Přechod pohoří Fagaraš - I
Během přechodu hlavního hřebene pohoří Fagaraš jsme zažili velkou spoustu různých zážitků. Drsných, průměrných i nádherných. Mráz a silný vítr, nekonečné pochody s báglem na zádech, nádherné pohledy na sluncem nasvícené hory… To vše dohromady vytvářelo neopakovatelnou atmosféru pohoří Fagaraš. Pohoří, jehož přechod je pokládán za "maturitu vysokohorské turistiky". Celá akce odstartovala v pondělí 17.8.1998 ráno odjezdem z Prahy. V Brně přistupuje zbytek výpravy a už všichni pokračujeme směr Rumunsko. Starý známý řidič a náš věrný "kostitřas" z loňské cesty Do Rumunska. Celé pondělí jsme museli přetrpět nezáživný přejezd Maďarska. Z úmorné cesty nás vysvobodil až nocleh pod širákem kousek za Budapeští. V úterý brzo ráno pokračujeme plní očekávání vstříc horám a dobrodružství. Cesta probíhala naprosto bez problémů. Dokonce i přes hranice jsme projeli za pár minut. Sice jsme museli zaplatit 2 marky za vstup, ale jinak v pohodě. Původně jsme v úterý chtěli dojet až pod hory, ale byli jsme nuceni hledat ještě jeden provizorní nocleh. Naše plány totiž trošku poškádlili Věrka s Rosťou. Pořádně nás vystrašili, když jim "hrubě" nesedlo kuře k obědu. Po několika hodinovém zdržení a návštěvě nejbližší nemocnice pokračujeme dál. Ale všechno hezky popořádku…. První den - Středa 19.8.1998 Kolem desáté hodiny přijíždíme do Turnu Rosu, kde začínala naše expedice. Poslední přípravy a pokus o zredukování batohů. Většina z nás si moc nepomohla. Kilo možná dvě, ale pořád se naše batohy blíží hranici 25 kg. Co nemáme s sebou už nesmíme potřebovat. Kolem jedné hodiny se plni optimizmu vydáváme za příšerného vedra přes vesnici směr pohoří Fagaraš. Mírně stoupáme širokou kamenitou cestou. Po pár kilometrech začínám nepříjemně cítit ramena a záda. Ono 25 kilo není žádná sranda. Co chvíli stojíme někde u potoka nebo u pramene a chladíme naše tělesné schránky. Moc jsme toho dnes neušli. Pět nebo šest kiláků, ale stejně jsme toho měli plné kecky. Bivakujeme ještě v lese ve výšce 850 m. Panuje nádherné počasí. Teplo, bezvětří, prostě těžká pohoda…. Druhý den - Čtvrtek 20.8.1998 Ráno po rychlé snídani pokračujeme směle dál. Počasí celkem ujde. Z východu se sice valí hrozivě vyhlížející mraky, ale horský hřeben jim nedovolí pokračovat. Pár vrcholů a pohledů na krásná údolí…. Hned z rána potkáváme skupinu čtyř Čechů. Taky mají namířeno napříč celým Fagarašem, tak jako my. Chvíli klábosíme a vyměňujeme si dosavadní zážitky a odvážné plány. Druhý den jsou ještě všichni plni energie a tak se přechod celého hřebene jeví jako snadná záležitost. Po chvíli se ale blíží místní bača a pár psů, proto raději rychle pokračujeme. Odpoledne se začíná kazit počasí. Zvedá se mlha a občas spadne pár kapek. Jdeme statečně dál, ale už se trochu začínáme ohlížet, kde přenocujeme. Není to žádná sranda najít na Fagaraši kousek rovného místa, navíc aby bylo aspoň trochu v závětří. Nakonec jsme zakotvili až u jezera Avrig 2011 m. Opět začíná mírně krápat, proto stavíme bleskově stany. Vyšlo nám to tak akorát. Sotva jsme zatloukli poslední kolík, přihnala se pořádná bouřka s lijákem, doprovázená kroupami a pořádným větrem. Nebylo nám moc do smíchu. Když si vítr pohrává s vašim stanem jako by nebyl vůbec přivázaný, tak se není ani čemu divit. Ale to jsme ještě netušili co nás čeká další dny. Po bouřce se citelně ochladilo. Rychlá večeře a “mírná“ hygiena jsou poslední aktivity tohoto dne… Třetí den - Pátek 21.8.1998 Ráno nás přivítalo velice pochmurné počasí. Dokonce jsme se dvě hodiny rozmýšleli jestli vůbec vyjdeme. Nakonec jsme vyšli až kolem deváté hodiny. Počasí stálo celý den za houby. Sem tam, když se rozplynula mlha, se dalo něco uvidět, ale jinak nic moc. Náš dnešní plán byl dostat se k dalšímu plesu. No, ale nějak nám to nevyšlo. Velkou měrou se o to přičinil velice náročný terén a bouřka, před kterou jsme se museli schovat. Jak mám bouřku rád, tak tady mi byla minimálně nepříjemná. Když děláte živý hromosvod, a to jsme v podstatě ve výšce 2200 m byli všichni, tak vám moc do smíchu není!!! Slabší kusy (potkali jsme čtyři Čechy) dokonce sešli dolů do údolí kde, se schovali v místní salaši. Nám se ale vůbec nechtělo ztratit 100 výškových metrů, tak jsme to riskli a schovali se kousek pod vrcholem mezi kamení. Nakonec spadlo pár kapek a bylo po bouřce. Pokračujeme velice krkolomným sestupem po Ostrém skalním hřebeni. Tady jsme přišli na to, proč se Serbota jmenuje tak, jak se jmenuje. “Ser botu, ser batoh, hlavně že jdeš“. Neví kdo tento slogan vymyslel, ale přesně vystihuje obtížnost místního terénu. Tento sestup nás opět pořádně zdržel, takže jsme nakonec byli nuceni za husté mlhy a nepříjemného větru nouzově tábořit ve výšce 2370 m, na místě, kde se sotva vešly naše stany. Ten den si většina z nás udělala výškový rekord ve spaní venku. Večer jsme byli tak utahaní, že jsme hned po večeři zalehli…. Pokračování článku zde...