Praha Železná, Praha Černá … hlavně ale Michelangelova
Název tohoto letního cestopisu jsem si částečně vypůjčil od Ludmily Vaňkové a jejího románu Král železný, král zlatý, abych ho následně doplnil o upozornění na výstavu, která by rozhodně neměla uniknout minimálně nikomu z obdivovatelů umění období pozdní renesance a manýrismu. K modernějšímu umění ovšem odkazuje i to železo a černota …
Pojďme ale popořádku – a hned na úvod slibuji, že to rozhodně nebude jen vyprávění o umění a výstavách. I když kvůli tomu Michelangelovi jsme do Prahy vyrazili, sbírka bývalého ředitele TV Nova Vladimíra Železného je záležitostí věhlasnou a o vhodnosti či nevhodnosti umístění soch Davida Černého se toho v uplynulém období také namluvilo a napsalo snad ještě více než bývá člověku milo a zdrávo.
Prvním bodem našeho programu – alespoň z těch, o kterých bude tento cestopis – byla návštěva Musea Kampa. Zdejší výstavy jsou vždy zajímavé i vkusné a nejinak tomu bylo také tentokrát. Husa na Kampě představuje část sbírky Železného Galerie Zlatá husa. Jedná se o možná nejvýznamnější soukromou sbírku u nás, ze které pro Kampu vybral sám majitel přibližně sedm desítek děl, pocházejících převážně z I. poloviny 20. století. Výstava se koná v rámci oslav 25. výročí založení Galerie Zlatá husa a její podtitul zní Proměna českého moderního umění během života jedné generace 1901 – 1966. K vidění zde jsou jména jako Jan Zrzavý, František Kupka, Max Švabinský nebo Mikuláš Medek. Pro zájemce jedno upozornění: výstava končí 8.9.2024.
Návštěva Musea Kampa bývá vždy spojována s nostalgicky příjemnými záležitostmi jako je procházka po Karlově Mostě (a tentokrát nebylo ani tak plno jako jindy), samotné Kampě a uličkami Malé Strany. Zde jsme si tentokrát udělali krátkou zastávku u Tyršova domu, což je vlastně tělocvična a Michnův palác; tedy objekt, jehož historie se začala psát na konci 16. století. Pak následoval logicky Újezd, Malostranské náměstí a tradiční pivo U Glaubiců.
Druhý den nás čekala Valdštejnská jízdárna a pan Michelangelo, přesněji výstava Od Michelangela po Callota s podtitulem Umění grafiky manýrismu. Dorazili jsme brzy, abychom tento objekt Národní galerie hned v 10,00 hod. otevírali. To se nám sice podařilo, ale hned po nás vtrhla dovnitř početná skupina natěšenců, připravených absolvovat komentovanou prohlídku. Tuto – pro normálního turistu a milovníka umění nechutně rušivou - atrakci bych během běžných návštěvnických hodin zakázal, ale tentokrát se nám docela dařilo se vzájemně vyhýbat. Za podraz ze strany NG jsem hlavně považoval fakt, že podle programu k výstavě jsou zde komentované prohlídky pouze ve středu a v neděli … a v tyto dny my se Valdštejnské už ze zásady vyhýbáme.
Výstava se pyšní hlavně Michelangelovým originálem a zápůjčkami z veleslavného Louvru, ale o tom to tady až tak není. Michelangelo Buonarroti je zde nepřekvapivě pouze jeden, a to v podobě nevelké studie, kterých jsme jen ve vídeňské Albertině už viděli „spousty“. Zápůjčky z Louvru tady skutečně ve větším počtu uvidíte a nechybí ani pár věcí zhotovených podle Michelangelových předloh. Zbytek tvoří převážně exponáty ze sbírek NG Praha, z plzeňského státního archivu, Rijksmusea v Amsterdamu a sbírek soukromých. Ale pokud tak předchozí řádky nevyzněly, musím zdůraznit, že výstava ve Valdštejnské je tradičně skvělá!!!
Výstavu zde – jak už bývá dobrým zvykem – rozdělili do několika „sekcí“, ve kterých je k vidění více než 200 exponátů v podobě rytin, leptů, kreseb, maleb či předmětů uměleckého řemesla. Vše z období manýrismu, tedy stylu, který se v Itálii na počátku 16. století vyvinul z vrcholné renesance. Těšit se můžete na rafinovanou eleganci, bohatou fantazii a spoustu skrytých symbolů. O své nebudou ochuzeni ani „vyznavači nudismu“. A pozor, výstava končí už 11.8.2024.
Po náročné výstavě (hlavně záda a oči dostanou docela zabrat) jsme se krátce relaxačně prošli po Valdštejnské zahradě, vyjeli si na Hradčany, zašli na jedno točené k Černému volovi a zde se fyzicky i psychicky pomalu připravovali na zbytek pražského pobytu. A byl jsem docela rád, že jsem si tentokrát ve Valdštejnské nekoupil katalog (jednak už ty knížky není doma fakt kam dávat, jednak mi těch 1.650 Kč přišlo i za nezpochybnitelnou kvalitu docela dost), protože už několikrát se mi pak taková publikace docela pronesla ...
Závěr našeho programu byl věnován nejnovějším kouskům z dílny kontroverzního sochaře Davida Černého. Nejprve nás čekali Motýli, od května letošního roku zdobící fasádu obchodního domu Máj na Národní třídě. Toto dílo, které zde má být k vidění pouhý rok, vyvolalo až nečekaně bouřlivé diskuze, zejména v odborných a pseudoodborných kruzích. Běžný návštěvník Prahy asi funkcionalistickou budovu obchoďáku z roku 1975 za architektonický skvost a cennou památku nikdy považovat nebude a nepochopí, proč by ji měli Motýli hyzdit. Podle počtu „čumících“ i fotografujících bych naopak řekl, že se oba modrofialoví Motýli, jejichž tělo tvoří stíhačka Spitfire, docela líbí. Mnohem méně se líbí nový Máj, respektive přístup jeho majitelů k návštěvníkům. Například oněch 250 Kč, které zde vyžadují za vstup na vrcholovou vyhlídkovou plošinu je naprostá zhovadilost.
A proto jsme se rychle přesunuli ke karlínské Invalidovně. Tady se totiž nachází architektonicky zajímavý a originálně pojatý obytný dům Fragment, který mj. podpírá (nebo objímá) 24 metrů vysoká socha první ženy a „démonické feministky“, tedy Lilith (je docela zajímavé, že její snaha rovnat se muži byla Bohem potrestána zatracením). 35 tun vážící socha z nerezové oceli a s otočnou hlavou je dílem skutečně pozoruhodným, bohužel jsme sem ale dorazili v čase, který je z hlediska fotografa tím nejhorším možným. Takže snad někdy příště ...
Závěrečné PS: Doufám, že fotogalerie k tomuto článku třeba někomu usnadní rozhodnutí, jestli stojí za to „Michelangelovu“ výstavu navštívit, a potěší ty, kteří výstavu již viděli a chtěli by si ji připomenout.