V září na zamořeném Slovácku, pt. 1

17.–18. 9. 2020

Počáteční podzimní čas, nebo pozdní léto je ještě dost dobrá doba pro pořádání nějakých výletů nebo zájezdů. Platí to i pro naši „volejbalovou“ partu. Uvozobky dávám z pochopitelných důvodů. V tom zavirovaném roce jsme toho zas tak moc nezahráli, zhruba dva měsíce na začátku roku, trošku v létě, neboli někdy od konce května, v září asi dvakrát a na začátku října už zase dost.

Ale zpět k tématu. Pro ten podzimní cyklovýlet jsme po čase zamířili směrem k jihu Moravy. Opět se ozývaly hlasy, že kraj vinohradů a burčáku (v té době aktuální) bychom neměli pominout.

Díky zkušenostem řady dalších členů výpravy celkem bez odporu prošel návrh na pobyt poblíž Uherského Brodu, v Nivnici. Vzdělanci vědí, že obec je jedním ze tří rodišť Jana Ámose (neví se to přesně, tak se raději narodil na 3 místech). Nivnice je tak na rozhraní jak kraje oplývajícího vínem (Slovácké Dolňácko), tak i kraje drsnějšího (Horňácko a Kopanice) pod Bílými Karpaty. Sice do těch nejvyšších končin jsme nezamířili, ale hřeben pohoří nám celou dobu pěkně lemoval východní obzory našich výletů.

Nás, cyklistů – s vlakovým dojezdem bylo tentokrát zase o něco míň. Srážíme se na šumperském nádraží, kde nás překvapí jediná členka vlakového družstva použitím kola s elektrickou výbavou. Alča se zřejmě podívala do mapy a usoudila, že kolem brodu moc rovin není.

Nakonec jsem kupoval společný lístek přímo do Uherského Brodu, protože jedním z přestupů je na rychlík do Luhačovic, což je konečná přes Brod, sice jsem plánoval jen Staré Město u Uherského Hradiště, ale jdeme později.

Vlastně díky tomu máme čas učinit kratší zastávku k seznámení, co letos v Uherském Brodě točí (prý zavřeli Janáčka). Z nádraží teď ale mineme město, a směřujeme směrem k ubytování, ale zastávku nacházíme v umě skrytém lokálu v areálu jakéhosi autocentra (prodejna, servis). Na čepu mj. Radegast a snad na odvahu to proložíme jakousi lihovinou do té doby neznámé značky. Ovšem jen s mírou, ještě musíme ujet cca 6 km do Nivnice. Naštěstí kolem Brodu mají několik cyklostezek, jedna z nich právě do Nivnice kolem areálu Slováckých strojíren (což je tuším zbrojovka) a firmy Linea, kde se pro změnu vyrábí kompoty, limonády a kdysi i rum (nevalné kvality).

Naše dočasné stanoviště je v místní čtvrti Hoštáky. Náš penzion nemá sice vlastní výčep, ale jeden (z mnoha místních) je pře ulici v hotelu Savary, kde nakonec už sedí velká část výpravy.

Pátek

Večírek prvního dne byl spíše komorního rázu, protože na pátek máme naplánovaný poměrně náročný výlet. Naštěstí cestou budou lázně, kdybychom utrpěli příliš ztrát.

Páteční ráno je zalité slunečními paprsky, obloha celkem bez mráčku a navíc i teploty se zdají natolik příjemný, že ti otužilejší vyráží s krátkými rukávy. První metry, nebo kilometry míříme podle zdejšího potoka Nivničky. V zalesněném údolíčku tu mají dokonce i jakýsi terénní trail, ten asi ale je spíš pro uspokojení mladších terénních cyklistů, kteří se nevydávají na nějakou výpravu. Samostatná cyklostezka pokračuje až k areálu jakéhosi statku (neboli ex JZD) na okraji Suché Lozi, kterou projíždíme k centru s dominantou nového kostela.
Mírným návrším přejíždíme do Bánova. Pro cyklisty a chodce je naštěstí vyvedený mimo silnici podjezd pod prvotřídkou číslo 50 (i dálkovou E 50). Je to vlastně celkem nový obchvat, kdysi jsem tu už byl a jezdili jsme i po ní přímo Bánovem. Zatím se stále držíme cyklotrasy 5053. Jak jsem sliboval kopcovitou krajinou, za Bánovem to už beze zbytku platí. Vlastně jsou to jižní okraje Vizovické vrchoviny. Prozatím jde o spíše mírné kopečky ke kapličce nad Nezdenicemi. Tady je takové pěkné vyhlídkové místo, s téměř kruhovým výhledem, která ruší spíše ovocná alej kolem cesty. Nad Bojkovicemi se jesně rýsuje zámek Nový Světlov (taková zdejší Hluboká), nemůžeme vynechat Bánov, od kterého jsme vyjeli a na dohled je rozsáhlá zástavba Uherského Brodu. Do údolí Olšavy a Nezdenic je pěkný sjezd s prudkou serpentinou. Doufali jsme, že bude otevřená zdejší hospůdka zvaná ZOO, což se ale nepovedlo, takž zatáčíme do kopce, který už skutečně vyžaduje větší úsilí. K Babí horce už musíme překonat nějakých výškových 150 m. Vlastně to není tak moc, ale tady na jihu se moc nestaví serpentiny. Zimy jsou tu vlastně mírnější, takže komplikovaných přechodů netřeba. To má důsledek v přímějším směru do kopce a právě tady i dál na severnější Valašsko jsou ty pravé kotáry.

Po průjezdu lesem se musíme vzdát nastoupaných metrů při sjezdu do Rudic. Vesnice obdobného názvu známe z Moravského krasu, tady jsou tedy další. Upravená obec naznačuje, že jednou dostala i cenu Zlínského kraje. Už pokročila doba, tak jsme doufali v nějakou občerstvovnu. Vývěska bohužel naznačuje, že hospoda má až odpolední provoz. Naštěstí místní znalci poradili, zabouchat nebo zazvonit.

Rada se naštěstí ujala a paní celkem ochotně poskytne kýžené pochutiny a poživatiny, zejména ty tekuté (pivo, limo). Záchrana přišla v pravý čas, takže máme dosti sil k překonání dalšího návrší severně od Rudického vrchu, následuje dokonce i nějaká serpentina k Přečkovicím (aby to narušilo teorii o samých rovných cestách do kopce). Údolí potoka Kladénky směřuje do Kladné-Žilína, která je už poslední vsí před našim hlavním cílem. Do kopce s cyklotrasami 5054, 5056 je zase i pár serpentin, nakonec je to nejvyšší kopec přesahující 400 (420) m. Proti původnímu plánu i z časových sjíždíme přímo do Luhačovic. Hlavním důvodem je nějaký ten oběd (Elektra) ale procházka lázněmi. Naštěstí skoro každý tu už byl, minerální vody moc nepotřebujeme (když máme slivovici). Tradičně nahlédneme do kolonádní galerie, načež můžeme vyrazit k návratu.

Do Brodu se jezdí údolím říčky Šťavnice (též Luhačovický potok). Místy je to po silnici 409, která je poměrně frekventovaná, naštěstí k Újezdci (okraj U. Brodu) vede cyklostezka mírně nad údolím s výhledem na Bílé Karpaty s dominantou Velké Javořiny.

Vlastně i díky té cyklostezce dojíždíme blíže do centra města. Kdo to v Brodě zná, ví, že město je postavené do kopce. Je to poněkud nezvyklé, města se stavěla spíš až na kopci, ten je ale poměrně ještě daleko. Vlastně nejvyšší část historického města byla chráněna i hradem (dnes je tam Komenského muzeum). Samotný Uherský Brod byl celkem mohutně opevněn, protože byl vlastně pohraniční pevností při vstupu do Uher. Však tu kolikrát od Hrozenkova přitáhli ne zcela přívětiví návštěvníci a párkrát město poničili.

Naštěstí si obyvatelé město zase opravili, o čemž svědčí i pár památek, např. Dominikánský klášter, radnice, Panský dům, nebo farní kostel. Uherský Brod se hlásí i k svému slavnému třetinovému rodákovi (gymnázium), i krásným pomníkem Ivana Theimera na náměstí. No a v odsvěceném kostele je i kousek z místa Komenského posledního odpočinku.

Pozdní odpoledne už začíná být chladnější, takže hledáme nějakou zahrádku na sluníčku, pár míst nakonec u kulturního domu, ale jen na chvíli, ještě zpět do Nivnice (podle včerejší trasy), musíme se věnovat jednomu důležitému jubileu.

Pt. 2