Přechod Nízkých Tater

Přechod Nízkých Tater 14.-19.8.2010

DEN NULTÝ

14.8.2010 – sobota

Tuhle naši již v pořadí 6. Slovenskou Odyseu jsme zahájili již v sobotu 14.8.2010 ve 21:45 na nádraží v Nezamyslicích, kde jsme ve složení Arny, Karel a já (Valda) nasedli do autobusu náhradní přepravy ČD, který nás odvezl přes výluku do obce Kojetín, zde jsme přesedli na vlak do Přerova. Dobu do sestavení rychlíku R 443 Šírava jsme strávili v nádražní putyce, kam kolem 23 hod dorazili i poslední 2 účastníci výpravy – Pavel Pěček zvaný PePé a Jirka Vostrý zvaný Vostrouš, ten absolvoval svou první odyseu.

DEN PRVNÍ

15.8.2010 – neděle

V neděli půl hodiny po půlnoci jsme naskákali do lůžkového vagónu rychlíku do Popradu a na lůžkách za 300 Kč jsme v polospánku strávili 6 hodin. Z cesty rychlíkem si budeme určitě pamatovat kelímek s vodou k „ústnej hygiene“ a zamčené oboje dveře k WC, které jsem otevíral kleštěmi, protože jsem vůbec netušil, že je ještě jeden záchod ve středu vagónu. V 05:30 jsme vysedli na nádraží v Popradu a dali jsme si ranní kafíčko ve vestibulu. Pak jsme z aut. nádraží vyrazili v 06:20 autobusem do Liptovské Tepličky, kam jsme dojeli v 07:15. Vystoupili jsme u koliby Turnička, kterou známe již z naší 1. odysey. V chaloupce uprostřed krásné zahrádky už nás čekal Arnyho spolužák Fero a jeho bratr Janko. Vítali nás borovičkou s horcom a vařili halušky ke snídani. Pozdravili jsme se s jejich mamkou, která je po operaci kyčelního kloubu. Napráskali jsme se halušek, zapili to Jankovým výtečným domácím ovocným čajíčkem (višně,ostružiny,červený a černý rybíz, listy z rybízu, lžíce medu a cukru) a naskákali jsme do přistavených vozidel. Těmi jsme se vyvezli pod Kráĺovu hoĺu do sedla Záturňa, poděkovali jsme řidiči – synovci bratrů a společně s nimi jsme v 09:07 hod začali pěší výstup na Kráĺovu hoĺu a tím i pěší část odysey. Bráchové sbírali cestou praváky, což nebyl žádný problém, protože rostly opravdu krásní kousci na každém kroku. Občas jsme se zastavili na borůvky a maliny a když jsme dorazili k turisticky značené zelené trase, rozloučili jsme se s Ferom a Janom a pokračovali jsme strmým stoupáním na vrchol. Pod vrcholem ještě Vostrouš málem šlápl na zmiji, což ho pořádně vyděsilo, asi jako mě když jsem zjistil, že jdu bez vložek v botách, které zůstaly doma v druhých kanadách. O těch bude ještě řeč. Přesně v 11.59 jsme vrchol ve výšce 1948 m/m dobili a vyfotili se s vlaječkou ve větru a v mracích. Trošku jsme si odpočinuli v malé místnosti u vysílače, pojedli řízků a pokecali s turistkami, které jsme ještě jednou potkali o dva dny později pod Ďumbiérom. Pak jsme již vyrazili do nevlídného a větrného počasí směrem na Andrejovu útulnu. Hned pod dalším vrcholem Orlová (……) nás ale zastihla nečekaně silná bouřka s krupobitím, kterou jsme s vypětím všech sil přežili v proláklině pod vrcholem. Hromy a blesky kolem nás řádili, kroupy velikosti lískačů do nás ve vichru narážely téměř vodorovně. Hlavy jsme si chránili rukama a kapucemai. Naštěstí ta spoušť trvala jen asi 10 minut a po bouřce se počasí trošku vyspravilo. Na vrcholu Bartkova jsme se trošku zlidštili, Karel si oblékli i suché boxérky a kochali jsme se v tichosti pohledem na panáčkujícího sviště. Arny se marně pokusil nasadit nalezený červený plechový klobouček zpět na turistické označení vrcholu Bartkova. Ve větru neměl šanci. Málem s ním dostal po hlavě. Na Andrejovu jsme došli po 16:00 po skupinkách a mokří, protože poslední 2 hodiny pochodu vydatně pršelo. Útulna byla dost obsazená, dokonce i pes tu s námi spal, ale naštěstí se dvě volné palandy ještě našly a tak jsme se vybalili, začali sušit věci u jediných kamínek a připravili si něco teplého k snědku. Karel se projevil jako nemilovník psů a Arnošt vytáhl Renatinu vlhkou buchtu. Pršelo až do večera, ale kolem osmé se přece jen počasí umoudřilo a zapadající sluníčko vytvořilo kouzelné oranžové scenérie v oparu. Usnuli jsme spánkem unavených turistů a snili jsme o dalších dobrodružstvích.

DEN DRUHÝ

16.8.2010 – pondělí

Z Andrejcové útulny vyrážíme po snídani v 08:20 a zahajujeme celodenní 20 km pochod 2 hodinovým výstupem na Velkú Vápenicu, která je v mracích. Neprší a je polojasné až oblačné počasí, takže se chvílemi můžeme dosoušet na sluníčku. Vrcholky okolních hor jsou v mracích. U sedla Priehybka (1550) našel Jirka Vostrý neuvěřitelného praváka, jinak hřibů bylo kolem cesty mraky. Dorážíme na tábořiště v sedle Priehyba (1190), kde se nemůžeme shodnout zda uděláme delší přestávku, nakonec jen v rychlosti posvačíme, což nese nelibě Vostrouš, který se vybalil a vyzul a tím pádem zůstal pozadu, protože my ostatní jsme během 10 minut pokračovali. Mimochodem na tábořišti již odpočívali nějací turisté a sušili ponožky na kříži INRI. Nás ale čekal nechutný stoupák na Kolesárovú (1500), sklon asi 60% a převýšení dobrých 400 m na krátkém úseku. Teď už vím že to byla největší makačka na celé trase. Moc nám to neutíká, ale postupně zdoláme Oravcovú (1450), Zadnú holu (1590) a Homoĺku (1575) a na útulnu Ramža nám zbývá necelých 7 km, když začalo pršet a přišla buřina. Poučeni z předchozích nezdarů, si včas oblékáme pláštěnky a ponča a nebýt průtrže mračen při vracení a zmateném hledání zelené značky, procházení hlubokých kaluží a složitém přelézání polomů, tak jsme snad i došli jakž takž suší…… Místo toho dorážíme na útulnu Ramža v 17:30 značně unavení a opět totálně promáčení, včetně bot a mých 50 eur. Počítáme ztráty: Pepé má v pi… koleno, Karel záda a Vostrouš všechny svaly kromě víček. Sušíme si věci u jediné pícky, narvané útulny Ramža, kde pro nás 5 zůstala volná jen jediná horní palanda. Na té uleháme tělo na tělo jak buzici. Před tím se ještě Karel opět projevil jako nemilovník psů a „psí lidé“ si ho zařadili na listinu nežádoucích. V noci jsme spali-nespali, doufali, že déšť ustane a čekali na ráno jak na smilování.

DEN TŘETÍ

17.8.2010 – úterý

Ráno neprší a obloha vypadá slibně. V rámci ranní hygieny zjišťujeme, že od útulny jsou nádherné výhledy na Vysoké Tatry, z části ukryté v ranním oparu. Vyrážím pro vodu k prameni, který je asi 400 m daleko, abychom si mohli uvařit ranní kávu a čaj. Věci nám překvapivě skoro uschly. Útulna se postupně vyprazdňuje a kromě nás už pospávají jen psí lidé a pes. Na šňůře nad píckou visí vložky do bot mojí velikosti, ke kterým se na dotaz nikdo nehlásí. Šup s nimi do kanad a hned se den rozzářil. Ramžu opouštíme v 08:20 a čeká nás 16 km na chatu M.R.Štefánika. První krátkou zastávku děláme v Bacúšském sedle (1319), výhledy do okolí jsou opravdu úchvatné, vrcholky vykukují z mraků kam oko dohlédne a svítí sluníčko. Všude kolem kvetou hořce. Za námi je vidět v dálce i Králova hola (1948). Jsme plni optimizmu a těšíme se co nového přinese třetí den. V pohodě dorážíme do sedla Za Lenivou (1378) kde zažíváme zajímavou příhodu. Ostrý zásah slovenských ochránců přírody proti místním rómským česačům borůvek, došlo i na tasení pistole při stíhání škodovky, ve které se jeden z pachatelů pokoušel marně zmizet do hor. Pokračujeme sestupem do civilizace, na sedlo Čertovica (1238), kde na nás čeká motorest se zelňačkou a točeným pivkem. Sem má další den přijet autobusem ze Žiliny Arnyho švagr Jožko, který se k nám později připojí. V reále ale přicházejí psí lidé a už z dálky oznamují, že vymění Karlovu zapomenutou čelenku za (dočasně moje) vložky do bot. Ukazuje se, že vložky byly jednoho z posledních spáčů z útulny Ramža a já jsme mu je vlastně, tak trošku, ukradl. Tentokrát se den rozzářil pro změnu jemu. Po provedení směny a dokončení občerstvení, včetně doplnění butylek Demenovkou za 5 E, vyrážíme dál po červené směr Kumštové sedlo. Od motorestu je to dlouhé a dost prudké stoupání, za které jsme odměňováni krásnými dalekými výhledy, mimo jiné i na Malou Fatru. Tento úsek má opravdu charakter hřebenovky a přes vrchol Králička (1710) se nezadržitelně blížíme do cíle dnešního úseku na chatu Štefánika pod Ďumbiérom. V 16:10 nás v ledovém vichru (10oC) před chatou vítá sličná žubrienka v nátělníku se štamprdličkami horcové na tácku a přeje krásný pobyt na horské chatě. Až mnohem později jsme se dozvěděli, že toto, rádoby „tradiční“ přivítání, pro nás zinscenoval Karel, který měl s personálem spojení přes mobil. Dodatečně před jeho nápadem smekám. Dostal nás tím všechny. Přesto, že chata je ve výšce 1730 m a vše na ní nosí nosiči na zádech, je zde neuvěřitelný turistický komfort. Za 12 Euro se vyspíte ve spacáku v měkké posteli, osprchujete se v teplé vodě, usušíte si boty na el.sušáku a v ceně máte i snídani. Večer jsme se nadlábli za 3 E, výběr jídel byl opravdu bohatý a pivko a horcová výborné. Poprvé jsme se výborně i vyspinkali.

DEN ČTVRTÝ

18.8. 2010 – středa

Ráno na chatě nemělo chybu. Osobní hygiena v koupelně s tekoucí vodou a splachovací WC vám po třech dnech připadá famózní. Já jsme navíc „našel“ v sušárně bot opuštěné staré nazouváky, ze kterých jsem vykuchal podešev a na míru si z nich ostříhal vložky do kanad a hned se den zase rozzářil. Na terase před chatou jsme se po ránu kochali krásnými výhledy do sedla pod Chopkom, ve kterém se převalovaly chuchvalce mraků jako v nebeské prádelně. Neplánovaně jsme už potřetí vyrazili od chaty přesně v 08:20 s cílem dobýt nejvyšší vrchol Nízkých Tater – Ďumbiér (2043). Byla to pro nás sice hodinová zacházka cestou na Chopok, ale přejít Nízké Tatry a nevystoupit při tom na nejvyšší vrchol, toť nemyslitelné. Za 35 minut jsme došli do Krupového sedla (1880) a odtud je to po červené 20 min. na vrchol. Škoda, že jsme ho zdolali v silném větru, při nulové viditelnosti a teplotě 5oC a tudíž jsme se z něho nemohli ani rozhlédnout. Tak snad někdy příště. Ale vrcholovou fotku máme. Morální i zdravotní stav členů výpravy se zhoršoval. Pepé se se svým bolavým kolenem belhal o holi kus za námi, Karla začali chytat záda a Vostrouš musel nutně a plánovaně nastoupit do zaměstnání. Ale to vše jsme měli pod kontrolou, protože právě další vrchol Chopok a sedlo pod ním je blízko cílových stanic dvou lanovek. Podle plánu, varianta B, jsme tedy s Arnym vyprovodili 3 naše kamarády k lanovce, která je svezla dolů do údolí a pak domů a my jsme se vrátili na Kamennou Chatu pod Chopkom, kde jsme se občerstvili a čekali na příchod Jožka, který už byl na cestě k nám z Čertovice. Čekání jsme si zkrátili i tím, že jsme požádali hosty u našeho stolu o pohlídání batohů, a jen tak na lehko, jsme vyběhli s Arnym na vrchol Chopok (2024), což bylo 10 minut. Vyfotili jsme tam sebe a krásnou mladou Polku s copánky a hybaj zpátky do chaty, tak akorát na příchod Jožka. Ten dorazil před 14 hodinou se 14 kilometry a 5 hodinami rychlé chůze v nohách, dal si polévku a pivko a společně jsme nabrali kurs Dereše (1925). Šli jsme střídavě v mracích, ale chvilkami se udělala v mlze díra a byly i výhledy. Nejkrásnější okamžiky jsme zažili u sedla Poĺany(1840), kde jsme narazili na stádo kamzíků, kteří si nás nevšímali a klidně se pásli na úbočí Poľany (1890). Stačili jsme si je i nafotit asi z 50 m. Poblíž Krížského sedla (1775) potkáváme členy horské služby s lavinovým psem, kteří obnovují značení hřebenové trasy. Zbývá nám podle ukazatelů víc jak hodina v mlze a ve větru přes Kotlinskou (1920), kde se fotíme s českou vlaječkou, na vrchol Chabenec (1955). Jožko toho začíná mít plné zuby a hlavně nohy. Z Chopku jdeme totiž poměrně svižným tempem už 4 hodiny a na chatu Ďurková pod Chabencom je to pořád ještě slabá hodinka. Pomáhá mu Arnyho energetický gel a na otlačenou patu pořádný flastr. Konečně sestupujeme po modré značce přes Malý Chabenec (1780) k chatě Ďurková, kde plánujeme přespat. Dorážíme sem v 18:34 za chladného, větrného počasí bez výhledů. Vítá nás neochotná, nesympatická a otrávená chatařka, která nás v prvé řadě upozorňuje co se všechno nesmí a pak nás za 5 euro posílá na povaĺ, kde můžeme přespat. Půda vypadá jako alobalová jurta, protože krov je zevnitř obložen jakousi zateplovací fólií aluminiového vzhledu. Tato tepelná izolace nás v noci donutila vylézt i ze spacáků – takové nám bylo vedro. Ale to jsem přeskočil celý krásný večer na chatě. Díky mé výřečnosti jsme se totiž seznámili se dvěmi kočkami z Moravy (Olomouc a Přerov), které otevřely flašku becherovky na seznámení, což jim Jožko oplatil flaškou fernetu, kterou dal do placu. Jožko a Arny si s nimi pak skvěle pokecali, zatímco já jsem hodinu venku vařil v kotlíku kolínka s jakousi omáčkou (naposledy). Společně jsme je poté sežrali, přes zákaz chatárky, natruc u stolu v chatě. Přesně ve 22:00 byla vyhlášena večerka a všichni jsme byli okamžitě vyhnáni na půdu spát. A to s tím vedrem jsem už psal. Jinak byla noc klidná, přestože jsme byli všichni ožralí.

DEN PÁTÝ

19.8. 2010 – čtvrtek

Ráno byl budíček na Chatě Ďurková vyhlášen přesně v 7:00 hodin chatařkou, s upozorněním, že do 8:00 musí být chata prázdná. Byl to fofr, ale stihli jsme všechno, navštívit dvojlatrínu, zajít pro vodu, uvařit kafe a čaj, najíst se, sbalit si věci, naposledy se rozloučit se psími lidmi a jejich fenou Sitou, vyfotit se s holkama z Moravy a po osmé ranní vyrazit zpátky do kopce, po zelené na červenou hřebenovou trasu do sedla Ďurkovej (1709). Do sedla Zámostskej hole (1591) nás ještě po ránu provázela nízká oblačnost a vítr, ale počasí se zlepšovalo. Sluníčko, které se občas prodralo mezi mraky vytvářelo krásné scenérie okolních hřebenů a sedel. V pohodě jsme dorazili před půl desátou na vrchol Latiborskou holu (1643) a spáchali zde poslední vrcholovou fotečku. V sedýlku pod L.holou jsme si pak ještě asi 30 minut poleželi na sluníčku v borůvčí a kochali se výhledy. V dalším sedle Pod Sklakou (1476) jsme totiž naši pětidenní hřebenovou túru ukončili a po žluté značce jsme zahájili 2 hodinový sestup do obce Liptovská Lužná (717). Hned po zahájení sestupu, Jožka zjistil, že nechal u rozcestníku foťák a tak se pro něho rychle vracel, už u něj načapal turistu-nenechavce, který mu naštěstí foťák vrátil. Stačilo 10 minut a byl bez něj. Sestup do Lužné byl neskutečně namáhavý, žlutá značka nás vedla strmě dolů do údolí, hlídali jsme si každý krok, protože nebylo radno upadnout a kutálet se dolů. Po deštích byla zem Mokrá a pěkně to klouzalo. Na tyhle 2 hodiny dlouho nezapomenu. Byly nekonečné a tak jsme ještě před vstupem do obce naposledy rozbili ležení a pořádně si odfrkli a posilnili se z posledních zásob. Na posledních 2 kilometrech jsme potom stačili Jožovi nasbírat mraky hub. V obci Liptovská Lužná jsme si zjistili autobus do Ružomberoka a protože jsme měli asi hodinku čas, tak jsme zašli na pivko do místní krčmy. Autobus nás za 1,70 E dovezl za necelou hodinku na žel.stanici Ružomberok, kde jsme v nádražní hospodě čekali na vlak do Žiliny, jízdenka stála 2,72 E.

DEN ŠESTÝ

20.8. 2010 – pátek

V Žilině jsme přespali u Jožka a ráno jsme odjeli s Arnoštem vlakem domů. Jízdenka Žilina –Prostějov vyšla na 14,80 E. Cestou ve vlaku jsme měli v kupé dobrou společnost, samé baby, které jsme s Arnym celou cestu bavili veselými příhodami z Odysey Nízké Tatry 2010, kterou lze opuštěním vlaku, mnou v Prostějově a Arnym v Nezamyslicích, považovat za ukončenou.