Přechod Madeiry (9) - přes náhorní plošinu Paul da Serra až na konec světa.

Sobota (27.8.2016)

Ráno se budíme, vstáváme a protože dle předpovědí se počasí v horách již mělo umoudřit, přesouváme se na autobusouvou zastávku asi tři sta metrů od pobřeží. Při čekání na zastávce k nám přichází taxikář a přemlouvá nás, že nás za 5E na osobu hodí na Encumeádu. Na náš argument, že bus jede za pět minut a stojí 2E na osobu jen bezmocně rozhazuje rukama. Pak kouká, do jízdního řádu a tvrdí, že nic nejede. Když vidí naši jistotu, tak ještě vytahuje nějaký svůj řád, protože se zjevně ani místní ve zdejších řádech moc neorientují a nakonec potvrzuje, že autobus opravdu jede. Přesto nás ještě zkouší přemluvit, ale když vidí, že jsme neoblomní, tak s rozhozením rukou odchází.

Autobus přijíždí dokonce s malým předstihem. Kupujeme lístky, usedáme na sedačky a čekáme na odjezd. Zanedlouho opět stoupáme údolím směrem vzhůru do sedla Encumeáda. Teď už to jen nepřejet. Když už se blížíme k sedlu, Honza pro jistotu mačká tlačítko znamení, že budeme vystupovat. Na Madeiře to však funguje jinak než v Čechách, takže autobus téměř okamžitě zastavuje a čeká, že budeme vystupovat. My jen sedíme a ukazujeme, že tady ještě vystupovat nehodláme. Na vrchol pak jedeme ještě asi něco přes kilometr. To bychom se po silnici prošli. Nakonec tedy vystupujeme na správném místě. Počasí již je tu mnohem lepší než když jsme tu byli předevčírem. Při procházení kolem baru na nás mává paní z baru, která nás bezpečně poznává.

Přecházíme silnici a napojujeme se na cestu podél Levády do Norte, která je celkem široká téměř metr. Cesta je pohodlná, lemovaná různými barevnými květy. Po zhruba jednom kilometru odbočujeme vpravo na cestu PR 17 Caminho do Pináculo e Folhadal. Procházíme tunely, z nichž jeden má zhruba 400m, další téměř kilometr a krom toho několik kratších.

Přestože je cesta rovná, v jednom místě Honza špatně našlapuje a zvrkává si kotník. To je opravdu nemilé. Zouvá si botu a zkoumí vážnost problému. Nakonec si stahuje kotník obinadlem a nazouvá botu zpět, prý to snad půjde. Půjčuje si ode mne trekové hůlky s tím a zkouší jít. Jde trochu pomaleji, ale po rovině nám bezproblémů stačí. Horší je to při stoupání nebo klesání a při výraznějších nerovnostech.

Vegetace je tu zase trochu odlišná než jinde a v místě Chao das Pocas vypadá les jako z nějaké pohádky. Poblíž výrazného severo-západního hrotu naší cesty procházíme kolem vyznačeného nocoviště Caramujo. Je tu dokonce stará rozpadající se budova a kolem travnatá místa na která by se pohodlně vešlo několik stanů. Pod košatým stromem na lavičkách již svačí tři turisté s velkými batohy. Protože už taky hladem šilháme, tak rozbalujeme celtu na druhém nejlepším fleku a dáváme se také do jídla.

Po zahnání hladu pokračujeme vegatací zarostlou cestou a pomalu stoupáme k náhorní plošině před námi, kterou již jasně signalizují vrtule větrných elektráren, které občas zahlédneme mezi stromy. V posledním úseku cesta stoupá příkřeji, pak se ale narovná a my vycházíme na silnici. Před námi je placka - náhorní plošina Paul de Serra. Stojí tu pár zaparkovaných aut a turisté tu chodí za závoru na vyhlídku z nedalekého kopce Bica da cana. Chvilku při svačince zvažujeme, zda-li si nalehko vyběhnem asi kilometr a půl na vyhlídku, ale nakonec se rozhodujeme nechat vyhlídku vyhlídkou a pokračovat dál.

Na spalujícím Slunci se není kde schovat, protože na náhorní plošině není žádný vyšší porost. Téměř vzpomínáme na osvěžující déšť před dvěma dny. Jdeme širokou cestou směrem k jihozápadu a několikrát kontrolujeme odbočky podle navigace na mobilu. Naším cílem je napojit se na silnici vedoucí dolů k městečku Canhas a po ní sejít pár set metrů níž do jižních svahů až Levadě do Paul. Vítr skoro nefouká, takže se větrníky větrných elekráren netočí.

Náhle se nám otevírá pohled do jižních svahů, které nedávno postihl ničivý požár. Porost by spálen až na hlínu. Jen ze silnějších keřů zbyla ohořelá torza bývalých větví. Dosud jsme se s následky požáru nesetkali, takže jsme na něj téměř pozapomněli. O to víc nás nyní šokovaly rozsáhlé plochy, které oheň pohltil. Od horní hrany náhorní plošiny je spálen porost po celém svahu až dolů k domkům měst na pobřeží. Zčernalé plochy kontrastují se zeleným porostem za silnicí, který se tragédii vyhnul. Jsou vidět i rozorané brázdy od bagrů, jak se hasiči snažili ohni přehradit cestu, aby se nešířil dál. Mnohdy bylo toto řešení zjevně úspěšné, jinde však oheň přeskočil a pohltil další obrovské plochy vegetace. Většinou byla země spálená na jedné straně silnice a na druhé byla vegetace nedotčená.

U kapličky vedle silnice leháme na chvíli do stínu kapličky a jíme za hluku nedaleké větrné elektrárny. Před námi je vidět bílé moře mraků. . Šlo by zde postavit stany, ale spát hned vedle silnice se nám příliš nechce. Proto jen na půl hodinky zouváme boty, ležíme a jíme. Před námi hučí naprosto nehybný větrník a tak řešíme, proč to vydává takovej kravál, když to nepracuje. Závěr je, že to jsou zřejmě větráky, které chladí vnitřek, aby nedošlo k přehřátí.

Po svačince sestupujeme asi kilometr po silnici až tam, kde ji křižuje Leváda do Paul. Tato leváda nyní vede zuhelnatělým svahem spáleniště. Kolem jsou jen černé pahýly keřů zvedající se k nebi z popelem pokryté hlíny. Leváda neteče a je zanešená zuhelnatělými částmi rostlin a napadanými kameny. Ticho občas přeruší jen zvuk eroze - hlína a kamení již není zpevněna porostem a tak se místy sesouvá ze svahu dolů. Ve vzduchu je cítit těžký zápach popela. Nikde nikdo, pod námi jen bílý oceán mraků. Občas dole zahlédneme vynořit se mrtvá torza vzrostlých stromů. Vypadají téměř jako dřív, jen všechno listí se zbarvilo do podzimní žluté barvy a kmeny jsou u země zčernalé. Výrazně nám to připomíná prostředí po nějaké apokalypse (např. z filmu Cesta). Sem tam potkáváme osamělou krávu a rozebíráme, jak asi pro ni muselo být těžké se zachránit před ohnivým peklem. Ani teď to pro ně není žádný med. Vidíme jednu, která odevzdaně okusuje zuhelnatělé tvrdé bodláky, které oheň sice zabil, ale nespálil. Místy však nám sama příroda dodává optimismu, že i požár je součástí procesu jejího fungování a že si s ním s odstupem času rozhodně sama poradí. Mezi uhlíky již nyní vidíme rašit první výhonky trávy a kapradí. Takové první malé náznaky naděje, že i toto spáleniště za několik let opět nabyde zpět svou ztracenou krásu.

Čas běží a Slunce klesá k obzoru. Na spáleništi se nám spát vůbec nechce a navác zde příliš možností ani není. Nakonec tedy odbočujeme z úbočí svahu a stoupáme po v prachu vyježděné cestě do kopce vedoucí k hotelu Estalagem do Pico da Urze v něději, že tam bude více možností k přespání. Jirka jde napřed a snaží se nás dostat až k travnatým plochám, které vidí v dáli pod silnicí u hotelu. My však nacházíme celkem dobrá místa přímo na cestě a tak se nám nikam dál jít nechce. Jdeme se podívat k Jirkovi, ale když zjišťujeme, že vyhlédnutá místa jsou až za kaňonem, tak se všichni rádi vracíme zpátky na cestu. Oba stany stavíme stany přímo na cestě. Fotíme západ slunce do peřiny z mraků. Rychle se stmívá a ochlazuje. Již při čelovkách dojídáme večeři zachumlaní do mikin a bund a zalézáme do stanů přečkat noc uprostřed ohořelé planiny.

Pokračování příště...

Všechny (zatím zveřejněné) díly našeho přechodu:

• Přechod Madeiry (1) - přílet a cesta na začátek treku.
• Přechod Madeiry (2) - vyprahlým poloostrovem Säo Lourenco.
• Přechod Madeiry (3) - konečně voda a první levády.
• Přechod Madeiry (4) - Ribeiro Frio a vyhlídka Balcoes.
• Přechod Madeiry (5) - Pekelný kotel za tunelem.
• Přechod Madeiry (6) - Přes nejvyšší místa Madeiry.
• Přechod Madeiry (7) - Útěk z hor před deštěm.
• Přechod Madeiry (8) - Relaxační odpočinek v Ribeira Brava.
• Přechod Madeiry (9) - přes náhorní plošinu Paul da Serra až na konec světa.
• Přechod Madeiry (10) - nejnavštěvovanějšími místy Madeiry k opuštěné levádě.
• Přechod Madeiry (11) - pod vavříny a cedry až do Porto Moniz.
• Přechod Madeiry (12) - zpátky do hor údolím řeky Ribeira da Janela.
• Přechod Madeiry (13) - Nekonečná cesta spáleništěm do Calhety