Přechod Madeiry (13) - Nekonečná cesta spáleništěm do Calhety

Cestopisy

Pohled do údolí říčky Ribeira da Janela zpět k Porto Moniz

Krávy pasoucí se u silnice.

Opět spálené jižní svahy ostrova.

Rozsáhlé škody po požárech před třemi týdny.

Krávy na spáleništi.

Prašna cesta apokalyptickou krajinou.

Torza vegetace.

Mrtvé statné stromy.

Cesta hlínou a popelem.

Některé stromy dokázaly přežít ohnivé peklo.

Ochutnávka plodu mučenky jedlé - Maracuja.

Spáleniště podél Levády Nova

Nocoviště na pláži v Calhetě.

Nahrát moje fotografie

Vstoupit do fotogalerie (13 fotografií)

Středa (31.8.2016)

Nad údolím se probouzí nový den a modrá obloha signalizuje, že bude opět krásně zalitý sluncem. Budíme se na betonu a ještě zalezlí do spacáků snídáme. Dnes nás čeká mnoha set metrový výstup nahoru z údolí říčky Ribera da Janela, tak musíme řádně doplnit energii. Po sbalení se vracíme zhruba sto metrů zpátky, kde jsme včera procházeli kolem odbočky vzhůru do svahu. Nyní se jí už opravdu nevyhneme, odtud již jiná cesta než nahoru nebo zpět do Porta Moniz nevede.

Cesta vzhůru stoupá zpočátku celkem mírně, po chvíli však stoupání graduje a v mnoha zatáčkách se klikatí vzhůru. Místy je stoupání usnadněno schody. Výše se z lesní cestičky stává široká cesta, kterou může projet i auto. V tu dobu již má Slunce nad námi opět sílu a protože již jsme venku ze stínu hustého lesa, nemilosrdně do nás pálí. Již celkem vysoko si dáváme krátkou přestvku na vyhlídce, ze které se kocháme nádherným výhledem do údolí zpět směrem k severnímu pobřeží u Porta Moniz. Sedíme na ještě nerozpálených kamanech, občerstvujeme se a kocháme se nádhernými výhledy.

Konečně se stoupání mírní a my přicházíme k silnici, nejvyššímu místu dnešní etapy. Nyní se postupně přehoupneme přes vrcholky a začneme opět klesat dolů k jižnímu pobřeží ostrova. Plán je jít zhruba 2,5 km podél silnice a poté odbočit a sejít po cestách vedoucími dolů jižními svahy ostrova do městečka Prazeres. Protože nám výstupem již pořádně vyhládlo, snažíme se cestou podél silnice najít nějaké pěkné místo pro dnešní oběd. Přestože na několika místech potkáváme krávy, které se tu v klidu pasou, my pro oddech a posilnění se, žádný vhodný plácek nenacházíme. Dáváme tedy pouze müsli tyčinku za chůze a odkládáme obědovou pauzu až na nějaké hezčí místo. To ještě netušíme, že nás dnes čeká dlouhá cesta spálenou, téměř apokalyptickou krajinou, kde na jídlo mít chuť opravdu nebudeme.

Již nyní opět vidíme ze silnice shořelou jižní část ostrova, kterou budeme muset projít cestou dolů k pobřeží. Rozsáhlé černé plochy spáleniště ostře kontrastují se zelenými místy nad silnicí, které zůstaly od ohně uchráněny. Svahy jsou spáleny až dolů k horním okrajům měst na pobřeží. Konečně přicházíme k místu, kde dle mapy máme opustit asfaltovou silnici a největším spádem kolmo na vrstevnice sejít dolů do Prazeres. Silnice je oddělena drátěným plotem od zřejmě bývalých pastvin. Nyní však již jen hliněné stráně plné popela a zuhelnatělých částí bývalé vegetace.

Procházíme železnou brankou v plotě, kterou za sebou zase pečlivě zavíráme a jsme opět na místě zkázy. Pestré barevné madeirské prostředí střídají pouhé tři barvy - hnědá, šedá a černá. V nose i puse už zase cítíme příchuť jemného popílku, který vítr roznáší po okolí. Opět zde potkáváme krávy pasoucí se kdo ví na čem a lámeme si hlavy nad tím, jak se jim mohlo podařit přežít peklo požáru. Tady na jídlo opravdu zastavovat nebudeme.

Cesta dolů z kopce poměrně ubíhá a po nějaké době vcházíme do lesa vzrostlých mrtvých stromů. Na zemi se brodíme hlubokou vrstvou popela, do kterého se občas naše pohorky zaboří až 30 centimetrů. Snažíme se držet hliněné ušlapané cesty, kde se boříme přeci jen o něco méně. Vysoké stromy kolem jsou u země zuhelnatělé. Jejich vršky požár přímo nezasáhl, ale šedivá barva jejich listí napovídá, že živé již nejsou. Mnohé z nich leží na zemi a my se raději nezdržujeme. Neradi bychom tu byli až budou padat další z nich.

Konečně přicházíme na zpevněnou silnici vedoucí přímo do městečka Prazeres. Tady již je zeleň opět živá, tak na prvním pěkném travnatém plácku roztahujeme celtu a usedáme k jídlu. Však už hlady skoro šilháme. Po obídku vytahujeme Maracuju - plod mučenky jedlé, kterou jsme si koupili v Porto Moniz, abychom ochutnali nějaké zdejší exotické ovoce. Její nakyslá chuť nás ale zrovna nenadchne.

Z Prazeres pokračujeme dál cestou Levada Nova da Calheta. Ta celou dobu sleduje tok levády Nova v nadmořské výšce přibližně 600 m.n.m. Chvílemi vede mezi domky a jindy se zase zakusuje hluboko do údolí. Cesta je opět spálená a z okolních svahů se místy sesouvá hlína a padají kameny. V některých místech tedy raději přidáváme do kroku, aby se nějaký z nich neuvolnil zrovna ve chvíli našeho průchodu.

Cesta podél levády Nova nám přijde nekonečná. Jakoby spálená země působila negativně i na naši psychiku. Často navíc jdeme po vrstevnici do hluboko zařízlého údolí, kde jen pár desítek metrů vedle vidíme naši trasu, po které zanedlouho budeme procházet. Na mapě počítáme, kolikrát ještě půjdeme do údolí a zase ven, než konečně dojdeme na sestupovou cestu do Calhety.

Po nekonečných hodinách jsme konečně u odbočky a rádi opouštíme poslední levádu Madeiry, podél které vede naše putování. Scházíme rovnou do Calhety, kde se napojujeme na uličku Caminho Lombo das Laranjeiras, která nás vede až do centra města. Cestou potkáváme volně rostoucí fíkovník a ochutnáváme sladké plody přímo ze stromu. Odtud již po několika odbočkách míříme rovnou na místní pláž, abychom ze sebe smyli pot, prach a popel z dnešní náročné cesty.

Zdejší pláž je vytvořena z navezeného jemného písku a koupací oblast je valem obřích betonových odlitků oddělena od otevřeného oceánu. Na pláži ještě relaxují na plážových lehátcích poslední turisté, které se ale pomalu vytrácejí. Zvědavě na nás koukají, jak odkládáme těžké krosny, zouváme trekovky a s obrovským nadšením noříme unavená těla do slané vody. Plaveme až k místu, kde se dá proplout z vyhrazené koupací oblasti ven mimo betonové zábrany ven na širý oceán. Z vody pozorujeme zapadající Slunce.

Poslední turisté mizí z pláže a zbýváme tu jen my a několik místních potulných koček, které z povzdálí pozorují naše počínání. Vaříme večeři, kterou si před nimi musíme hlídat. Dáváme dohromady pět plážových lehátek. Na prostřední mezi nás pokládáme naše batohy, které přikrýváme celtou a na dvě lehátka po obou stranách si po dvojicích leháme my. Chvíli povídáme a pak se již za uspávajícího šumění vln moře, noříme do říše snů.

Pokračování příště

Všechny (zatím zveřejněné) díly našeho přechodu: