Pozdně novoroční Senová, buřtový Chocholík a výhledy nadšumperské

Akce, které se dlouhodobě neplánují, bývají – jak všeobecně známo – často těmi nejvydařenějšími, nejpříjemnějšími a největší radost přinášejícími. Zvláště, když jsou jejich součástí oblíbené lokality i spřátelené duše. A nijak přitom nevadí, že se při nich občas netradičně plní novoroční tradice až počátkem března nebo že kolem jejich účastníků kromě občasných sněhových vloček, dronů a policejních vrtulníků poletují také nebezpečné viry i nejrůznější – ve většině případů zcela nesmyslné – zákazy.

Nám se něco podobného podařilo první březnovou sobotu a vzhledem k tomu, že nikdo v té době nesměl ani krůčkem opustit katastr obce, jednalo se o akci – alespoň v některých úsecích - takřka ilegální (tímto vyjádřením se ovšem v žádném případě nepovažujeme – i když je to dnes velmi populární a výnosné – za nějaké hrdinné disidenty a v případě nutnosti vše napsané popřeme coby básnickou licenci). Sešlo se nás tolik, že by i parta z „Bylo nás pět“ závistivě hleděla a náš přesný počet by se dal nejlépe připodobnit k teoretickému spojení Rychlých šípů s Bratrstvem kočičí pracky, což by ovšem svou nepravděpodobností připomínalo některé naše plánované – a stejně „směšné“ – předvolební koalice. Snažili jsme se působit co nejnenápadněji, i když jsme pro nejhorší případy zvažovali použít tvrzení, že všichni žijeme společně ve vztahu zvaném polyamorie, kterou teď tak zpopularizovala nová mediální hvězda – a do nedávna zcela neznámá herečka – Tereza Těžká.     

Cíl naší výpravy byl až dětinsky prostý: užít si pohybu na čerstvém vzduchu a někde si v klidu opéct nějaký ten špekáček, kabanos, klobásu … zkrátka kus buřta. A také dosáhnout vrcholu Senové neboli Háje, tedy rozhlednového vrchu, který se nad Šumperkem tyčí jako Vesuv nad Neapolským zálivem (to srovnání nijak „nekulhá“, viděli jsme vlastním očkem) a který bývá běžně pravidelným cílem tradičních novoročních výstupů. Ten však byl letos ze známých důvodů zrušen a nevyšlo ani jeho „2. kolo", které se mělo uskutečnit 27. února.

A tak jsme v sobotu 6. března neorganizovaně vyrazili sami. Přes Šumperk téměř předpisově maskováni „hadrem přes tlamu“, mimo město již svobodně „jako tenkrát“. Kolem poldru a místa, kde kdysi stávala boží muka, stále vzhůru. Značenou stezku jsme ale po čase opustili, abychom plánovitě „objevili“ lesní studánku. I když jsme tudy šli už „milionkrát“, všichni jsme u ní byli poprvé. A všechny nás překvapilo, jak je ta čirá tekutina, která z ní vytéká, chutná. Ze zdravotních důvodů jsme ji ale i tak raději zapili ještě tekutinou jinou, i když k nerozeznání podobnou.

A pak už to šlo „ráz na ráz“ a tradičně, tedy Červený kříž, zelená TZ a vrchol Háje (631 m), který bude pro nás domorodce asi už navždy stejně Senovou. Tady jsme chvíli postáli pod zavřenou dřevěnou rozhlednou z roku 1996 (snad prý v dubnu už bude lépe – tedy alespoň co se jejího zpřístupnění týče), u stolků se lehce občerstvili a nakonec prostor opustili. Asi proto, že zde začalo docházet k jisté zvýšené kumulaci osob, což v té době nebylo až tak moc žádoucí.

A tak jsme se po červeném psaníčku Josefa Janků – a částečně po bílé sněhové pokrývce, kterou by nám běžci – klasici i biatlonisté mohli závidět – vydali zpět do sedélka U Červeného kříže. Následuje další krátká fotopauza, abychom se vzápětí po stejném značení vydali na Chocholík (548 m), což je vrchol, který díky menšímu zalesnění nabízí lepší výhledy na Šumperk než vyšší Háj. Než jsme se jim však oddali, došlo ke chvíli mnohými již delší dobu toužebně očekávané a hlasitě dožadované, tedy k opékání masných výrobků. Ohniště bylo nachystáno, pruty také (některé účastnice akce však měly vlastní průmyslové výrobky k tomuto účelu určené), paliva kolem dost a dost … takže za chvíli jsme všichni tak nějak zmlkli, i když se naše čelisti dál pravidelně pohybovaly. Tato část výpravy je vždy takovou vzpomínkou na mládí, po které následují práce úklidové a požárně-bezpečnostní. Jen tělesné tekutiny pánů tentokrát nahradily zbytky sněhové pokrývky.

No a pak už následovalo to pravé chocholíkovské výhledové kochání a poté i sestup zpět do údolí. I ten, samozřejmě, doprovázely občasné pauzy občerstvovací, fotografické a kochací. Zasněžené vrcholky Jeseníků v čele s Pradědem se zdály být téměř na dosah …

Cestou k rodnému městu jsme potkávali davy dvojnožců i čtyřnožek, které krásné, i když chladné, počasí vyhnalo také ven. Po dosažení šumperského intravilánu jsme se v souladu s platnou legislativou rozdělili do menších skupinek a vydali se každý po svém. Přece jenom je dnes různých našeptávačů, udavačů i anonymů všude dost a dost, tak proč jim dělat radost. Takže ani tváře a jména „účastníků zájezdu“ z pochopitelných důvodů neprozrazujeme a raději ani nenaznačujeme ...

Na závěr snad ještě jednu poznámku. Jednu fotografii jsme nakonec „na veřejnost“ přece jen vypustili. A protože jsme byli první, kdo to udělal, získali jsme díky ní Památeční listy 45. ročníku Novoročního výstupu na Háj s čísly 1 až 8. O ty jsme pak na podobné akci, konané o týden později, losovali ... a já si vytáhl – zcela nepřekvapivě – osmičku. Ve skutečnosti to sice bylo o něco lepší, ale i s tímto číslem, které podle jednoho starého vtipu poznávali členové pomocné stráže veřejné bezpečnosti díky tomu, že připomíná sněhuláka, jsem se oproti svému předchozímu maximu posunul o nějakých 150 míst výše. A má drahá polovička si vytáhla trojku (dvojka nebo trojka jí skutečně příslušela), takže se právem dmula hrdostí až pýchou nad svým umístěním na stupni vítězů …