Přechod Madeiry (5) - Pekelný kotel za tunelem.
Úterý (23.8.2016)
Ráno Honza zjišťuje, že mu mravenci nalezli do snídaně - přes noc namočených ovesných vloček. Tak má snídani proteinově bohatší.
Dnes se již od rána těšíme na náš první dlouhý tunel. Po snídani a sbalení věcí do batohů pokračujeme dál prašnou cestou údolím. Potkáváme tu dva rakouské ornitology, kteří s dalekohledy prozkoumávají svahy nad údolím a krátce se s nimi dáváme do řeči.
Cesta dál stále mírně stoupá do kopce. Procházíme kolem betonové přehrady Faja da Nogueira, kterou protéká Levada dos Tornos. Stoupání přiostřuje a my musíme na několika rozcestích kontrolovat mapu, abychom se udrželi na správné cestě Vereda da Faja da Nogueira, vedoucí k tunelu. Ten čekáme již za každou zatáčkou a ono stále nic. Konečně cesta mizí uvnitř skály. Shazujeme věci na zem a obědváme uprostřed pěšiny, přeci jen tu nikdo nechodí a nemáme komu bychom překáželi v průchodu. Ke konci našeho servírování ale z tunelu vychází pár, který na nás nejprve překvapeně kouká a nakonec nám sděluje, že lepší místo na oběd bychom bývali našli za tunelem. My se ale chtěli posilnit již před ním. Přeci nepůjdeme téměř dva a půl kilometrů dlouhým tunelem o hladu. Ještě by nám mohli dojít síly někde v jeho temných útrobách do levády.
Po dojedení oběda vstupujeme konečně do tunelu a zjišťujeme, že stále nejde o očekávaný tunel. I nyní jde jen o jeden z dalších předtunelů, za kterým nacházíme opravdu hezké místo o kterém mluvili turisté. Jídlo už se nekoná a tak se alespoň kocháme, přecházíme lávku a konečně hledíme do chladu a tmy dlouhého tunelu, který nás provede pod Encumeada Alta. Po zkušenostech z krátkých tunelů upravujeme batohy, abychom jimi nedřeli ani nad hlavou, ani po boku a vcházíme do jeho útrob. Před námi jen tma a za námi stále zmenšující se průzor. Občas se tunel rozšíří a dá se jít pohodlně. V některých místech je však průchod nízký a úzký a my přikrčení balancujeme, abychom nespadli do levády bublající vedle nás. Tunel se zdá být nekonečný. Uprostřed je několik záhybů, takže odsud není vidět ani vzdálený vchod na jedné straně, ani východ na straně druhé. Zanedlouho se však před námi objeví malá, vzdálená, světelná tečka optimisticky signalizující přibližující se východ do jasného dne venku. Jdeme za touto tečkou jak kdysi tři králové za hvězdou betlémskou, jen my jsme čtyři. Původní nadšení z tunelu je již nějakou dobu vystřídáno stísněností a nepohodlnou polohou, kdy se snažíme příliš neodírat batohy o stěny tunelu. I tak se neubráníme občasnému škrtnutí o stěnu či strop. Což já se svým novým batohem nesu opravdu s nelibostí. S přibližujícím se koncem tunelu roste nejen intenzita pronikajícího světla a tepla, ale i hluku. Hukot je ze začátku slabý, ale brzy dosahuje téměř intenzity jedoucího vlaku. Brzy vycházíme ven do nádherného prostoru za tunelem a zjišťujeme, že hluk způsobují vodopády. Naprosto nás ohromují výhledy po údolí, ve kterém jsme se ocitli. Tunel nás zavedl do úplně jiného světa uprostřed hor.
Shazujeme batohy vedle skály a protahujeme záda unavená shrbenou pozicí v tunelu. Na lehko, avšak vybaveni čelovkami, vcházíme do jiného tunelu přes jehož ústí padá vodopád. Pokračujeme ještě přes několik dalších krátkých tunelů cestou Levada do Caldeirao do Inferno. Místy jsou z tunelu okna ven skrz skálu, občas je tunel přerušen krátkým úsekem vedoucím mimo tunel. Kocháme se výhledy do zelené divočiny a fotíme vše kolem. Po lávce přecházíme říčku Ribeira Grande a skrz další tunel pokračujem dál podél levády. Náhle se prostor otevírá do obrovského kotle, do kterého shora padá vodopád. Právě jsme vešli do Caldeirao do Inferno (Pekelného kotle), což je velice výstižný název. Jde o opravdu nádherné místo. Sedáme na kameny a užíváme si síly tohoto místa. Cítíme se malincí oproti mohutnosti skalních stěn kolem.
Když dostatečně načerpáme energii tohoto místa, vracíme se zpět k odloženým batohům. Nacházíme je na místě, kde jsme je odložili, nyní již vysušené a zahřáté Sluncem. Sestupujeme asi o sto výškových metrů níž, kde pokračujeme vrstevnicí podél levády. Po zhruba kilometru a půl se cesta zařezává do údolí mezi svahy. Nacházíme tu nádherné jezírko s vodopádem. Zvažujeme koupání, ale protože přímo vedle jezera svačí nějací turisté a před tunelem jsme viděli značky zakazující koupání, tak raději pokračujeme dál. S přihlédnutím k pokročilé hodině je to možná i dobře.
Jdeme vrstevnicí podél levády a když propletené větve stromů dovolí, tak se kocháme nádherným výhledem do širokého zeleného údolí řeky Ribeira Grande. Brzy nás dohánějí turisté od jezera. Když jsou už kousek za námi, ozve se z ničeho nic mohutné šplouchnutí. Otáčíme se a vidíme muže, jak táhá jednu nohu z levády. Gestikuluje a anglicky vysvětluje, že je vše ok, že ho jen zachytila větev a shodila ho do levády. No lepší do levády než dolů ze svahu. Raději je pouštíme před nás a pokračujeme opatrně za nimi.
Po dalším kilometru a půl přicházíme na křížení naší cesty s cestou PR 1.1 Vereda da Inha, po které máme zítra v plánu vystoupat k nejvyšším vrcholkům Madeiry. Nyní se však snažíme poblíž této křižovatky lesních cest, najít plácek pro přenocování, který by tu dle našich informací měl být. Plácek nakonec nalézáme trochu ukrytý v lese, bohužel je však turisty využíván spíše jako toaleta a povaluje se tu několik kousků toaletního papíru. I přes odstranění vrstvy listí až na hlínu, odmítá Jirka na tomto místě spát a nalézá s Honzou dvě jiná místa přímo v lese, asi 200m odsud ve směru našeho zítřejšího postupu. Odsunujeme se tedy tam a v hustém lese stavíme stany již za přicházející tmy. Vaření a konzumace večeře se již odehrává při svitu čelovek. Zítřejší budíček plánujeme brzy a tak si jdeme brzy lehnout.
Pokračování příště...
Všechny (zatím zveřejněné) díly našeho přechodu:
- Přechod Madeiry (1) - přílet a cesta na začátek treku.
- Přechod Madeiry (2) - vyprahlým poloostrovem Säo Lourenco.
- Přechod Madeiry (3) - konečně voda a první levády.
- Přechod Madeiry (4) - Ribeiro Frio a vyhlídka Balcoes.
- Přechod Madeiry (5) - Pekelný kotel za tunelem.
- Přechod Madeiry (6) - Přes nejvyšší místa Madeiry.
- Přechod Madeiry (7) - Útěk z hor před deštěm.
- Přechod Madeiry (8) - Relaxační odpočinek v Ribeira Brava.
- Přechod Madeiry (9) - přes náhorní plošinu Paul da Serra až na konec světa.
- Přechod Madeiry (10) - nejnavštěvovanějšími místy Madeiry k opuštěné levádě.
- Přechod Madeiry (11) - pod vavříny a cedry až do Porto Moniz.
- Přechod Madeiry (12) - zpátky do hor údolím řeky Ribeira da Janela.
- Přechod Madeiry (13) - Nekonečná cesta spáleništěm do Calhety