Loading...
Za návštěvu hlavního města České republiky vděčím kamarádovi. V Praze zbuntoval podzimní minisraz účastníků zájezdu.
Poděkování patří též navigátorce, která se mnou trpělivě brouzdala matičkou Prahou, bedlivě hlídala, abych se někde nezapomněla a snažila se ukázat v poměrně krátkém čase zajímavé pamětihodnosti.
Probudily jsme se se sestrou do slunečného rána. S radostí jsme vyrazily do historického jádra. Vystoupily jsme z metra ve stanici Můstek. Naše první kroky vedly k Václavskému náměstí.
V roce 1348 založil Karel IV. (mimo jiné skvosty) Nové Město pražské. Náměstí se kdysi nazývalo Koňský trh a bylo součástí tohoto projektu. Nacházelo se zde jedno z hlavních a důležitých pražských tržišť. Václavák má tvar obdélníku o rozměrech 682 m x 60 m a nyní je centrem obchodu a kultury. V těchto prostorách se konají různá politická shromáždění, demonstrace a další masové akce.
Prošly jsme se celým náměstím a na jeho konci pozdravily hned dva Václavy najednou. Myslbekově jezdecké soše sv. Václava (1913), stojící před Národním muzeem, tvořila pozadí obrovská fotografie Václava Havla, připevněná na této budově, dominantě náměstí.
Hlavní budova Národního muzea (dílo architekta Josefa Schulze, dokončené v roce 1891) uzavírá horní část Václaváku. Muzeum je nyní v rekonstrukci. Kromě sbírek v této budově spadají pod Národní muzeum (jež je největší muzejní institucí ČR) další expozice, nacházející se nejen v Praze, ale i po celé naší vlasti.
Z Václaváku cestou zpět jsme jukly doprava, do Jindřišské ulice. Byla kdysi též součástí centra Nového Města pražského. (Zakládací listinu podepsal v roce 1347 Karel IV.) Nejen tato ulice spojovala v minulosti tři nově založené trhy. Dominantou Jindřišské ulice je Jindřišská věž. Již v pol. 14. stol. zde stál kostel sv. Jindřicha a sv. Kunhuty, dřevěná zvonice, hřbitov, fara a církevní škola. Nynější kamenná zvonice s věžními hodinami (z konce 16. století) byla postavena v místě tehdejšího hřbitova. Autorem nejstaršího ze zvonů na věži je mistr Bartoloměj. Gotický zvon Maria ulil v roce 1518. Jindřišská věž je svou výškou 65,7 m nejvyšší pražskou volně stojící zvonicí. Věž nabízí vyhlídku, muzeum věží, galerii, výtah, zvonkohru a restauraci.
Ulicí Melantrichovou jsme se dostaly na Staroměstské náměstí (do úplného historického jádra a centra všeho dění). Největší mumraj lidí byl u jedné z nejvýznamnějších památek Prahy, Staroměstské radnice. Městská práva získalo Staré město již v 13. stol. Radnici, kterou povolil zřídit Jan Lucemburský (až o sto let později, tedy v první pol. 14. stol.) přináleží několik původně měšťanských domů, přiléhajících k náměstí. Tyto byly do celku (pro potřeby správy města) postupně připojovány.
Dominantou radnice je mohutná 65,5 m vysoká věž s hodinami, zvonem, ochozem a hlavně Staroměstským orlojem, jehož součástí je i sféra astronomická (ukazuje astronomické jevy – dny, měsíce, znamení, východ a západ Slunce, pohyb Měsíce i dalších těles atd). Autory orloje jsou hodinář Mikuláš z Kadaně a astronom Jan Ondřejův (1410). Tvůrcovství díla se dlouho připisovalo mistru Hanušovi (tento však orloj v roce 1490 doplnil, opravil a zdokonalil). Právě k tomuto hodináři, údajnému autoru orloje, se váže známá Jiráskova pověst. Aby Hanuš nevytvořil jiné, dokonalejší dílo, byl konšely rozžhaveným železem oslepen. Slepý mistr pak orloj pokazil.
Během staletí byl orloj upravován a doplňován i mnoha dalšími odborníky. V jiných časech byl zase orloj zanedbáván… vlivem požárů i války také ničen… a poté znovu restaurován… Nejatraktivnější součástí této z nejvýznamnějších technických památek Prahy (ale i Evropy) jsou pohyblivé figurky 12 apoštolů. Společně s nimi každou hodinu ožívají i figurky, umístěné po stranách orloje. Právě na pohybující se postavičky číhalo se svými fotoaparáty obrovské množství turistů. Jakmile se okénka s apoštoly zavřela, zakokrhal kohout a odbily věžní hodiny, bylo po parádě.
Na Staroměstském náměstí jsme dále shlédly např. Pomník mistra Jana Husa, Palác Kinských, Chrám Matky Boží před Týnem, Kostel svatého Mikuláše, Týnskou školu a mnoho vzácných měšťanských domů.
Ulicí Karlovou jsme došly až nejstaršímu mostu v Praze (a druhému nejstaršímu v ČR). Ještě před vstupem Staroměstskou mosteckou věží na Karlův most jsme si zvěčnily Pražský hrad, nacházející se na druhém břehu řeky Vltavy. Most je spojnicí mezi Malou Stranou a Starým městem. Základní kámen položil sám císař Karel IV. v roce 1357 na místě bývalého mostu Juditina (který byl stržen povodní). Dílo bylo dostavěno v roce 1402. Po tomto významném muži dostal most i jméno (ale až v roce 1870). K památce se váže několik legend a pověstí. Vzpomínám si jen na jednu. Na ZŠ nás učili, že do malty na stavbu byla přidávána vejce a mléko, aby most lépe držel (mléko bylo vědecky potvrzeno, vejce prý nikoli). Most kdysi patřil mezi významné úseky Královské cesty. Tato nejvýznamnější gotická památka Prahy byla během staletí několikrát poničena (válečnými zásahy a přírodními katastrofami), všechno ale ustála. Rekonstrukce Karlova mostu probíhají i v současnosti.
Karlův most (dlouhý cca 516 m a široký až 9,5 m) má 16 mohutných oblouků a překonává nejen Vltavu, ale i její umělé rameno - Čertovku. Po obou stranách tohoto historického skvostu jsme míjely sochy a sousoší - celkem 31 soch (30 svatých + socha knížete Bruncvíka). Prošly jsme Malostranskou mosteckou věží (zcela architektonicky odlišnou od věže Staroměstské) do ulic Malé Strany. Tato městská čtvrť na levém břehu Vltavy je jednou z nejstarších částí Prahy.
Mostecká ulice nás dovedla na Malostranské náměstí. Vlevo jsme míjely Chrám svatého Mikuláše z 18. stol. Kostel s mohutnou kopulí je nejvýznamnější pražskou barokní stavbou. Pokračovaly jsme pak do kopce Nerudovou ulicí, lemovanou krásnými historickými domy, zdobenými soškami, obrazy a různými reliéfy. Ulice nese název po spisovateli Janu Nerudovi, který zde v Domě U Dvou slunců žil. Opět jsme vzpomněly na základní školu - Nerudovy Povídky Malostranské byly součástí naší povinné četby.
Ulicí Ke Hradu jsme se dostaly k jednomu z největších evropských hradních komplexů – Pražskému hradu (spadají sem i kláštery, paláce, Zlatá ulička, bazilika, letohrádek, věž, nádvoří, purkrabství, zahrady atd.). Kdysi sídlo panovníků a později prezidentů naší republiky nabízí různé prohlídky historických prostor a parádní vyhlídky na Prahu. Prošly jsme kolem hradní stráže nádvořími hradu. Na třetím nádvoří jsem se s úžasem zastavila před jedním z největších a nejvýznamnějších chrámů – Katedrálou svatého Víta - dominantou Pražského hradu, místem odpočinku králů, světců, šlechticů, arcibiskupů... V dobách minulých zde kromě bohoslužeb probíhaly korunovace českých panovníků. V různých prostorách Pražského hradu se nachází expozice Svatovítského pokladu (více než 400 předmětů vysoké umělecké a historické ceny). V Korunní komoře (uzavřené 7 zámky) kaple sv. Václava v katedrále sv. Víta jsou uloženy české korunovační klenoty (soubor předmětů, které k pokladu rovněž patří). Soubory korunovačních předmětů (Svatováclavská koruna, jablko, železo, roucho a kožená pouzdra, poduška a další doplňky) sloužily jako symboly moci českých panovníků. Při korunovaci českých králů byl také používán korunovační meč sv. Václava a korunovační zlatý kříž.
V široké historii této úžasné stavby se odráží počátky křesťanské kultury v Čechách. Popis Chrámu je velmi rozsáhlý. Původní rotunda, postavená v 10. stol. byla později přestavěna na románskou baziliku. Podobu gotické katedrály dal stavbě v pol. 14. stol. Karel IV. Katedrála se dlouhá staletí upravovala a rozšiřovala. Práce pokračovaly i v průběhu 20. stol. Chrámový prostor je dlouhý 124 m a v hlavní (99,5m vysoké) věži se nachází 7 zvonů, z nichž vůbec největším českým je zvon Zikmund (13,5 tuny váha, 2 m výška, 2,6 m průměr, vznik 1549).
Pokračovaly jsme kolem Baziliky sv. Jiří ulicí Jiřskou. Frontu do Zlaté uličky jsme vzdaly a raději se z vyhlídek pokochaly pohledy do podzimních barevných zahrad Pražského hradu, na Žižkovský vysílač, Vltavu i Staré město. Seskákaly jsme pak po Starých zámeckých schodech až do parku, kde jsme se na lavičce při svačině pokochaly umem bublináře.
Sestra mne pak ulicí Valdštejnskou zavedla do krásných Valdštejnských zahrad, jež jsou součástí areálu Valdštejnského paláce. Nachází se zde, mimo jiné, sídlo Senátu Parlamentu ČR. Za doprovodu kačenek jsme obešly umělý rybník, v jehož středu se nacházel ostrůvek se sochou Herkula. Zdejší kapříci (obrovští macani) se tu mají přímo královsky. Zahradu (v italském stylu), ze které je moc pěkný pohled na Pražský hrad, obklopují palácové, hospodářské a administrativní budovy, nádvoří a jízdárna. Největší zajímavost zahrady, krápníková stěna s grottami (jeskyněmi), mi připadala nepřirozená, až kýčovitá. Mezi krápníky bylo možné rozpoznat lidské obličeje. V otevřených prostorách zahradního sálu (Sala terrena) probíhají v létě kulturní akce.
Vrátily jsme se potom do turisty přeplněného Starého města. Po marném hledání slušné hospůdky jsme raději vyrazily vstříc dalším zajímavostem.
Kousek od Mánesova mostu se nachází Starý židovský hřbitov. Velká škoda, že byl zavřený. Před budovou Galerie Rudolfinum na nábřeží jsme prošly CRYSTALLATIONEM – tunelem z křišťálových ověsů, jež byl součástí právě probíhajícího festivalu světla (Signal festival 2014).
Po nábřeží jsme pokračovaly směrem k Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Osobní průvodkyně mi ukázala vnitřní prostory této historické budovy, kterou již pár let důvěrně zná. Přes Čechův most jsme pak přešly Vltavu a vydaly se parkem do kopce, do Letenských sadů, k objektu, zvanému Pražský metronom. Konstrukce stroje času měří 25 m a váží 7 tun. Pod kyvadlem metronomu jsme dokousaly zbytek svačiny, pokochaly se výhledy na Prahu a pak jsme prošly cestičkami Letenského parku zpět k Valdštejnským zahradám.
Nastoupily jsme na tramvaj č. 12 a vyskočily na zastávce Karlovy Lázně. Odtud jsme se po nábřeží dostaly k nejznámějšímu divadlu v ČR (zároveň k jedné z nejvýznamnějších národně-kulturních a historických staveb) - k Národnímu divadlu. Bylo pokryto lešením. Škoda.
Celonárodní sbírky na výstavbu divadla (architekta Josefa Zítka) byly zahájeny už v roce 1851. Důležitými finančním zdrojem byl mimo jiné výbor Království českého a císař František Josef I. V roce 1862 bylo postaveno Prozatimní divadlo. (Po otevření Národního divadla byly obě stavby spojeny v jednu). Do základů Národního divadla byly na stejném pozemku v roce 1868 dány kameny z různých historických míst naší země. Vzpomněla jsem si na nedávno navštívený Říp (původně jediné místo, ze kterého měl být zákl. kámen položen). První představení zde bylo odehráno 11. června 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa, potomka Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské (Sissi). Po několika dalších představeních bylo divadlo kvůli dokončovacím pracím uzavřeno. V téže době došlo k požáru. Okamžitě se uspořádaly sbírky na rekonstrukci. Architektem byl J. Schulz, žák J. Zítka. Kromě šetrných úprav a zlepšení budovy samotné, sjednotil architekt jeden nájemní dům, Prozatimní divadlo a Národní divadlo. V roce 1883 bylo Národní divadlo znovu otevřeno (Smetanovou Libuší). Do roku 1884 činily příjmy na divadlo celkem 3,204.129 zlatých. Budova sloužila do roku 1977. Po šestileté generální rekonstrukci bylo divadlo (opět Smetanovou Libuší) otevřeno v roce 1983, tedy po 100 letech. Dnes má Národní divadlo pět budov a čtyři umělecké soubory. Hlavní scénu historické budovy ND tvoří činohra, opera a balet.
Tramvají jsme pokračovaly na zastávku Jiráskovo náměstí. Na rohu Rašínova nábřeží, v místě, kde byla od roku 1945 proluka (bývalý činžovní dům na Jiráskově náměstí byl tehdy při náletu omylem vybombardován Američany), stojí od roku 1996 designově nepřehlédnutelná stavba s názvem Tančící dům. V roce 1991 zakoupila parcelu nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden. Dům navrhli Vlado Milunić a Frank O. Gehry,část interiéru architektka Eva Jiřičná. Václav Havel, bydlící v sousedním domě též napomohl realizaci. Dvě věže, znázorňující postavy tanečního páru Ginger Rogersové a Freda Astaira, daly stavbě neoficiální jméno (Ginger a Fred). Kolem kopule (zkonstruované z trubek, potažených síťovinou) umístěné "na Fredovi" se procházeli lidé. Budova Tančícího domu má 9 pater. V 6 patrech se nachází kancelářské prostory. V dalších pak restaurace, konferenční středisko a jiné. Tato velmi odvážná nadčasová stavba získala v kategorii designu v roce 1997 nejvyšší ocenění v anketě amerického časopisu Time a v časopisu Architekt se dostala mezi 5 nejvýznamnějších staveb.
Znavené jsme zapadly do blízké restaurace. Z plánovaného oběda se stala večeře. Setmělo se. Od Vyrazily jsme po nábřeží zpět směrem k Národnímu divadlu. Podél vody i na Mostě Legií bylo přeplněno čekajícími na Krakena (světelná show), který měl být v rámci Festivalu světla vypuštěn do Vltavy. Ví čert, kde se tak dlouho toulal. Horko těžko se zachytil noční Pražský hrad. Vyfotit noční Karlův most byla nemožné. Masy lidí dusily. Zahájily jsme úprk do peřin.
Druhého dne jsme se probudily do zakaboněna a zimy. Proběhly jsme v rychlosti z Náměstí Republiky kolem Obecního domu k nejvýznamnější pražské bráně – Prašné bráně, která kdysi zahajovala Královskou cestu (pokračovala pak ulicí Celetnou) a směřovala na Pražský hrad. Vedla sem i silnice z Kutné Hory, kde se těžily poklady. Brána byla postavena koncem 15. stol. na místě bývalé brány Staroměstského opevnění, nebyla ale dokončena. Asi od pol. 18. stol. sloužila jako sklad střelného prachu (odtud tedy pochází název). Dnešní vzhled získala Prašná brána na konci 19. stol. Na její ochoz nemělo kvůli špatné viditelnosti smysl se šplhat.
Metrem jsme se dostaly útrobami Nuselského mostu na zastávku Vyšehrad. Opět se zavzpomínalo na základní školu (na pověsti o Libuši, o Bivoji a Horymírovi a o Šemíkovi, jež se k Vyšehradu váží). Vyšehrad nabízí velké množství památek k prohlédnutí (chrám, hřbitov, brány, sochy, rotundu, baštu, galerii, purkrabství…). Náš cíl byl ale trošku jiný a časový prostor velmi omezený.
Prošly jsme pěkným parkem k Bazilice svatého Petra a Pavla, dominantě Vyšehradu z 11. stol. Z věží kapitulního chrámu, které jsou vidět již z velké dáli, zní v určité významné dny melodie ze zvonkohry. Do Baziliky jsme jukly jen na chvíli. Neshlédly jsme klenotnici, ani lopatku patrona zamilovaných - sv. Valentýna, ostatek kněze z Říma, který zemřel mučednickou smrtí ve 3. stol. Poměrně dlouhý čas jsme však strávily na zdejším hřbitově, pohřebišti velikánů naší historie (viz fotogalerie). Nutné je zmínit Slavín - obří společnou národní hrobku zemřelých osobností české literatury. Hroby některých osobností byly pouze symbolické. Místo odpočinku vyzařovalo velmi zvláštní energií a pošmourno přidalo hřbitovu na tajemnosti.
Najednou – jako když utne – zmizelo neviditelno a na modré obloze vykouklo sluníčko. V tu samou chvíli se objevili kamarádi (z celé republiky), se kterými jsme si právě na tomto krásném místě dali sraz po dvou letech od společné návštěvy překrásné Andorry. Výhledy z hradeb Vyšehradu jsme se při vínečku s Prahou rozloučili.
Poděkování Vladěnce, trpělivé průvodkyni. Poděkování za milé setkání také Lucce, Tomovi a Oldovi.
Čerpáno z:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Wikipedie