Poznáváme Slovensko – 14. den: Nízké Tatry - okruh 15 km: Šumiac (951 m) – křížová cesta - Predné sedlo (1450 m) – chata pod Kráľovou hoľou - Kráľova hoľa (1 948 m) – zpátky po cyklo - chata pod Kráľovou hoľou - Šumiac

V noci byl překvapivě klid, dokonce jsem neslyšela ani vlak, který nám projížděl skoro za hlavou. Je to divné, Ota ho slyšel. V noci se silně ochladilo, teplota klesla k 11 stupňům. Ale co bychom ve skoro 1000 m chtěli.

Vstáváme v 7 do slunného rána. Včera jsem váhala, zda výšlap na vrchol Kráľovy hoľy zvládnu. Jenže včera jsme měli přejezdový – odpočinkový den, dnes se cítím tak skvěle, že jsem rozhodnutá. Jdu taky. Než jsme se najedli, začíná se lehce zatahovat. Dnes má pršet, uvidíme, kdy.

Při balení věcí s sebou jsem našla spací ponožky, které od středy hledám. Už jsem si myslela, že mi v té vichřici skutečně uletěly. Kdo mi je dal do kapsy bundy, to by mne zajímalo. Ale Ota to asi nebyl.
Loučíme se s naším nocležištěm pohledem na viadukt a odjíždíme. Včera jsme přemýšleli, zda vyrazíme tady z Telgártu nebo popojedeme do Šumiace. Ten nakonec vyhrál. Trasa je sice o něco delší, ale převýšení je o 100 výškových metrů menší. Navíc zpátky se nechá jít pohodlnější na kolena méně náročnou cestou. Další výhodou je zhruba uprostřed trasy chata Pod Kráľovou hoľou. Když nebudu moct jít dál, můžu tam počkat.

Parkujeme na menším parkovišti kousek od Kráľovohoľské chaty. Je to tady kupodivu zdarma. Výš se jet už nedá. Odtud jsou 3 možné způsoby, jak se dostat nahoru a zpátky. Jedna z možností je projít si naučný chodník Šumiac - Kráľova hoľa. Na 14,5 km je převýšení 1045 m a na trasu je potřeba 4,5 hodiny.

My jsme zvolili kombinaci vlastně všech možností. Pro cestu vzhůru jsme se rozhodli použít modrou turistickou značku, která vede souběžně s naučným chodníkem. Po zhruba 2 hodinách bychom měli zdolat 5,5 km s převýšením 1000 m. Zpátky se vydáme po cyklotrase, která je sice delší, ale je výrazně pohodlnější. Za 3 hodiny bychom ušli 9 km. Tak je to naměřeno na mapy.cz. Když to teď počítám, tak je to zvláštní. Vzdálenost je v km stejná, převýšení je u námi zvolené trasy nepatrně menší, ale čas jim vychází delší. Pro nás je důležité, že zpátky budeme téměř stejnoměrně klesat bez jakéhokoli navýšení a hlavně, že při cestě tam i zpátky se můžeme zastavit odpočinout v jediné občerstvovně na trase.
V mapy.cz stanovené časy jsou pro mne hodně orientační – vím, že při stoupání už nemám šanci je dodržet, natož zkrátit, jak tomu bylo asi ještě před 2 nebo 3 lety. Asi to bude tím, že skutečně nemládnu. Ale chodím, a to je pro mne nejdůležitější.

Takže parkujeme a hurá po modré vzhůru. Mám s sebou hůlky – lépe se mi s nimi zvládá náročné stoupání. Vyrážíme v 9 hodin, do večera máme času dost, abych to zvládla. Podle slovenského značení, kde je uváděn čas a ne km, bychom za 1,20 měli být u občerstvovací chaty. Uvidíme. Kousek jdeme ještě po silnici po cyklotrase, ale pak už odbočujeme po pěšině vlevo vzhůru. Věděla jsem, že budeme stoupat, tak mne to ani nepřekvapilo. Potřebuji však skoro půl hodiny, abych chytila dech.

Asi po 600 m odbočujeme vpravo podívat se na zdejší křížovou cestu. Na cestách na okraji obce Šumiac byly vždy kříže, ke kterým se místní chodili modlit za dobrou úrodu, zdraví pro sebe i svoje blízké. Až r. 1968 postavil místní kněz na úbočí zdejší hory jeden kříž, který r. 2002 obnovil místní řemeslník. R. 2011 se k němu přidali další místní řemeslníci, začali společně vyrábět jednotlivá zastavení křížové cesty a umísťovat je do svahu. Křížová cesta začíná na cyklotrase, ze které jsme před chvílí odbočili, a vede strmě vzhůru. Měří 150 m, je na ní 100 schodů a má 12 zatavení. Tvoří je žulové kameny, kde jsou vytesána jména apoštolů. V blízkosti každého je lavička. Na vrcholu, kde jsme se ocitli my, je řeckokatolický kříž a chrám Sedmibolestné Panny Marie, zasvěcený sv. Cyrilovi a Metodějovi. Odtud jsou i nádherné výhledy na krásnou přírodu. Takhle se prý tady kdysi pohledem na krajinu svého království kochal Matyáš Korvín, král uherský a chorvatský.

Pokračujeme po krátké přestávce. Samozřejmě stoupáme. Nespěchám, cesta je široká, v pohodě se nechá jít cik cak. Občas je kousek rovinatější. Sice nestíhám uvedené časy, ale jdu a stoupám a cítím se dobře. To je hlavní.

Za necelou hodinu jsme na rozcestí Skalička. Vidím, že zde stanovený čas nezvládám v žádném případě. Ale tragicky to neberu. Tady je odpočívadlo, na skále vyhlídka, ale také místo, kde se k turistické trase přibližuje cyklotrasa. Tady zjišťuji, že ačkoli dole vypadala dobře, tady je povrch cyklotrasy už všelijaký. Občas jsou pěkné díry. Dokonce i jedna slečna, která si s partnerem půjčila prvně elektrokolo, má obavy, aby tu cestu zvládla. Já bych asi skutečně měla problémy. Naštěstí jdu pěšky.

Stoupáme skoro do stejně prudkého kopce přes cyklorozcestí Grúnik – opět s odpočívadlem. Tady se však nezdržujeme a stoupáme dál. Po 2 hodinách jsem konečně na Predném sedle (1451 m) u chaty Pod Kráľovou hoľou. Je otevřená. Ota už sedí u piva. Však jsem nic jiného nečekala. Já mezitím mluvila se synem, že skoro pětiletá vnučka spadla z kola a má rozbitou helmu a zlomenou ruku. Po kom to dítě asi je?

Mám víc jak půlhodinové zpoždění, ale s odbočkou ke křížové cestě, dvěmi přestávkami na kochání se a jeden telefonát to zase není tak moc.

Dáváme pivo – točí tady pivo pivovaru Predná hora v Muráni. Ota dal IPU 13, já chtěla nealko. Mají jen ochucené pivo - sladké. Dávám malou 10. Ota ji ochutnal – je lepší než jeho IPA, i když i ta mu chutná.

Abych doplnila energii, dávám ještě sušenky. Zatím se cítim skvěle. Jenže jsme tak asi v polovině.

Ve 12 hodin odcházíme. Podle značky to je na vrchol ještě 1 a ½ hodiny. Podle předpovědi má za půl hodiny pršet, podle toho, jak to vypadá, bude pršet každou chvilku. Pláštěnku pro sebe dávám do pohotovostní polohy, dávám pláštěnku i přes batoh.

Nyní je cesta prudší a užší. Už se nedá jít cik cak. Naštěstí to netrvá dlouho a cesta se zase rozšiřuje. Místy jsou krásné výhledy, někdy jsou vrcholky v mracích a moc toho nevidíme.

Statečně stoupám, pomalu, ale stoupám. Chudák Ota na mne vždy po čase čeká. Aspoň že se může rozhlížet po kraji. Občas jsou vedle cesty velké kameny, malá skaliska. Náhle před sebou vidíme vrchol, myslela jsem, že by to mohl být ten náš, ale není tam vysílač. Tak to ještě není on. Zatím neprší, ale těžké mraky visí nad námi.

Najednou vidíme kopec a na něm vysílač. Vypadá blízko, ale vím, že je to ještě kus. Ale vlilo mi to novou silu do žil. Je tady krásně. Už je okolo nás jen kleč. A mraky. Vzpomínáme si, jak jsme před 14 lety při přechodu Beskyd vyrazili na Lysou horu. Nejdřív bylo jasno, pak se vrchol halil do mraků a když jsme tam došli, neviděli jsme nic. Naštěstí se to pak roztrhalo a něco jsme viděli. Snad to tak dopadne i dnes.

Ještě mi zbývá skoro kilometr. To stoupání se mi zdá už nekonečné. Začíná to foukat. Ota gestikuluje, že počká na vrcholu. Chápu, že v tom větru se mu čekat nechce. Tady není kam se před větrem ukrýt. Beru si bundu a dál jdu svým tempem. Teď už věřím, že to zvládnu. Přesto je ten kopec stále neskutečně daleko. Mraky se válí v okolí, vrchol je občas schovaný, občas ho vidím. Když se k němu konečně blížím, už není vidět. Je 3/4 na 2. Takže jsem to protáhla jen o 15 minut. To považuji za osobní úspěch.

Nevidím vrchol, nevidím vysílač, jak najdu Otu, to nevím. Najednou vidím nějakou siluetu, která vyšla z jediné zdejší budovy a rozhlíží se. Volám: Jsi to ty? Byl. Nahoře je doslova vidět jen na pár kroků. Přijít snad o chvilku dýl, kdo ví, zda bych nezabloudila.

Je tady otevřený vstup do objektu, kde je asi ubytovna, ne však pro veřejnost. Výstavba první budovy na vrcholu byla dokončena r. 1959. Tato nová je ze 70. let 20. století. Uvnitř je malá předsíňka a lavička. Je tu zima, ale nefouká to tady. Jsem šťastná, že jsem nahoře. Svlékám propocené věci a převlékám se do suchého, svačíme.

Vrch Kráľova hoľa je nejvyšší vrch východní části Nízkých Tater (tzv. Kráľovohoľských Tater). Patří k těm nejnavštěvovanějším vrchům Nízkých Tater. Odtud je jedinečný výhled na Spiš, Vysoké Tatry, Liptov, ale také na Horehroní. Je to vrch, který opěvují básníci. Vztahuje se k němu i spousta legend. Od r. 1960 je tady 131 m vysoký televizní vysílač, meteorologická stanice a sídlo horské služby

Pod horou pramení řeky Černý Váh (po 39 km zaniká soutokem s Bílým Váhem, tím vzniká řeka Váh), Hnilec (po 89 km se vlévá do Hornádu), Hornád (po 286 km se v Maďarsku vlévá do řeky Sajó) a Hron (po 298 km se ve Štúrově vlévá do Dunaje).

Než jsme se najedli, mraky se částečně rozestoupily a my vidíme do údolí. Je to na chvíli. Mraky se převalují, výhledy se objevují a zase mizí, ale konečně vidíme vlastní vrchol i okolí. Mraky se rozestoupily tak, ze vidíme na chvíli i Vysoké Tatry. Ota pomocí dalekohledu identifikuje hotel Panorama na Štrbském plese.

Trochu se tady rozhlížíme. Silně to fouká, ale nám to nevadí. Jsme šťastní, že jsme tady. Právě kvůli těmto výhledům za to stojí sem vylézt. Je to nádhera. I Ota je rád, že jsem tu s ním, i když by si cestu asi lépe vychutnal, kdyby na mne nemusel čekat. Ale už si na to zvyká. Ostatně mu nic jiného nezbývá. Ví, že rychleji nemohu.

Na vrcholu jsou i panoramatické obrázky, ale hlavně se tady provádí stavební práce. Z vysílače prý v zimě padají kusy ledu, lidi na varovné cedule nedbají. Proto chtějí věž oplotit. Hezké to nebude, ale bezpečnost je přece jen na prvním místě.

Zatím tu stále stojíme, resp. popocházíme a kocháme se. Vysílač se někdy schovává v mracích, stejně jako i vzdálené kopečky. Někdy jsou vidět vrcholy sluncem nasvícené. Všechno je vždy na chvilku. I tyto pohledy mají co do sebe.

Obcházíme budovu a odcházíme. Dolů půjdeme po cyklo. Je to delší, ale cesta bude pohodlnější. Podle cedule bychom dole mohli být za 2,15 hodiny. Uvidíme.

Podle fotek koukám, že odcházíme po čtvrt na tři. To jsem myslela, že jsme se na vrcholu zdrželi déle. Je tam však hrozná zima. Jenže cestou je to ještě horší. Tady to protahuje příšerně. Vytahuji šátek na krk, čelenka proti potu mne hřeje, unesli bychom i rukavice. Ruce nás zebou. Zase máme jiné výhledy. To zapomínáme na zimu a kocháme se. Je vidět, jak cyklotrasa vede dolů v mohutných serpentinách. Výhledy jsou krásné. Také pozorujeme ovčáckého psa, jak pase obce. Jak se mu rozběhnou do okolí, hned je oběhne a má je zase v chumlu.

Až snad po půlhodině říkáme, že nám začíná být konečně teplo. Jsme spokojení. Blížíme se k hospůdce – začíná poprchávat. Taky to mohlo ještě 10 minut počkat. Ale to už bychom toho chtěli moc. Vždyť je skvělé, že jsme nahoře něco viděli.

Dopoledne jsme seděli venku na terase, teď spěcháme dovnitř. Je tam teplo a plno. Ale všichni se rádi trochu zmáčkneme, aby se nás tam vešlo co nejvíc.

Než jsme vypili pivo (dáváme oba tu desítku), vylezlo sluníčko. Na závěr jsem ještě koupila borovičku s hořcem, čímž jsem Otu totálně překvapila. Ale zaslouží si ji - dostal ji za trpělivost se mnou. Nebrání se tomu, je vidět, že jsem ho potěšila. I já už nyní věřím, že dolů dojdu v pohodě.

Po příjemné skoro hodince odcházíme. Ještě jsme stačili zjistit, že jsme na vrcholu byli skutečně skoro v pravý čas. Po našem odchodu se tam rozpršelo a dokonce padaly kroupy. Proto to velké ochlazení.

Pokračujeme po cyklo, je pěkně rozbitá. Prý ji chtějí vyasfaltovat, bude to nejvýše položená cyklotrasa, ale kdy to bude, to se prý neví.

Na rozcestí Skalička, jsem udělala snad tu největší blbost. Už mne to jít po cyklotrase přestávalo bavit. Dostáváme se do míst, kde už žádné výhledy téměř nejsou. Je to docela nudné. Po turistické značce je to něco přes kilometr, po cyklotrase je to o 2 km dál, ale pohodlnější.

Jde se mi dobře, navrhuji ten kousek sejít po modré. Ať už jsme dole. Skutečně to nebyl dobrý nápad. Cestou vzhůru se mi to tak prudké nezdálo. Teď je to hrozný sešup. Kdybychom pokračovali po cyklo, asi bychom byli dole i dřív. Kolena nás oba bolí, ale zvládli jsme to.
Během zítřka musíme zregenorovat. Nic náročného neplánujeme, jen se přesuneme do jiné části Nízkých Tater, abychom to tam pozítří zase trochu prozkoumali.
V 6 hodin jsme na parkovišti u auta. Zdejší penzion Kraľovohoľská chata je ještě otevřený a vaří tu. To potřebujeme. Dáváme večeři. Dnes odmítám vařit.

Samozřejmě dáváme i pivo. Ota zatuploval. Hospůdka zavírá v 8. To se nám hodí. Na parkovišti chceme zůstat přes noc.

Odcházíme před 8, už v půl deváté jsme umytí a jdeme spát. Usnula bych snad ve stoje. V autě je 18 stupňů. Snad se tu bude spát dobře. Usínáme s myšlenkou, že ten dnešní výlet za tu námahu stál.

Poznáváme Slovensko – 14. den: Nízké Tatry - okruh 15 km: Šumiac (951 m) – křížová cesta - Predné sedlo (1450 m) – chata pod Kráľovou hoľou - Kráľova hoľa (1 948 m) – zpátky po cyklo - chata pod Kráľovou hoľou - Šumiac na mapě