Prakšickou vrchovinou z Prakšic do Pašovic
Před polovinou měsíce jsem se v krásném májovém všedním dni rozhodl využít zdravotní vycházku k výletu do Prakšické vrchoviny (podcelku rozlehlých Vizovických vrchů), konkrétně na Uherskobrodsko.
Půl hodiny po poledni nástup do busu, který řídila šikovná paní řidička. V půli cesty ze Zlína do Prakšic došlo k výměně šoférů, ale ten původní rodu ženského pokračuje v cestě dál. Následoval sjezd do obce, kde nastoupilo podivné rozježené cérčisko vymóděné ve stylu dnes už bájného hnutí hippies. Děvčica si koupila lístek, pak si povšimla vedle sedící paní řidičky a s hlasitým popěvkem známého hitu od Vaška Neckáře - „Chci tě líbat!“ se k ní vrhla a pokoušela se svůj úmysl realizovat. Paní řidička se naštěstí ubránila a jen co švihlá dívčina popošla dál do busu, obrátila se s výčitkou na kolegu: „Ty jí nevysadíš?“
„Ále- vždyť ona za to přece nemůže...“
Jeli jsme dál a na návrší minuli velikou a skvostnou barokní sochu, po jejímž spatření padlo rozhodnutí, že se k ní dneska musím před koncem vycházky ještě nějak dostat.
V Prakšicích jsem se při průjezdu návsí přichystal k výstupu a popošel k prostředním dveřím. Hned za nimi sedělo ve směru jízdy to střapaté cérčisko, zmerčilo mně, nahlas spustilo: „Chci tě líbat!“ a přitom se pomalu zvedalo ze sedadla.
Naštěstí v tom okamžiku bus zastavil, otevřely se dveře a moje maličkost těsně před dokonáním aktu stačila vyskočit ven! Ale neodpustila si, když už se dveře busu zase zavřely, aby té líbací nymfomance přes okenní sklo neposlala alespoň škodolibý vzdušný polibek...
V Prakšicích u Uherského Brodu dnes žije asi tisícovka obyvatel. Místní docela rozlehlá (leč poněkud fádní) náves mne příliš nezaujala, a tak jsem se rovnou vydal první ulicí k návrší, na níž se vypínala největší dominanta obce - kostel Krista Krále. Protože na konci ulice s odbočkou ke chrámu zrovna probíhaly stavební práce (budovalo se tu parkoviště) a silnice byla zatarasena nákladními vozy, do nichž byla sypána vybagrovaná zemina, využil jsem k přesunu ku kostelu stoupající betonový chodník. Ten se po protnutí cesty vedoucí k vedle stojící faře změnil na schodiště dosahující až k chrámovým dveřím.
Předchůdcem nynějšího svatostánku nejprve byla dřevěná kaple sv.Václava. Roku 1859 ji nahradila mnohem větší kaple kamenná. Po návštěvě Prakšic olomouckým arcibiskupem Theodorem Kohnem v ní bylo kromě pohřbů povoleno sloužit i mše a roku 1906 byl v obci zřízen farní úřad. Do Prakšic poté přichází nový farář P.Jan Dubský, jehož přičiněním se místním věřícím pomalu začal plnit sen o vzniku farního kostela. (K prakšické farnosti se chtěli roku 1923 připojit i sousední Pašovice, což jim bylo slíbeno pod podmínkou, že se i Pašovičtí budou podílet na výstavbě chrámu.)
Poměrně hodně materiálu poskytla po demolici kaple a kámen a cihly z ní byly použity na základy nového sakrálního objektu. Z kaple do jeho interiéru později přeneseny také zachovalé barevné vitráže. Kostel se začal stavět 1938, dokončen až za protektorátu a zasvěcen Kristu Králi. Jeho socha byla zhotovena na sv.Kopečku. Skulptura Panny Marie, přenesená z kaple, v kostele zaujala místo nad oltářem. Slavnostní vysvěcení se novému sakrálnímu objektu dostalo 22.června 1941 od generálního olomouckého vikáře J.M.Dr.Oldřicha Karlíka.
Mezi léty 1998 až 2003 kostel prošel důslednou rekonstrukcí. Nejprve přišla na řadu střecha, předtím poničená vichřicí. Poté venkovní fasáda poškozená ještě od konce druhé světové války a také věž zvonice. Na ní měli Němci pozorovatelnu s kulometem) a osvoboditelé se do věže několikrát trefili dělostřeleckými granáty.
Na renovaci se mezi věřícími vybralo na dva miliony korun, 400 tisíc věnovala obec.
K šedesátému výročí vzniku kostela se podařilo vzorně opravit exteriér a ten do okolí zazářil jako nový. Obnoveno venkovní popraskané žulové schodiště, okna nahrazena novými barevnými a čelní fasádu štíhlé vysoké věže, jejíž jehlancovitá střecha jakoby se chystala propíchnout nebesa, zkrášlila mozaika Panny Marie. Následovaly úpravy interiéru, do kterého se mi bohužel kvůli uzamčenému vstupu nahlédnout nepodařilo.
Po obkouknutí venkovní boční stěny chrámu, u níž stojí dvě sochy světců jsem nahlédl za branku protějšího hřbitova, dokončeného roku 1949 a sešel po úbočí kopce k dětskému hřišti. Nad ním tu byl pod žalovem umístěn kamenný kříž a Pomník padlým obětem obou světových válek.
Následoval návrat na kostelní návrší a po zdolání několika desítek metrů mne za ním čekal pohled na pozoruhodný památkově chráněný strom, rostoucí u zpevněné polní cesty.
Tato hrušeň obecná tu byla zasazena už někdy na sklonku éry baroka a místními je láskyplně nazývána „Planuší.“ Po více jak 250 letech růstu dosáhla výše 15 metrů, obvodu kmene tři a půl metru a ještě donedávna se pyšnila nádhernou rozkošatělou korunou. Díky svému vzhledu byla několikrát nominována do finále soutěže „Strom roku.“
Namále měla už na sklonku druhé světové války, ale tou nejrazantnější proměnou hrušeň prošla roku 2022, kdy byla „zdravotně ošetřena,“ čímž ztratila hodně ze své výšky. Já strom na obrázcích viděl ještě v celé jeho původní kráse, ale při pohledu na místě a „naživo“ jsem utrpěl menší šok, protože z hrušně zůstalo po ořezu pouhé torzo. Dobrou zprávou je, že pomalu znovu obrůstá.
Mohutný kmen ve spodní části zaujme zvláštními vybouleninami. Tyto zárosty jsou upomínkou na osvobozování Prakšic, při němž byla hrušeň na mnoha místech poškozena střepinami z dělostřeleckých granátů.
Při osvobozování Uherského Brodu 240.pěší divizí Rudé Armády a 9.pěší rumunskou divizí (za podpory tanků) měli Sověti velký počet obětí, jenž byly pochovány do společného hrobu. Dalšímu postupu bránily silné německé síly, které se soustředily v úseku mezi Prakšicemi a Pašovicemi a disponovaly tanky a dělostřelectvem. 27.dubna 1945 fašisté podnikli protiútok. Při zteči se jim podařilo proniknout na okraj města, pak byli ale od Brodu zatlačeni nazpět k Prakšicím. Následující dva dny byly plné urputných bojů a německé tanky na nepřítele střílely od kostela Krista Krále, na jehož věži měli pozorovatelnu. Posléze byla věž zvonice zasažena několika sovětskými dělostřeleckými granáty, jejichž střepiny se zaryly do kmene památné hrušně.
Strom kupodivu vydržel a 30.duben 1945 se do historie Prakšic zapsal jako den osvobození obce od německých okupantů.
Od hrušně mne zpevněná cesta o kus výš přivedla k menšímu rybníku u rozcestí komunikací. Já si vybral tu zpevněnou, která mezi lány polí mířila k sousední dědině Pašovice zhruba severním směrem. Cesta nabídla velmi hezké výhledy do okolní kopečkovité krajiny, jejíž krásu podtrhovala volně se nebesy valící, téměř barokně naducaná bělostná oblaka. V půli cesty se komunikace změnila na „polňačku“ a při mírném sestupu z velké terénní vlny nabídla pohled na protější, neskutečně malebnou krajinu. Ještě kus před dnem údolí s potokem jsem ale přes pole namíříl k dobře viditelné mohutné hrázi, přehrazující dolinku výš proti proudu.
Hráz zadržuje vodstvo rybníka Holomni 2, kterýžto název napovídá, že v oblasti není jedinou vodní plochou. (Na katastru obcí Prakšic a Pašovic se jich nachází ještě dalších 5.)
Délka hráze „Holomni 2“ činí více jak sto a celkově rybník dosahuje délky 200 metrů. Rybářství Holomňa bylo založeno roku 2012 a vodní nádrž mu byla pronajata na 15 let. Členové „Petrova cechu“ z Prakšic a Pašovic se o ni vzorně starají a udržují ji spolu s okolím v čistotě a pořádku, starají se o sádku a pravidelně tu vysékají trávu.
Každoročně (vždy v listopadu) se zde za účasti veřejnosti z obou obcí koná již tradiční výlov a amuři, kapři, okouni, líni a candáti se z vod rybníka stěhují do připravených kádí.
Od rybníka jsem to měl (nejprve po polní, a pak po zpevněné cestě) k prvním domům Pašovic pouhých 300 metrů. Po projítí několika uliček ta poslední vyústila na hlavní silnici a tady mi do oka padla velmi pěkně opravená socha sv.Jana Nepomuckého. Nápis na soklu hlásal, že byla zbudována na památku Jana Horenského (a rovněž jeho bratra), který padl ve svých sedmadvaceti letech v listopadu 1914 na srbské frontě.Těla obou bratří byla pochována na místním hřbitově.
Od sochy, která je zároveň památníkem, jsem pokračoval dál do středu obce na menší náves se zastávkou busu a obchodem COOP. Asfaltový chodník probíhající ve stínu stromů okolo potoka Holomni mne zavedl pod návrší s hřbitovem a novodobým sakrálním objektem.
Před vstupem na místní svažitý žalov obehnaný zdí stál na parčíkovitě upraveném prostranství vysoký kamenný památník s reliéfem anděla vznášejícího se nad umírajícím vojákem, nápisy se jmény padlých (a jejích portréty v medailoncích) kteří zahynuli v bojích první světové války.
Po stranách hlavní desky byly umístěny nízké sokly se soškami. Na tom vlevo skulptura modlícího se hocha, napravo figurka plačícího děvčátka svírajícího v levé ruce věnec. Nad hlavní deskou se jmény a medailónky vystupovala plastika hlavy Ježíše Krista a nahoře byl památník ukončen křížem, jehož střed zdobí reliéf trnové koruny.
Pak už jsem si otevřel branku na hřbitov a pomalu jeho hlavním chodníkem stoupal k zajímavé novodobé sakrální stavbě velikosti kostelíka – kapli sv.Jana Sarkandra. Obec, zmiňovaná v kronikách již Léta Páně 1365 a v níž dnes žije okolo 700 obyvatel, se jí může chlubit od roku 1995.
Autory projektu kaple se stali František Zajíček a Tomáš Černoušek. Její podoba byla inspirována klasickou venkovskou architekturou. Vlastní kamenná stavba má hladkou bílou vápennou omítku, konstrukci krovu nesou betonové sloupy. Kapli kryje sedlová střecha prolomená velkým okenním vikýřem. Na zadní straně objektu se nachází hlavní vchod krytý částečně předsunutou střechou a zkrášlený trámovou konstrukcí. Na opačné čelní straně kaple se tyčí zajímavě řešená kónická věž se zvonovým patrem, zastřešená bezmála již od země. Stejně jako střechu kaple i ji kryje šedá břidlice – tzv. „bonský šindel.“
Podlahu kaple tvoří kamenná dlažba. Krom hlavního liturgického prostoru se zde nalézá malá sakristie a zpovědní místnost. Nahoru na kůr vede boční schodiště.
Celkové řešení kaple sice vyznívá jednoduše a prostě, leč velmi působivě!
Další místní pamětihodnost stála u silničky na dohled od zdi hřbitova. Byla jí Boží muka, skládající se ze dvou dílů. První tvoří masivní kvádrovitý podstavec s velkou nikou. Ta byla při mé návštěvě prázdná a její sklo částečně rozbité. Což se ale zřejmě nestalo rukou vandala, ale odmrštěním kamínku zpod kol jedoucího vozu. Hlavní část kaple je od trojúhelníkové nádstavby s menší nikou se svatým obrázkem oddělena profilovanou římsou, která je nahoře zastřešena. Nad malou nikou Boží muka ukončuje menší zužující se trojúhelníkový štít se stříškou a dvouramenným křížkem.
Vznik stavby je datován do poloviny 18.století a místními je nazývána „kapličkou.“ Takovéto prosté výklenkové kaple jsou na Moravském Slovácku označovány jako Poklony.
Pašovická Boží muka jsou poprvé zmiňována v obecní kronice (vedené již od roku 1790) při jejich opravě. Dle stránek obce se na ní podílel prakšický zedník Šimon Běhůnek s malířem Karlem (přijmení neuvedeno) roku 1800. Zedník za práci denně obdržel 1 zlatý a 30 krejcarů, místní výtvarník se musel spokojit s jednorázovou odměnou sedmi zlatek.
Další oprava Božích muk se uskutečnila roku 1986, kdy renovaci (spolu s dobrovolnými brigádníky) provedl místní zedník Josef Kaňa.
Od chráněné kulturní památky jsem se vrátil ke hřbitovu, abych shlédl poslední zdejší zájimavost – novodobou „Zahradu života.“
Ještě v nepříliš dávné minulosti se východně od hřbitova nacházela hluboká rokle, zarostlá náletovými dřevinami a „ozdobená“ divokou skládkou. Po úpravě terénu se tu dnes nachází prostranství, jenž se stalo naprostým protikladem žalova a je symbolem zrození a nového života. Zároveň se stalo místem klidu, míru a radosti... a také místem, kde je možno si odpočinout a nechat se nabít pozitivní energií.
Byly zde vysazeny původní odrůdy ovocných stromů, které na Slovácku pěstovali už pradědové. Jednotlivé stromy jsou označeny cedulkami se jmény rodin, jež se o ně starají. Místní děti zhotovily informační tabule s obrázky zvířat a rostlinstva přírodního parku Prakšická vrchovina, do nějž spadá i obec Pašovice. Slavnostní otevření „Zahrady života“ se uskutečnilo roku 2018.
Po obhlídce tohoto zajímavého počinu jsem chvilku váhal, jestli se nemám pěšmo pustit dolinou potoka do nepříliš vzdálených Dobrkovic, jenže čas zbývající do konce vycházky s přesunem do Zlína na tu „srandu“ nebyl dostačující. Navíc mne už zase píchalo v operovaném koleni, a tak jsem se – s menším splínem v duši, že tu nádhernou barokní sochu sv.Jana Křtitele nad Dobrkovicemi dnes neuvidím - vracel do centra Pašovic k autobusové zastávce, bych vyhledal nejbližší spoj k domovu.
A po prostudování jízdního řádu mne čekalo velmi milé, naprosto nečekané překvapení: bus do Zlína, který mi jede za necelých 10 minut dolů do Dobrkovic zajíždí... no a když přemluvím kolenisko, aby trochu rychleji pajdalo, máme na prohlídku pamětihodností dědiny a kilometrový přesun nahoru na hřeben k barokní soše, odkud mi pak odjíždí poslední bus do Zlína, celých 52 minut!
Takže opravdu není co řešit...
Přidat do oblibených uživatelů
Prakšice
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Prakšickou vrchovinou z Prakšic do Pašovic
