Poznáváme Slovensko – 22. den: Chočské vrchy – cca 10 km dlouhý výlet s převýšením 1000 m: Valaská Dubová - Stredná Poľana - Velký Choč - Valaská Dubová (kostel sv. Michala Archanděla a Jánošíkova krčma)

Dnes jsem spala dobře. Budíme se v půl osmé, venku svítí sluníčko. To už tu dlouho nebylo. Není sice úplně jasno, ale je hezky. Udělali jsme dobře, že jsme si včera prošli Ružomberok a výlet na Choč odložili až na dnešek.

Připravujeme věci na přestěhováni do auta a jdeme na snídani. Dnes není tak pestrá, míchaných vajíček i opečené slaniny je jen zbytek, nejsou ani tousty a topinky s vajíčkem, ale jinak vše ostatní stačí. Najedli jsme se dobře, ale raději ne moc, aby se nám dobře stoupalo.

V půl 10 máme vše v autě a odjíždíme. Výlet bude náročný, ale už se oba těšíme.

Nejedeme daleko. Jen kousek severním směrem do Valaské Dubové. Velké parkoviště na hlavní silnici je placené, to nás nepřekvapuje. Jedeme se podívat na malé parkoviště u hřiště na západním okraji obce. Je také placené, ale Ota zjišťuje, že sazba 3 Euro není za den, ale za 24 hodin. To znamená, že máme parkovné zaplacené až do zítřejší 10. hodiny. Do té doby by neměl být problém odjet.  Máme tedy i kde spát. Je tu i nově udělaná dřevěná kadibudka. Co víc si můžeme přát.

Už z parkoviště stoupáme. U obecního vodotrysku a zastávky autobusu začíná modrá, po ní půjdeme 3 km. Obcí stoupáme do mírného kopce po poměrně pohodlné cestě. Vesnička je to hezká, upravená. V dálce vidíme skaliska, menší skály jsou i při cestě. To mám ráda, jsem spokojená.

Podél cesty je několik pramenů. Zda jsou pitné, nepíšou, ale asi bych se tady v horách nebála se napít. Zatím však máme vody dost. Po necelé půl hodině se cesta mění. Je kamenitá a čím dál prudší. Není zrovna úzká, dalo by se jít i cik cak, jenže musím si vybírat pohodlnější část, kudy se nechá projít, abych se nikde nezakopla.

Ani nevím, kde přesně jsme potkali dvojici mladých lidí, kteří si přivstali a už se vrací. Nahoře prý byla mlha a vítr. Už jim dolů tak moc nezbývá, ale dívčina už nemůže. Stojí na jednom z prudkých úseků a odmítá jít dál. Hned jsem si řekla, jak dopadnu já, když tohle mladé děvče nemůže. Trochu mne to zviklalo, chvíli přemýšlím, zda mám vůbec pokračovat. Přece jsem však nečekala 3 dny, abych to nyní vzdala. Jdu dál. Nejhorší je poslední kilometr na rozcestí Stredná Poľana. Ten je nekonečný. Docházíme tatínka se synkem, ale ne proto, že bych šla rychleji než oni. Dali si občerstvovací pauzu. Po chvíli mne předcházejí a také další dva kamarádi. Je vidět, že i oni toho mají dost. Tenhle kilometr je však nekonečný. Každou chvíli koukám na mapu, abych zjistila, když už tam budeme, ale zdá se, že snad stojíme. Cesta vůbec neubývá. Já stále častěji odpočívám. Už jsem přesvědčena, že na rozcestí skončím a počkám tam na Otu. Skal vidím čím dál víc, ale už z toho ani radost nemám. Fotím je snad jen proto, že mám další důvod zastavit.

Konečně jsme na rozcestí Stredná Poľana. Ty 3 km jsem šla asi 2,5 hodiny, možná i o něco déle. Lavička tu není, svalila jsem se k prvnímu stromu. Až pak se rozhlížím a zjišťuji, jak je tady krásně. Místo kamenité cesty pokračuje dál pohodlná v trávě vyšlapaná cestička, vede jen do mírného kopečka. Tady už začínají výhledy. Tady to je najednou ráj.

Chvíli odpočíváme a dáváme malou energetickou svačinku. Když jsem zjistila, že jsme nastoupali 2/3 výškových metrů a do cíle zbývá už jen 1,5 km, prý hodina cesty, jdu dál, i když vím, že to půjdu dýl. Sice si stále nejsem jistá, zda to zvládnu, zda to nevzdám. Nechám se překvapit. Úplně přehánět bych to nechtěla. Také jde o to, abychom se za světla zvládli vrátit. Já totiž ujdu hodně, ale nějak na to potřebuji čím dál víc času. Zvlášť pokud je to do kopce.

Z rozcestí existují na vrchol dokonce 2 cesty. Vlevo – ta je dost do kopce – to je Zimní cesta. My volíme pro cestu vzhůru zelenou značku.

Prvních 750 m bylo docela pohoda, i když do kopce. Možná mi pomohl i odpočinek a svačinka. Ale pak to zase začalo. Chvílemi zajímavé skály a pohodová pěšina, za chvíli pěkně prudké a náročné stoupání. Tak se to neustále střídá. Zastavuji se, rozhlížím se, čím jsme výš, tím je samozřejmě vidět dál. Z těch výhledů jsem unesená. Naštěstí se moc velká krize nedostavuje.

Když vidím na mapě, že jsme téměř u cíle, jdou proti nám naši 2 známí, že už jsme skoro nahoře. A aby mi udělali radost, říkají mi, že jsem prý nepřišla ani o tolik dýl. Ale že to nahoře hrozně fouká, že tam dlouho nevydrželi. Jsou to zlatí chlapci. Ví, jak mne potěšit, i když vím své.

Konečně jsme na rozcestí Zimná cesta, tady se spojují obě cesty. Jen kousek od nás je vlastní vrchol - Velký Choč (1611 m), nejvyšší vrchol Chočských vrchů. Tak to už zvládnu. Najednou mám plno elánu. Batoh nechávám kousek od rozcestí, jen si beru na sebe bundu. Na skále jsem za chvilku. Máme štěstí. Ranní mlha se rozplynula, výhledy jsou úžasné a samozřejmě kruhové. Za to stojí ta námaha se sem dostat. Nahoře je směrová růžice, abychom věděli, co kde je. Je vidět Malá Fatra (Velký Rozsutec a Velký Kriváň), Beskydy, Nízké Tatry (Chopok, Ďumbier), Roháče (Salatín), ale i nedaleký Malý Choč. Jsem spokojená. Ota je nadšený, že jsme vydrželi a před třemi dny to nevzdali. Dočkali jsme se. O kousek dál je ještě jeden vrchol s vyhlídkou, ale myslíme si, že tam toho o moc víc vidět není. Tady je ten hlavní, to nám stačí. Ani Ota tam nejde.

Sedli jsme si na jednu ze skal, kde jsem trochu schovaní před větrem. Přesto na sebe beru další vrstvu. Konečně dáváme pořádnou svačinu. Však také máme hlad.

Při stoupání na vrchol nám jedna rodinka doporučila, abychom pro zpáteční cestu zvolili červenou, tu tzv. Zimní cestu. Je prý pohodovějši a skalnaté prudké úseky jsou jištěny řetězy. Poslechli jsme je a je to super. Na dvou prudkých skalnatých úsecích jsou řetězy. Spouštíme se jejich pomocí dolů, kolena vůbec netrpí.

Za slabou hodinku jsme na rozcestí Stredná Poľana. Tady se naposledy rozhlédneme a pokocháme. Teď už musíme po té krkolomné cestě jít jen s vlastní pomocí. Podle slovenského ukazatele nám to má trvat hodinu, my to jdeme asi 1,5 hodiny. Mám sice hůlky, trochu to pomáhá,  ale kolena už stejně trpí. Nic jiného nám však nezbývá. Dostat se dolů musíme a jiná cesta nevede. Kupodivu žádná další krize se nedostavila.

Cestou se to jednou silně zatáhlo, ale spadlo jen pár kapek. Tak to je fajn. Podobná situace nastala, když jsme nad vsí vyšli z lesa. Ale za chvilku už zase svítí sluníčko.

Na konci značené trasy – u zastávky autobusu je hospůdka, kde točí pivo Martiner. Jediná nevýhoda je, že se musí po schodech dolů. Je to taková pravá venkovská hospoda s příjemnou atmosférou, kde se všichni znají. Když se chystáme k odchodu, přisedli si k nám dva místní a hned nás posílají na terasu, že venku je krásná duha. Venku mezitím sprchlo, už zase svítí sluníčko, ale vytvořila se jedna jasná nádherná duha a jedna vedle uz méně výrazná. No to je nádhera.

Děkujeme za informaci, loučíme se a odcházíme. Tentokrát jdeme trošku jinudy – jdeme po hlavní podívat se na římskokatolický novorománský kostel sv. Michala Archanděla, který byl postaven v letech 1866–1872. Uvnitř jsou nástěnné malby z r. 1904.

Naproti je restaurace Jánošíkova krčma. Byla postavena na začátku 19. století na místě staré dřevěné budovy, ve které údajně r. 1713 chytili Juraje Jánošíka po té, co ho za 200 dukátů máma s dcerou četníkům prozradila. Historicky doložené to prý není, ale na krčmě to mají napsané. Zajímá nás interiér, Ota dává ještě jedno pivo, abychom tam jen tak neokukovali. Tady to je luxusnější, ale v té první hospodě bylo prostředí příjemnější.

Než to pivo vypil, silně se ochladilo. Už bez dalšího zdržování spěcháme k autu uvařit si večeři. Nejdřív jsem se rychle umyla, ale skutečně rychle. To jsou teplotní šoky.

Po večeři dáváme jedno pivo a zalézáme do postele. V autě je v 9 hodin 13 stupňů. Vytahujeme peřiny a jdeme spát. To bylo dnes najednou spousta krásných zážitků. Další nás čekají zítra. Chceme se jít podívat na Šútovské vodopády. Tam už půjdeme za každého počasí.

Poznáváme Slovensko – 22. den: Chočské vrchy – cca 10 km dlouhý výlet s převýšením 1000 m: Valaská Dubová - Stredná Poľana - Velký Choč - Valaská Dubová (kostel sv. Michala Archanděla a Jánošíkova krčma) na mapě