Muráňské putování
Muránská planina, krásná to krajina, krajina, v které se dá objevovat tolik zajímavého, až by to byl hřích, nenavštívit ji, když už ta možnost je.
Dovolil jsem začít tento cestopis takovou malou ódou na krásu národního parku Muráňská planina, nacházející na středním Slovensku. Je tu krásná příroda, turisticky ne moc hojně navštěvovaná, ideální pro ty, kteří nemají rádi velké davy lidí. Teď už ale k tomu, co jsem tentokrát v této krásné krajině zažil.
Tentokrát jsem se rozhodl spojit hned tři místa v jeden výlet. Nejprve jsem hodlal navštívit Muráňský hrad, potom jednu jeskyni, která měla být volně přístupná a na závěr jsem hodlal navštívit Huculské koně na Veľké lúce.
Ráno chvíli po sedmé jsem se autobusem přesunul z Tisovce do centra Muráňské planiny, obce Muráň. Sluneční paprsky začali rozehřívat nejen začínající hezký den, ale i mojí rozespalou náladu. Vyrazil jsem tedy dle hned tří turistických značek- modré, červené a třetí označující naučnou stezku, která vede k Muráňskému hradu. Po chvíli chůze cestou v lese jsem měl postaráno o první zážitek dne. V lese se totiž pohybovalo stádo jelenů, kteří mířili k cestě, kterou jsem kráčel, jeleni se zastavili, já jsem se zastavil a teď co, netušil jsem, jak se jeleni zachovají, oni mě nejspíš uviděli, proto zastavili a čekali nejspíš na to, jak se moje maličkost zachová, to víte, hned jsem vytáhl fotoaparát a čekal, či přes tu cestu přeběhnou. Jenže oni si to nějak rozmysleli, otočili se a hurá, šup do hlubokého lesa, no a já měl po ,,ptákách“, tedy respektive v tomto případě po jelenech. Co se dalo dělat, snad někdy příště. Pokračoval jsem tedy dál v cestě na Muráňský hrad.
Když se objevila informační tabule, přečetl jsem a prohlédl si, co je zajímavého v této oblasti a kráčel jsem dál. Cesta na horu je z počátku ne nějak extra náročná, ale k závěru už se setkáme s takovými úseky, že méně zdatný turista by mohl mít problém místo zdolat. Tyto prudké úseky jsem ale naštěstí zvládl a díky tomu jsem se dostal zdárně k chatě Zámok, nacházející se pod samotným Muráňským hradem, zde se také nachází turistický rozcestník.
U chaty jsem se ani moc nezdržoval, místo toho jsem se přesunul k prvnímu cíli mého putování- na Muráňský hrad, od chaty na hrad je to už jen kousek, ale pěkně proti slušnému kopci, po zdolání tohoto kopce mě ale čekala zasloužilá odměna v podobě hradu a hlavně krásných výhledů do okolní KRAJINY, výhledy jsou odtud opravdu úchvatné, dokonce jsem opět uviděl moji oblíbenou Kraľovu hoľu. Hrad jsem si tedy opět po nějakých třech letech od mé první návštěvy prohlédl, usoudil jsem, že opravy toho, co tu zub času ještě nechal, probíhají celkem úspěšně, za což patří velký dík dobrovolníkům, kteří se o hrad starají.
Po asi půl hodině jsem vyrazil k dalšímu cíli mého putování- Wesselényiho jeskyni. Jeskyně dle informací, které jsem měl, měla být volně přístupná, nacházejí se v ní různé krápníky i takzvané brčka, bylo mi ale celou dobu podezřelé, že by tato jeskyně v této podobě byla volně přístupná, jak je to doopravdy, jsem zjistil následně. Dorazil jsem k jeskyni a už mi bylo jasné, že realita je úplně jiná. Do jeskyně vede akorát malý otvor, do kterého se vejde štíhlí člověk- v tom u mě problém nebyl. Slezl jsem tedy pomalu k otvoru, dovnitř jsem si posvítil baterkou a zjistil jsem, že dál je jeskyně neprůchodná, takže její hlavní část jsem tedy vidět nemohl. Sečteno, podtrženo, z celé jeskyně je vidět jen takzvaná předsíň, nic víc, nic míň. Vyšplhal jsem se tedy opět na horu a pokračoval jsem na Veľkou lúku, měl jsem ale obavy z toho, co se začalo honit po té klenbě nebeské. Podle předpovědi počasí měli hrozit odpoledne bouřky a mraky se tak nějak i tvářili. Jenže později se ukázalo, že z bouřky prozatím nebude nic, no a i kdyby nakonec dorazila, měl bych postaráno o další dobrodružství.
Cesta na Veľkou lúku probíhala celkem normálně, nic složitého, jen mírné stoupání a potom klesaní, po asi dvaceti minutách jsem tedy dorazil na začátek Veľké lúky, konkrétně do její časti zvané Piesky (887m.n.m.), zde jsem uskutečnil jednu malou občerstvovací zastávku a potom jsem vyrazil za mým hlavním cílem-Huculskými koňmi, přesněji za Noriky Muráňského typu. Naděje, že bych je ale viděl pást se, se rozplynula, tedy až na jednu výjimku- jeden kůň a dvě krávy, ostatní koně byly zavřeny v ohradě u jejich ,,bydliště“. Nastalo tedy další dilema, jít až k té ohradě, či ne, neměl jsem tušení, zda-li je to vůbec možné, protože přeci jenom se jedná z největší pravděpodobností o soukromí pozemek. Stejně ale vyhrála moje zvědavost a k ohradě s koňmi jsem se vypravil.
Došel jsem až skoro k závoře, která zamezovala samotný přístup k hlavnímu hrazení. Koně mě zahlédli a pár se šlo podívat, kdo se tam tak najednou vyskytl. Jeden kůň by očividně moji společnost s velkou vděčností přivítal, žel přístup k němu nebyl možný kvůli vratům a již zmíněné závoře, tedy spíše kládě. Můj zájem se ale stočil k dalšímu koni, se světlou hřívou- ostatní koně totiž mají černou hřívu, ale pár Noriků Muráňských má světlou hřívu. Jednu kobylku Norika Muráňského máme doma, takže i to byl důvod, proč jsem se na Velkú lúku vypravil. Abych ale dopsal, co jsem začal, kůň, na kterého jsem se zaměřil, se pořád schovával mezi ostatní, takže mi chvíli trvalo, než jsem ho pořádně uviděl a mohl udělat nějaké snímky. Dělal jsem si naději, že bych i někoho uviděl z řad chovatelů těchto krásných koní, abych mohl získat více informací o těchto krásných koních, ale za celou dobu jsem kolem koní nikoho neviděl. Co se dá dělat, příště snad budu mít víc štěstí. Jednou to vyjít musí, koně uvidím pást se ve velkých ohradách, prohodím pár slov s chovateli….
Po nějakém čase stráveném ve společnosti těchto krásných koní jsem zavelel ke zpáteční cestě do Muráně, šel jsem po té samé trase, jako před tím, akorát opačně, tedy až na jednu výjimku, Muráňský hrad jsem tentokrát vynechal, připadalo mi zbytečné, se tam za tak krátkou dobu znovu šplhat. Místo toho jsem se chvíli posadil ve volně přístupné verandě chaty Zámok a potom jsem razil dále, při cestě jsem potkal alespoň jednoho turistu, jenže pořád jsem ho měl takzvaně v zádech a ten pocit nebyl nějak příjemný, ne že bych se bál o svůj holí život, ale nějak mě to pořád nutilo zrychlovat krok, tak jsem se u jedné informační tabule zastavil, nechal jsem kolegu turistu předběhnout a dál jsem pak pokračoval svým klidným tempem až dolů do Muráně.
V Muráni mě ale zbývalo ještě dost času na autobus do Tisovce, tak jsem si zašel na místní železniční staničku a chvíli jsem zde poseděl. V tom přišla nějaká paní a ptala se mě celkem udiveně, jestli tu nečekám na vlak, odpověděl jsem, že ne- ono tom malý háček, ona se tu už osobní Doprava asi tři roky nekoná, zajíždějí sem pouze nákladní vlaky na dřevo. Ta paní se nakonec ukázala jako příjemný člověk, tak jsem s ní tedy prohodili ještě pár slov a potom jsem se vypravil směr náměstí, abych zde počkal na autobus. Počasí, které bylo předpovídáno na odpoledne, se nakonec také splnilo, začalo trochu pršet, vítr se objevil a nevím, už si to nějak nevybavím, jestli dokonce i nezabouřilo, ale co, počasí mě už vůbec netrápilo, hlavní bylo, že bylo hezky při mém putování po Muráňské planině, nic víc jsem si snad už nemohl ani přát.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí Muráňské putování
