném Konopišti.

Během prohlídky se déšť přece jen utišil, tedy opět na kola, a do kopců, za Podveky nás v údolí čekají Rataje nad Sázavou. Jak vyjíždím do městečka, z nedaleké hospůdky mě vítají, že Tour (de France) už skončila. Vysvětluji, že již mířím na Vueltu. Což nás donutilo zastavit a zapříst besedu domorodci. Sice nám nabídli jen lahváče, ale k tomu jako bonus domácí buchtu, tak jsme ani nepočítali, že tu strávíme nějakou dobu. Naštěstí se dozvíme, že u zdejšího hradu Pirkštejna natočili filmaři úvodní scénu z filmu Princ Bajaja (jak schovává klíč od hradu). Samozřejmě jsem marně hledali, který že kámen to je. Hrad je v církevním majetku a nepřístupný. Ono toho kromě věže ani tak není moc vidět. Více je vidět z protějšího zámku, ten je sice rovněž poněkud v žalostném stavu, nicméně momentálně se částečně opravuje.

Další cesta je naštěstí méně kopcovitá, ještě za posledních slunečních paprsků dojíždíme k Sázavě. Klášter proslul jako jedno z posledních středisek staroslověnského písemnictví, později ho ovšem navštívili husité (i s neblahými výsledky návštěvy). Barokní areál je dekorován ruinou gotické lodi a jedné věže původně dvouvěžového kostela. Stavba je zčásti rovněž vyvedená z červeného pískovce. Ve vedlejší zahradě pak najdeme základy románského kostela, tedy té nejstarší části kláštera Sázavského.

Pomalu se blíží večer, cesta vede stále údolím a dovádí nás k osadě a stejnojmenné hospodě Na Marjánce, kde končíme. Markovi zase ušlo kolo.

 

1.8.2014

Tak i tuto noc jsme vydrželi pod širákem, měl jsem sice sebou stan, ale buď bylo dost teplo, nebo jsme našli nějaký přístřešek, takže jsme nakonec stan nevybalili. Ostatně to balení jen zdržuje. Místo toho sice trošku ráno sušíme (přece jen den před tím pršelo), ale při tom opravujeme defekt.

Dnes bychom měli přece jen již více jezdit kole řeky, údolí je mělčí, minimálně do Chocerad s rybníčkem na návsi. Pak tedy vyjedeme do kopce, na něm je zámek Komorní Hrádek. Byl by zřejmě zajímavý k prohlídce, ale jedná se o vojenský objekt, školící středisko. Mohli jsme si sice vyfotit dévéťáka, ale ten tvrdil, že by nám pokazil snímek. Podjezd pod dálnicí nás směřuje do vísky nezvyklého jména – Vranov (kolikátý asi). Čerčany, známý železniční uzel jen mineme, hlavním cílem je Poříčí nad Sázavou. Pozoruhodné jsou dva kostelíky, oba hřbitovní s románským původem. Ten první je více přestavěný ale přes mříž je vidět poměrně honosný interiér, ten druhý je asi autentičtější, ale klíčovou dírkou není vidět skoro nic. Pokračujeme údolím, za Nespeky spíš polní cestou, tak pomaleji a opatrně. Zastávka u kostelíku v Ledcích. Před záhybem řeky vidíme na vrcholku nějakou skálu či zeď, to by měl být Zbořený Kostelec. Pod hradem zastavujeme a rozmýšlíme zda vylézt. Tak jestli do 100 m zříceninu neuvidíme, půjdeme zpět. Viděli, vylezli, nelitovali. Zřícenina je poměrně rozlehlá, kromě vysoké hradby (snad věže) téměř celý palác, k tomu pár dalších částí hradeb (i ta co byla vidět od řeky), částečně opravený vstup do hradu. Ozaj pekné. To jsme vlastně již na okraji Týnce nad Sázavou. Tady snad každé město (nebo druhé) má hrad nebo zámek, v tomto případě hrad. Na návrší nad řekou se rozkládá další větší stvaba, dalo by se říci zámek, ale jde o bývalou manufakturu (viz diskuse). Dnes je tu hotel, IC, na hradě malé muzeum převážně keramiky.

V informacích vyzvídám, jak může vypadat část kritické cesty, kterou bych chtěl projet. Slečna tvrdí, že by měla být průjezdná, ukazuje mapu Shocartu, kde je skutečně sice čárkovaně (tedy tak na trek) možnost průjezdu naznačená. Pokračujeme tedy údolím řeky přes Krhanice, Kamenný Újezd do Kamenného Přívozu. Tady začínají peřeje u Pikovic a inkriminovaný úsek červené turistické značky v údolí Sázavy podle mapy téměř vrstevnicová cesta. Ouha, po krátkém výjezdu následuje sjezd po úzké pěšině, následuje výstup, po normální pěšince, posléze však schody. No na kolo nic moc, to za doprovodu Markova láteření. Po chvíli sice dorazíme do sjízdnější části, ale dál se nikomu moc nechce. Tak se pěšky jdeme podívat na vyhlídku na náš nejvyšší železniční viadukt u Žampachu nad protějším (pravým) břehem Sázavy.

Neuvidíme tak Luku pod Medníkem. V osadě Rakousy v místní hospodě spláchneme nezdar. Vracíme se na hlavní cestu, musíme ještě vyjet nějaký kopec (Krňany), pak po náhorních cestách mineme Třebsín, osada Závist mě připomíná něco z českých dějin, ale to už pomalu, načež rychleji sjíždíme do hlubokého údolí. To už je ale Vltava a Štěchovice. Původně jsem sice měli plán dojet až do Prahy, ale nahlodává nás už silnice plná paďourů, směřujících na své haciendy. Nakonec i obloha je jakási zatažená. V Davli ovšem musíme zdokumentovat jak Sázava končí svůj tok v naší národní řece. Za mostem je nádraží a podle čekajících výletníků brzy něco pojede. A k tomu naším směrem. Tak kupuju lístky, vlak má asi 5 minut zpoždění, tak ještě vyzvíme od dalších cyklistů, z Prahy, že o nic nepřijdeme, když tu cestu podle Vltavy vynecháme. Podle vyprávění trojice (mladší muž, dvě dívky) absolvovali rovněž týden kolem Sázavy, i navštívená místa byla podobná. I když podle vyprávění se tolik nevěnovali hradům, zámkům či klášterům, více prý restauracím (myslím, že to jsme ovšem taky nezanedbali). V Praze máme necelou hodinu, tak se podíváme ke Staré poště nedaleko hlavního nádraží. Klidně jsem tam mohli vydržet o něco déle, náš vlak (vypravovaný z Wilsoňáku), vypravili o 25 minut později. Asi abychom nemuseli čekat v Zábřeze...

 

Další foto