Praha maurská, škrétovská, technická (to hlavně) … a zmrzlá, II. část

V pátek (25.2.) je ráno už mnohem teplejší (jen -9 C), takže se soudruhům bude lépe slavit jejich významný den. Program dne máme na první pohled mnohem volnější (nakonec, samozřejmě, nebyl), protože vyrážíme v podstatě jen do znovuotevřeného Národního technického muzea (před tím jsme se ještě na Dejvické museli zastavit v jednom baráčku, kde v přízemí sídlí prodejny jakýchsi bezvýznamných výrobců automobilů; tuším, že jejich názvy zněly nějak jako Maserati a Ferrari). Zkušeně pak vedu naši dvoučlennou výpravu správným směrem, s odporem upustím slinu u jakési na černo dokončené stavby na Letné, která vzdáleně připomíná fotbalový stadion, a chci vstoupit do budovy naproti. Bohužel se jedná o imigrační oddělení Ministerstva vnitra, a tak raději rychle ještě o blok dále.

Je 9,50 hod. (v 10,00 se otevírá) a tak se těšíme, že bude prázdno. Bohužel marně. Před muzeem nás čeká asi 100 m dlouhá fronta, která stále narůstá. Postavíme se tedy na její konec a popíjejíc slivovici (fakt je hrozná kosa, jinak to prostě nešlo) čekáme. V 10:00:10 se otevřou dveře a my se pomaličku šineme vpřed. Skutečně pomaličku, protože později zjistíme, že po průchodu otočnými dveřmi se člověk dostává do fronty k šatně a z ní teprve pokračuje k pokladnám. Je to dost síla, ale následně jsem se při rozhovoru z jednou tamní dámou - ochranitelkou sbírek dozvěděl, že minulou sobotu to tam bylo ještě mnohem horší, neb přišlo přes 3.000 lidí. Když zůstanu na té trojce a vezmu, že poslední lidé by vstoupili do muzea 2 hod. před zavíračkou (později by to už nemělo smysl), tak se jednoduchým propočtem dostanu k tomu, že to dělá 500 lidí za hodinu, takže pokladnami by muselo projít 8,33 člověka za minutu. Pokladny jsou 2, tempo průchodu vidím ... no prostě moc tomu nechápu.

Vlezné je 170,- Kč za osobu, k tomu kilo za focení. To platím se skřípěním zubů; přijde mi to fakt hodně a pro muzeum to musí být úžasný vejvar, protože samolepku fotografa pak vidím na každém druhém návštěvníkovi. A v oné, i dnes již legendárními Pelíšky proslavené, dopravní části hledí, fotí a radují se úplně všichni - bez rozdílu věku, pohlaví i rasy. Tu stovku za focení tedy patřičně čerpám, kladně hodnotím fakt, že spousta krásných "strojů" se zove Slavia (a žádný Sparta) potěší celý kmen Indiánů a ani mi moc nevadí ty davy, které se kolem všude a stále motají. Věřím tomu, že tady by se líbilo opravdu všem.

V této části muzea zůstaneme nakonec cca 3 hodiny a když vidím staré létající stroje nad parními vlaky přijdu si občas jako součást obrazů a grafik Kamila Lhotáka. Pak si dám cigárko, podělím se s chotí o kofolu a pokračujeme dál. Následuje sál s ukázkami z Technického muzea v Brně a potom část věnovaná fotografování (tady by taky bylo uspokojeno hodně z Vás). Následuje část věnovaná tiskařství (vzpomenu Boba a Jirky z Vizovic) a poté astronomie. Ta je velmi zajímavá a bezvadně udělaná. Nás už ale tlačí ... boty naštěstí ani ne ... čas. Problém s délkou pobytu v této části muzea za nás vzápětí vyřeší skutečnost, že tuto expozici nedlouho po nás navštíví i skupina mentálně postižených spoluobčanů. Jejich radost z návštěvy muzea je natolik upřímná, že někteří, bohužel, neudrželi stolici. Kolem je hrozný puch a my prcháme dále a výše ... tedy na část věnovanou architektuře. Jsou tady převážně projekty a sádrové modely různých návrhů přestaveb objektů, zejména z I. třetiny 20. století. Za chvíli dorazí i ti nevonící, a tak muzeum raději opouštíme.

Výhled od Letenského zámečku na Prahu je - stejně jako včera od hradu - bohužel stále většinově v oparu. Seběhneme tedy ke Štefánikovu mostu, na druhém břehu Vltavy se podíváme k Anežskému klášteru a vodárenské věži ze 17. století. Pak už jen metro, tramvaj a návštěvy dalších příbuzných ve Vršovicích a Malešicích. Zde i lehce zasportuji, protože starší z bratranců, takřka profesionální hráč stolního tenisu, má v bývalé panelákové sušárně stůl na ping pong. Přesto, že je údajně náhradníkem 2. náhradníka v 6. lize, jsem nakonec porážen. Chuť si pak, naštěstí, mohu spravit dobrým portským a myšlenkou, že jsem v ruce držel pálku za několik Palackých.

Před půlnocí pak v Nebušicích zalehneme a Prahu opouštíme v sobotu 26.2., kdy už hned ráno teploměr ukazuje krásných, dá se říct už téměř jarních, -4 C. Nestihli jsme sice plánovaného Dürrera na Malé Straně, galerii v Domu U kamenného zvonu ani návštěvu Levných knih (jeden den prostě nějak chyběl), ale bylo to super a bylo toho asi tak akorát. Takže teď sice můžu trošku závidět kamarádce, která letěla na 3 dny do Londýna za tetičkou z Manchesteru, ale možnost návštěvy fajn příbuzných v Praze je taky nenahraditelná ...

PS: Úžasnou událostí je snaha ČD zvýšit komfort zákazníka na pražském hlaváči. Náhrada původních pokladen Centrem ČD je sice možná pro generálního ředitele ČD a jemu podobným úžasná, ale kdyby mi nějaký dobrák neukázal, že existují 2 zcela schované (opět underground) pokladny, kde se dají koupit lístky na vlak i bez 100 m fronty, tak nám ujel vlak.

(psáno na přelomu února a března 2011)