Rumunsko 2012 – expedice Fagaraš

Fotografie (1)  • Foto: jatyvon

Po minulé úspěšné expedici do Norska před dvěma lety jsme s Pavlem v zimě začali spřádat plány, kam by bylo možné vyrazit. Cesta na sever byla minule a z ostatních světových stran se nám zdál východ nejatraktivnější. Ale kam? Ukrajina? Karpaty? Tuto otázku rozseklo až vyprávění kamaráda, který si prošel nejvyšší pohoří Rumunska – Fagaraš. Z naší "severské sestavy" chyběl Pavel T., takže jsme jeli nakonec jen ve třech.

Pondělí 18. 6. 2012

V 10.30 odjíždíme vlakem z Jičína, ale hned v Hradci Králové nervy – vlak do Pardubic má 40 minut zpoždění a na rychlík Berlín – Budapešť máme jen 35 minut rezervu (takže teď mínus 5 minut). „Naštěstí“ má i rychlík 35 minut zpoždění, tak se posouváme dál. V Budapešti je to už ale hodina a tak je další přípoj do Rumunska dávno pryč. Na informacích se dozvídáme, že další spoj nám jede za čtyři hodiny, nakupujeme další místenky a 23.30 odjíždíme směr Bukurešť.

Úterý 19. 6. 2012

Ráno v sedm vystupujeme v Simerii, kde po hodině a půl přestupujeme na vlak do Sibiu, kam přijíždíme v poledne. Chceme dohnat půldenní zpoždění, tak se jdeme zeptat k taxíkům, stojícím před nádražní halou, na cenu do Turnu Rosu. Mladý taxikář pod 80 Lei bez taxametru nechce jít, ale i tak nasedáme a míříme do Turnu Rosu. Z této vesnice, která leží 400 metrů nad mořem, se máme dnes dostat o nějakých 1600 metrů výš. Asi po třech kilometrech za velkého vedra docházíme zpocení ke klášteru. Před ním se ještě staví nový kostel. Tam nám mnich ukazuje směr naší další cesty. Pak stoupáme dvě hodiny lesem po červené značce do příšerného krpálu a dál pokračujeme po úzkém hřebínku. Najednou ale hřebínek končí a cesta vede zase prudce dolů. Tohle místo ještě není bohužel na mapě Fagaraše, kterou jsem zakoupil. My ale máme jít teoreticky na jihovýchod a tahle trasa vede podle slunce opačně – na severozápad. Podle mě bychom došli do vedlejší vesnice, než z které jsme vyšli. Po krátké „výměně názorů“ slézáme na cestu pod námi a pokračujeme po ní na jihovýchod. Po čtvrt hodince narážíme na naší trasu. Značení se muselo někde rozdvojovat, což jsme nepostřehli a tím si tak hodinku zašli. Ale hlavně, že jsme nedali na úsudek nejmenovaného člena expedice a neocitli se znovu někde dole pod horami. Nevím, jestli by se nám chtělo ještě jednou táhnout s „plnou polní“ půl dne nahoru. Za chvíli se listnatý les mění na smrkový a pak už vycházíme na travnaté pláně. Ještě vylezeme kousek výš a stavíme stan nedaleko od zdroje vody (která nám v tom vedru rychle ubývala) pod Chica Fedelesului (1820). Já ještě vybíhám na tenhle kopec, protože jako vždy potřebuju vědět, co je za ním. Kupodivu jako vždy – další kopec. Tak alespoň něco natočím a nafotím. Pak ještě přesunujeme stan tak, aby nebyl tak z kopce a při tom stál trochu v závětří. Před tím jsme ho postavili o něco níž ve větším sklonu, a tak jsme ve spacáku sjížděli po karimatkách na jednu hromadu.

Středa 20. 6. 2012

Ráno se budíme ve 4.30 trochu nás „otravují“ zvědaví koně, které jsme potkali už včera (asi se chtějí fotit), a tak se se vydáváme na cestu až v šest hodin. V sedle Saua Surului (2113) se fotíme s prvním bačou a pokračujeme kolem Vf. Budislavu (2343) k jezeru Avrig (2007). Tam potkáváme dva Čechy, kteří nás varují před Strungou Dracului, v které údajně lavina kamení ztrhala řetězy. Pokračujeme k vrcholu Vf. Scara (2306), pod kterým se pase další stádo ovcí. Najednou se na nás se štěkotem rozebíhá smečka šesti psů. Bača je ale naštěstí mladý chlapík s dobrou fyzickou kondicí, a tak dlouhými skoky přibíhá a máváním holí psy uklidňuje. S vděčnosti ho obdarováváme několika cigaretami, čokoládou a konzervou. Jazykem ruce – nohy s ním kecáme a dozvídáme se, že dvě jeho ovce roztrhal medvěd, který ale žije dole v lese a psy a lidi nežere. Pak se vydáváme dál na Scaru. Zdeněk se asi o padesát metrů opozdil a najednou slyšíme opět zuřivý štěkot smečky. Že by se náš proviant zdál bačovi málo? Zdeněk se ohýbá pro kámen, ale jednomu ze psů se přeci jen podařilo trochu zakousnout do jeho lýtka. Psi odbíhají a my kontrolujeme zranění. Krev teče, ale šití můžu nechat v báglu. Naštěstí to odnesla jenom kůže a pohmožděný sval. Za chvíli se fotíme na Vf. Scara a z ní už vidíme útulnu – Refugiul Scara(?), kde plánujeme přespání. Je sice půl třetí odpoledne, ale další potenciální místo na přespání je až za Negoiou a tam bychom asi za světla nedošli.

Čtvrtek 21. 6. 2012

Budíček v pět, v šest vyrážíme. Obcházíme takový skalní hřeben a v 7.30 stojíme už překvapivě na Serbotě (2330). Koukám se směrem k Negoie a vůbec nechápu, kudy se tam vlastně dostaneme. Vždyť se tam po těch skalách nemůžeme dostat!?! Podle cestopisů a mapy se první část – hřeben dolů ze Serboty dá obejít po žluté značce. Podle našeho názoru nejsme žádná béčka, a tak se vydáváme po červené rovnou hřebenem prudce dolů. Po několika desítkách metrů začínám tohoto rozhodnutí litovat. S velkým, více než dvacetikilovým báglem, to jde dost ztuha. Při slézání přes velké kameny si sedám na zadek a pokouším se rukama spustit o stupínek dolů, ale to se zase zachytávám báglem. Když se teď odrazím rukama málo, tak mě batoh otočí hlavou dolů, když hodně, tak to neubrzdím a sjedu pár set metrů do údolí. Nechá se spadnout na tři strany a při pohledu dolů je jasné, že by to se mnou ve všech případech dopadlo stejně špatně. V jednom místě se zasekávám batohem a nemůžu nahoru ani dolů. Konečně jsme v nejnižším bodě tohoto úseku, ale ani tady to není o moc lepší. Několikrát přelézáme úzký hřeben z jedné strany na druhou a zase zpátky. Pozoruju u sebe fobii, o které jsem doposud vůbec nevěděl. Výšky mi nikdy nevadily, v Norsku jsem se koukal z několikaset metrové hrany a nic, ale tady to nemám úplně pod kontrolou a tak se mě zmocňuje panika. Při odpočinkových přestávkách jsem stejně tak trochu v křeči, a tak raději lezu co nejdříve dál, ať už jsem konečně někde, kde je alespoň trochu pevněji pod nohama (a rukama). Po třech hodinách konečně vylézáme po řetězu poslední skoro kolmý desetimetrový „komínek“, terén se trochu naklonil blíž k horizontální poloze, a tak se dá vypnout „přední náhon“ a lézt zase jen po dvou. Pak zase chvíli lezeme po čtyřech a před jedenáctou se ocitáme na druhém nejvyšším vrcholu Rumunska – Vf. Negoiu (2535). Dost tady fouká, ale přesto otvíráme vítězná třetinková piva a skoro půl hodiny se kocháme, fotíme a točíme. Pokračujeme k Strunze Dracului, kde si bez báglů zkoušíme lézt vrchní část. Dole jsou vidět sesypané kameny, o kterých mluvili Češi u jezera Avrig. Bez batohu to je úplně o něčem jiném, i pod Serbotou bych se bál asi o 90% méně. Potom obcházíme celý hřeben po žluté a po poledni si už mezi ovčími bobky nacpáváme žaludky u jezera Caltun (2139). Je jich tady opravdu dost, skoro není kam šlápnout. Po hodině se zvedáme a vyrážíme dál. Podle mapy máme obejít Vf. Laitel (2390), ale značky vedou strmě až na vrchol, kam vystupujeme před druhou hodinou. Pak zase dál, pod kopcem jsou pěkně hnusný úseky, kde pociťuju znovu záchvěvy své nové fobie. Po páté už sestupujeme k jezeru Balea (2034), kde se nachází kilometrový tunel transfagarašské magistrály. Druhou polovinu Fagaraše necháme na někdy jindy, předpověď počasí předpovídá bouřky a moje čtyřikrát operované koleno začíná lehce otékat. Silnici skrz hory nechal údajně vybudovat Nikolae Čaučesku, po vpádu „bratrských vojsk“ v osmašedesátém do ČSSR, pro rychlý přesun své armády na sever v případě podobné invaze. U jezera stojí několik chat a hodně stánků. U jednoho zakotvíme a ochutnáváme rumunské pivo Ciuc. I Rumuni mají dobré pivo. S místními stánkaři se přeme, jestli večer ve čtvrtfinále ME porazíme Portugalce. Potom nám stánkař dohaduje odvoz do Sibiu u řemeslníků, kteří staví stánek hned vedle něho. Hned jim dáváme tři krabičky cigaret v domnění, že tam oni bydlí a cigarety budou něco jako příspěvek na benzín. Moc se s nimi nedorozumíme, protože umí jen rumunsky, ale tak nějak chápeme, že musíme počkat, až dodělají svoji práci. Nezdá se, že jsou dvakrát šikovní, protože pořád něco měří, zkoušejí, ale nakonec jim to málokdy vychází. Před desátou konečně vyrážíme. Tesař se evidentně minul povoláním. Měl se dát na pilota závodního vozu. Serpentinami se s prorezavělou dodávkou řítí dolů jako hovado a nám je jasné, že vlak ze 70 km vzdáleného Sibiu ve 23.30 buďto stihneme, nebo nás tady zabije. Navíc sedíme na blatníku a tak se sotva držíme. A to jsem si pod Serbotou myslel, že mě už nic horšího v Rumunsku nemůže potkat. Ve čtvrt na dvanáct nám zastavuje v sedmdesát kilometrů vzdáleném Sibiu před nádražím. Zdá se, že čekají ještě na nějaké prachy, tak vyndávám 50 Lei. Starší chlapík ale ještě nastavuje znovu ruku, tak mu podávám ještě jednu padesátku. Zdá se, že v Sibiu nebydlí a tuhle cestu pojali jako taxikářský přivýdělek. Chtějí ještě jednu padesátku, což se nám zdá už opravdu hodně. V případném fyzickém konfliktu bychom měli proti šedesátikilovému chlapíkovi a dvojici důchodců určitě navrch, ale nám jede za čtvrt hodiny poslední vlak, tak jim dáváme ještě deset Euro. S tím už jsou ti vydřiduši evidentně spokojeni a přátelsky se s námi loučí. Ve 23.30 vyjíždíme ze Sibiu a po přestupech v Copsa Mice, Kluži, Budapešti, Pardubicích a Hradci Králové přijíždíme v 22.16 do Jičína.

Nejhorší zážitek – cesta ze Serboty na Negoiu (v tu chvíli)

Nejlepší zážitek – cesta ze Serboty na Negoiu (s odstupem)

Rumunsko – představoval jsem si zaostalou zemi, ale příjemně mě překvapilo. Venkov je možná o něco pozadu, ale města vypadají moderně, pěkné domy, i paneláky jsou natřené a vypadají dobře. Vlaky jsou modernější a čistší než u nás. Navíc jezdí včas. Z vlaku byla vidět výstavba dost velké části dálnice.

Nakonec to nebyla expedice Fagaraš, ale "Půlfagaraš", přesto to byl velký zážitek. Všichni tři jsme ve vysokohorské turistice úplní amatéři, jen Pavel v dětství navštěvoval horolezecký oddíl v Prachovských skalách.

Celá fotogalerie