Ostrov Madeira (2): Pico do Arieiro (Pico do Areeiro) – Pico Ruivo

Ostrov Madeira (2): Pico do Arieiro (Pico do Areeiro) - Pico Ruivo (05/2015)

Nejvyšší vrcholy Madeiry se nacházejí v její centrální části a přesahují nadmořskou výšku 1 800 m (Pico Ruivo (1 862 m), Pico das Torres (1 847 m), Pico do Arieiro (1 818 m). Původ ostrova je sopečný, centrální pohoří je tvořeno převážně čediči, znělci a tufy s přítomností tvrdých a pomalu zvětrávajících žilných hornin. Působením eroze se z těchto vyvřelin vytvořily ostré, rozeklané a barevné štíty hor.

Ostrov Madeira patří svou polohou do oblasti subtropického klimatu. Přesto jsou zde letní teploty poměrně nízké, což je způsobeno tím, že se ostrov nachází mezi dvěma větvemi studeného Kanárského mořského proudu. Sever Madeiry je díky severovýchodním pasátovým větrům a hradbě hor deštivější a vlhčí než jižní polovina ostrova. Severní svahy a vyšší polohy jsou proto po celý rok bohaté na mlhu a dešťové srážky.

Typický madeirský den prý vypadá tak, že po ránu je jasná obloha, během dopoledne se začíná od severu tvořit oblačnost, která se popoledni povaluje kolem nejvyšších vrcholků hor, ale ty samotné jsou nad mraky, k večeru začíná oblačnost opět klesat a rozpouští se. Proto se zde doporučuje vypravit se do hor brzy ráno kvůli vyšší jistotě dalekých výhledů. Je pravdou, že na 5 z našich 7 dnů na Madeiře popisované počasí víceméně sedělo.

Na nejvyšší horu Madeiry Pico Ruivo (Červená hora), někdy také označovanou jako Pico Ruivo de Santana, se chodí ze tří směrů: Od Pico do Arieiro, někde uváděno také Pico do Areeiro (průvodce říkají 5 - 6 hodin tam a zpět, celkové převýšení ve stoupání 800 m, v klesání 600 m), od Achady do Teixeira (tam a zpět 1,5 hodiny, převýšení stoupání 270 m, klesání 270 m) a od průsmyku Encumeada (5 hodin jedním směrem, převýšení ve stoupání 1 000 m, v klesání 300 m). Na všechna tři místa se dá přijet autem a zaparkovat. Autobus jezdí pouze přes sedlo Encumeada. My jsme se rozhodli jít od Pico do Arieiro, ale já jsem si nakonec prošla i trasu na Achadu do Teixeira, ale o tom později.

Ráno vystupujeme z auta na parkovišti na Pico do Arieiro. Zajímavé je, že tako hora je takto pojmenovaná na všech mapách, v různých průvodcích a i na hoře samotné je deska s nápisem Pico do Arieiro. Na směrovkách po turistické trase se však již objevuje nápis Pico do Areeiro nebo Pico Areeiro, a takto nazvaná je i směrovka na zbrusu nové silnici, kterou sem postavili v roce 2014 směrem od Curral das Freiras (není ještě na žádné mapě). Z toho usuzuji, že název Pico do Areeiro je nějaká novější varianta.

Na třetí nejvyšší hoře Madeiry je jasno, chladno 7 °C a dost větrno (ve Funchalu bylo 17 °C). Oblékám bundu a motám šátek kolem uší. Procházíme kolem stánků se suvenýry, krátce zajdeme na vyhlídku u radaru NATO. Směrem na Pico Ruivo vede dlážděný chodník. Většina návštěvníků, kteří nejsou na horské počasí vhodně oblečeni, anebo nemají dobrou obuv, anebo si chtěli jen vyjet nahoru, se otáčí na první vyhlídce Ninho da Manta, a jdou zpět.

Z Pico do Arieiro by to na Pico Ruivo mělo být cestou bez tunelů (východní stezka) 7 km, kratší cestou s tunely (západní stezka) 5,6 km. Tato oficiální turistická stezka je pro obě varianty značená jako PR 1. Řeknete si pár kilometrů, v pohodě. Ale o kilometry tu vůbec nejde. Výškový profil trasy je to, co hraje roli, a knižním průvodcem odhadovaný čas 5 hodin tam i zpět není pravda ani náhodou. K dosažení cíle totiž musíte několikrát sejít dolů do údolí a pak zase vyšplhat nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru ...

Naše zkušenost je 3 hodiny rychlou chůzí kratší trasou přes tunely, 4,5 hodiny delší trasou kolem. Celkem tam a zpět 7,5 hodiny. Nenechejte se zmást minimálním výškovým rozdílem mezi výchozím bodem Pico Arieiro (1 818 m) a Pico Ruivo (1 862 m). Kompletní trasa (delší východní) zahrnuje převýšení - stoupání 1 165 m, klesání 1 179 m! A to pouze jedním směrem! Je to neustále nahoru a dolů a neustále po schodech, což je značně vyčerpávající, žádná chůze po náhorní plošině - ta tady prostě neexistuje. A ta představa, že téměř to samé půjdu zase zpátky ...

Přímo u chodníku kvete fialovými květy vstavač Orchis scopulorum, tato vzácná orchidej, endemit Madeiry, roste pouze na Madeiře v horách v pásmu od 1 100 od 1 800 m n. m. Přicházíme k tunelu Pico do Gato. Je krátký, dál už chodník vydlážděný není, ale cesta je dobře vyšlapaná. Za tunelem je rozcestník, který říká, že vpravo je to na Pico Ruivo 4,9 km a vlevo 3,4 km. V průvodci radí, že delší cestou vpravo (východní stezka) se má jít směrem tam, a kratší cestou (západní stezka) vlevo, která obsahuje tunely, se pak vracet zpět. Tak jsme to tak udělali.

Vysvlékáme bundy i mikiny, slunce pere do skal a jdeme na závětrné straně. Cesta vpravo obchází druhou nejvyšší horu Madeiry Pico das Torres větším obloukem. V závěru "obchvatu", v místech, kde se měla stezka za posledním tunelem kratší trasy napojit na společný úsek, je zátaras. Teda spíš jen takové dřevo, na kterém je napsáno, že je stezka dále "collapsed" a přes které visí červenobílá vybledlá páska.

V tu chvíli se mě zmocňuje něco jako vztek s bezmocí dohromady. Tak já jdu po tisících schodech až sem a těsně před cílem zavřená stezka. Přelézáme pásku, stejně je pošlapaná, a míříme dál zakázaným úsekem kolem malých jeskyní, které nyní slouží jako záchod. Daleko jsme nedošli, za rohem byla stezka skutečně úplně zřícená do strže. Vracíme se a potkáme nějaké Francouzky, které měly stejný nápad. Posílám je zpět, že tudy opravdu projít nejde.

Stojíme u vchodu do tunelu, kterým bychom přišli, kdybychom si vybrali kratší trasu. Je tu rozcestník, který říká, že když projdeme tunelem, je to na Pico Areeiro 3,6 km, když se vrátíme zpět stejnou cestou, jak jsme přišli, je to na Pico Areeiro 5 km. Tak to je děs, o Pico Ruivu si asi necháme jen zdát. Stojí tu více turistů a přemýšlí, co dělat.

Projdeme tunelem a světe div se. Za ním je nově vyšlapaná stezka směrem na Pico Ruivo. O tom ale nikde žádné informace, žádné cedule, jak to má člověk stojící před "collapsed" úsekem vědět? Pokračujeme tedy dál do cíle naší cesty, stezka je příkrá, schody, schody, něco jako žebřík a zase schody, tato cesta je delší než ta původní zničená, odhadem o půl hodiny chůze. V mapách toto není vyznačeno, původní chodník sjel v roce 2013. Konečně jsme u horské chaty pod vrcholem. Nahoru je to už jen 0,5 km.

Stojíme na Pico Ruivo, nejvyšší hoře Madeiry. Krásný výhled, povalující se oblaka. Škoda jen těch stromů, zbyly tu vybělené kmeny po požáru v roce 2010. Uděláme vrcholové "promo" fotky. Dole vidím stezku, která se vine opačným směrem - na Achadu do Teixeira. Je to jen 2 km a jen klesání po vydlážděném chodníku, to ujde každý.

Rozhodujeme se .... já půjdu tam a přítel se vrátí kratší cestou přes tunely pro auto na Pico do Arieiro, a přijede pro mne. Šel rychle, má fyzičku a je zvyklý chodit treky po horách, a kratší trasou přes tunely mu to trvalo 3 hodiny. Pak musel objet autem kus ostrova, aby mne vyzvednul. Opravdu jsem se na tu cestu zpět po schodech a s převýšením více jak 1 kilometr už necítila :-(

Sedím potupně v trávě u parkoviště na Achada do Teixeira a čekám na odvoz. Velká restaurace, nebo možná kdysi hotel, je asi zavřená už více let. Okna a dveře jsou zatlučeny deskami. Škoda, hodně lidí se jde k budově podívat a zase se s nepořízenou vrací. Na parkovišti je celkem živo. Odtud je Pico Ruivo opravdu snadný cíl a nejvyšší hora ostrova se tak stává dostupnou téměř pro každého.

Závěr: Turistiku v oblasti Pico Ruivo nelze jinak než doporučit. Nádherné přírodní scenérie v podobě barevných skal, hlubových strží a dalekých výhledů jsou opravdu na každém kroku a neuvidíte je ledaskde. Zvážila bych fyzickou zdatnost a vybrala si podle toho trasu. Jít z Pico do Arieiro na Pico Ruivo a zpět nezvládne každý. Na túru bych vyrážela co nejdříve ráno kvůli počasí a kvůli dostatku času na cestu zpět.

Po návratu domů jsem hledala na internetu údaje proč a odkdy je část stezky uzavřena. V roce 2013 vyšlapaný chodník po bouři sjel i se svahem dolů. Od té doby je tato část mimo provoz. V dubnu 2013 otevřeli novou stezku, která místo obchází z druhé strany. Je vyrobena trochu narychlo, místy jsou železné schody/žebřík k překonání výškového rozdílu.

Ani náznak toho, že by se původní stezka opravovala, naopak, vypadalo to, že se bude již chodit pouze tou novou. V minulých letech byla také uzavřena trasa s tunely, protože jeden tunel se propadl. To už je dnes opraveno a průchozí. Malou mapku s aktuální situací (2015) dávám do fotogalerie.

Ještě jedno upozornění na zajímavé místo. Při příjezdové cestě na Pico do Arieiro je cca 2 km před vrcholem v místech pod asfaltkou (začátek Levady da Negra) historická ledárna - Poço da Neve. Kulatá kamenná stavba vypadá jako bunkr. Kdysi se tu schraňoval led ze zimního období na léto pro chlazení ve funchalských hospodách. Led se dolů nosil v kožených taškách na zádech. Do současnosti se tady dochovala pouze jediná stavba tohoto typu.


Text: Alexandra Prejdová
Fotografie: Jan Prejda

Všechny články z naší cesty na Madeiru:

• Ostrov Madeira (1): Barevný ostrov – seznámení s Madeirou
• Ostrov Madeira (2): Pico do Arieiro (Pico do Areeiro) – Pico Ruivo
• Ostrov Madeira (3): Rabaçal – Levada do Risco, Levada das 25 Fontes
• Ostrov Madeira (4): Náhorní planina Paúl da Serra – Levada do Paúl, Pico...
• Ostrov Madeira (5): Levada do Caldeirão Verde, Caldeirão do Inferno
• Ostrov Madeira (6): Porto da Cruz - Boca do Risco
• Ostrov Madeira (7): Poloostrov São Lourenço, pláž Prainha