Přechod Velké Fatry
Přechod Velké Fatry 17.-21.8.2009
Tuhle naši již v pořadí 5. Slovenskou Odysseu jsme zahájili v pondělí 17.8.2009 v 05:00 na nádraží v Nezamyslicích, kde jsme nasedli do mikrobusu soukromého autodopravce, který nás odvezl do obce Vlkolinec u Ružomberoka (260 km), bylo nás 6 a stálo nás to každého 600 Kč (6 Kč za km a platí se i zpáteční nevytížená jízda).
Ve Vlkolinci (skanzen slovenské vesnice -památka UNESCO) jsme vysedli v 09.45 a naložili si na záda své 19-21 kg těžké batohy s výbavou a jídlem na 5 dní. U vstupu do osady jsme zaplatili snížené vstupné (protože jsme jen procházeli) 1 Euro. Prohlédli jsme si několik přístupných usedlostí a domků, většina je normálně obydlená a tudíž nepřístupná. Zašli jsme k místnímu kostelu a do obchodu potravin (v podstatě měli jen borovičku), kde jsme pomohli (za borovičku) hezké paní prodavačce odnést sudy s pivem. Doplnili jsme si všechny lahve vodou (důležitá věc po dobu celého přechodu) a vyrazili po žluté značce směr vzhůru na Malinné a pak po zelené na Smrekovicu. Začátek stoupání hned za obcí byl strmý, pálilo polední slunce a naše těla (záda a ramena zvykající si na těžké batohy) ronila litry potu. Vlkolinské lúky nás za výstup odměnily krásnými velkými bodláky plnými motýlů, výhledy na Malinné brdo a první salaší, kde Arny koupil 1,5 l horké žinčice (střídali jsme se při jejím nošení). Zelená značka nás vedla místy otevřenou krajinou a místy (ve stínu) po lesních cestách. U Nižného Šipruňského sedla se na louce v protisvahu páslo stádo jalovic, pasák se však rozhodl stádo přemístit a to přímo po turistickém chodníku. A tak se proti nám najednou hrnulo stádo krav (asi 60 ks) a my jsme se museli uklidit do ústraní ve svahu. Byl to zážitek. U Vyšného Šipruňského sedla Valda s Leošem našli 2 praváky do polívky. Kolem 16 hodiny se objevili první střechy objektů Vojenské zotavovny Smrekovica. První naše kroky vedly na terasu s občerstvením, kde jsme si dali zasloužená 2-3 pivka. Z rozhovoru s místním údržbářem českého původu(z Litovle) jsme se dozvěděli, že zde běžně přespávají trempové v altánu za Kolibou. To bylo lákavé, protože žádné jiné turistické ubytování tu není možné. Říkal nám sice ještě o bývalém lomu u Horského hotelu Smrekovica, kde se dá pod širákem také přespat, ale není tam voda. Rozhodli jsme se zůstat, zejména když se Leoš seznámil s hezkou Slovenkou z wellnes centra, která nám zdarma uvařila kafe. Kolibu otvírali o půl osmé a zavírali po půlnoci. Pivo 12 o Zlatý Bažant v lahvi bylo vynikající a tak jsme venku udělali oheň a zabydleli se pod altánkem s venkovním ohništěm, kde jsme si i zatopili. Vše probíhalo až podezřele v pohodě. Problém nastal až kolem půlnoci, kdy vtrhla do altánu šalená Slovenka s baterkou a dožadovala se velmi vehementně našeho okamžitého odchodu - byla to recepční, která měla povinnost kontrolovat přítomnost cizích osob v areálu VZ. Leoš ji nakonec ukecal, když musel slíbit, že ráno zmizneme v půl šesté, ještě před možným příjezdem ředitele na kontrolu. Pak se už vnoci nic podstatného nestalo a ráno jsme kolem šesté opravdu vypadli.
18.8.2009 - úterý
Posnídali jsme až kolem sedmé na vrcholu Skalné Alpy (1 463 m) s krásnými výhledy. Po snídani pokračujeme stoupáním do sedla odkud jsou již nádherné pohledy k jihu na Rakytov (1 567 m), Čierny kameň (1 479 m) a Ploskú (1532 m). Ze sedla pokračujeme traverzem k vrcholu Tanečnica (1 460 m). Konečně se dostáváme na rozcestí pod Severním Rakytovským sedlem. Zde se rozdělujeme na 2 skupinky, já s Leošem pokračujeme po žluté po vrstevnici kolem masívu Rakytova, a Arny, Karel a Luboš po zelené odbočují vlevo a vystupují do Severního Rakytovského sedla. Tady pro změnu odbočí vpravo a strmým stoupáním se dostanou na travnatý vrchol Rakytova, který je z části osázen kosodřevinou. Z jeho vrcholu se otevírají velkolepé rozhledy prakticky na celou Velkou Fatru i okolní pohoří. Na vrcholu Rakytova je vrcholová schránka s vrcholovou knihou a velký kříž. Z Rakytova 2.skupina sestoupila strmými travnatými svahy po jeho jihozápadním úbočí. Na konci prudkého sestupu prošli mezi krásnými vápencovými skalisky, které jsou nazvány Skalní brána. Sestup končí v Jižním Rakytovském sedle (1 295 m), kde jsme na 2. skupinu již s Leošem 15 min čekali. Dále jsme pokračovali po zelené ke Kračkovu (1 398 m). Jeho svahy jsou pokryty převážně bukovými lesy. Pod vrcholem Kračkova vyjdeme na malou mýtinku, kde chodník uhýbá vlevo a vede na malou skalku, ze které je krásná vyhlídka na masív Rakytova a do doliny Veľká Rakytová, ale i na Čierny kameň, který odsud vypadá skutečně impozantně. Tady se stáčíme prudce Doprava a traverzujeme jihovýchodní svahy Kračkova. Konečně vycházíme z lesa a otevírají se širší rozhledy na Ploskú. Kousek pod Sedlem Ploské je po pravé straně upravený pramen vody. Dojdeme do Sedla Ploskej k rozcestníku. Zelená traverzuje Ploskú po severních svazích, my pokračujeme na vrchol po žlutě značeném chodníku. Rozhledy z vrcholu Ploské jsou možné jen do dálky, do nejbližšího okolí z důvodu plochosti vrcholu možné nejsou. Dolů k Borišovu pokračujeme již po červeně značeném chodníku - Velkofatranské magistrále. Sestup je velice strmý a vede po značně rozbitých a silně erodované stezce. Pak se již po mírném hřebínku dostáváme pod chatu a posledním kratším stoupáním přicházíme k cíli druhé, velice dlouhé a náročné etapy. Nocleh na chatě pod Borišovom je balzám na tělo i duši, který vás vyjde na 6,3 E pokud budete spát ve vlastním Spacím pytli. Správce je velice příjemný pán, údajně mistr Slovenska v kategorii horských nosičů, na chatu si vše nosí na zádech. Čepované pivo Šariš stojí necelé E. Udělají vám i něco teplého k snědku, v umývárce teče čůrkem studená pitná voda a záchod je klasická latrina. Místní pasák krav s chotí nám prodali ½ kg sýra za 5 E. Unavení usínáme již kolem 22 hodiny.
19.8. 2009 - středa
Probudili jsme se kolem sedmé hodiny do slunečného rána. Původní předsevzetí, že hned ráno, ještě bez báglů, zdoláme vrchol Borišov, přišlo vniveč, když jsme zjistili,že se jedná o více jak hodinový výstup. Posnídali jsme z vlastních zásob (kuchyň otvírá až o vpůl osmé a my jsme chtěli v osm vyrazit). Doplnili jsme si vodu a vyrazili po modré značce na Kýšky (1340 m). Hned pod chatou jsme se fotili s kravičkami, zejména jedna černá jalovice byla téměř rozenou modelkou a stála ve slunci přesně jak bylo potřeba a ještě vstřícně natáčela hlavu. Modrá značka vedla po vrstevnici pod vrcholem Ploská, minuli jsme dvě napajedla, bohatá na vodu. Vzávěru Zelené doliny se vlevo dole objevila salaš po Ploskou. Během cesty se naskýtají nádherné pohledy na vrchol Borišov, který kraluje celému okolí. Chata pod Borišovom se celé dopoledne za námi postupně zmenšovala. Před začátkem stoupání na Suchý vrch je možné odbočit Doprava k salaši, v sezónu se zde dá koupit sýr a mléko. Po úbočí Suchého vrchu (1550 m) pokračujeme mírně vlevo přes sedýlko pod Suchým vrchem (samotný vápencový vrchol není přístupný - chráněné naleziště) směrem na nejvyšší vrchol Ostredok (1592 m). Jedná se vpodstatě o plochý travnatý dvojvrchol,(kuriozní je že turisticky označen je ten o 6 m nižší), který jakoby zaniká mezi sousedními vrcholy, které jsou téměř stejně vysoké a tak celý hřeben je impozantní svou celistvostí a téměř konstantní výškou. Na vrcholu jsme se potkali s partou Slováků (3 dívky a jeden muž), se kterými jsme se společně vyfotili i s naší českou vlaječkou a vlajkou PPP (klubu Přátel přiměřeného pohybu). Arny zde náhodně potkal svého profesora z vysoké školy. Pokračovali jsme dál přes Frčkov (1585 m) na vrchol Križná (1574 m), kde končí (nebo začíná) Velkofatranská magistrála. Na vrcholu je meteorologická stanice, zařízení pro řízení letového provozu a objekty spojů ( oplocený vojenský objekt ). Zde jsme si uvařili oběd (výborné těstoviny se sýrem) a hodinku si odpočinuli. Výhledy z Križné jsou nádherné zejména severovýchodním směrem na hlavní hřeben, ale jsou vidět krásně i Donovaly, Nízké Tatry s vrcholem Ďumbier a Kremnické vrchy, při dobré dohlednosti i vrcholky Vysokých Tater. Po osvěžujícím odpočinku zahajujeme 3 hodinový sestup do obce Staré Hory. Nejdříve přicházíme k horní stanici nedostavěné lanovky na Salašky a od ní pak k Majerové skále s impozantními rozhledy do údolí s obcí Staré Hory. Majerova skála se tyčí strmě do výšky několika desítek metrů a rozhlédnout se zjejího okraje je jen pro silné povahy, my jsme to (vleže) dokázali. Pokračovali jsme dále po modré značce od rozcestí Pod Liškou nekonečným 2 hodinovým sestupem až do Starých Hor, kde jsme se usadili v první hospodě, kterou jsme uviděli „Pod orechom". Karel s Leošem zašli do blízkého Hostelu domluvit možnost přenocování venku ve spacácích. To se jim podařilo za 4 E u Hostelu na dvoře pod stříškou. Škoda, že jsme nevěděli, že po blízké silnici vedoucí z Banské Bystrice na Dolný Kubín budou jezdit celou noc kamiony a že potůček pod námi vnoci nezurčí, ale hučí jak svińa. Naštěstí jsme byli tak unavení (a měli jsme špunty do uší), že jsme se nakonec vyspali docela dobře. Zejména když jsme před spaním, po dobrém jelením gulášku, dostali od p.domácího každý dvě štamprdličky horcové.
20.8. 2009 - čtvrtek
Do nového dne nás opět přivítalo sluníčko, prostě jsme měli celý týden opravdu štěstí na počasí. Již před sedmou jsem zašel do obchůdku ve Starých Horách pro čerstvé rohlíčky a zeleninu a tak jsme společně posnídali a sbalili si věci. Kolem deváté jsme se rozloučili s panem domácím, jinak velký alpinista a amatérský hledač pokladů pomocí minohledačky. Pochlubil se nám řadou nálezů zbraní a vojenského materiálu ze SNP. Vyrazili jsme ke kostelu a od něj k vyhlášenému poutnímu místu se sochou Panny Marie. Dále pak již po modré značce směr Piesky a Špania Dolina. Bývalá hornická osada Piesky, kam jsme dorazili asi za 2 hodinky, je zajímavá vstupem do bývalé šachty, která ústí až ve Španie Doline, výskytem kamenů s usazeninami malachitu a azuritu na povrchu, kapličkou a pomníkem padlých partyzánů. V okolí jsou obrovské haldy hlušiny zbývalé těžby měďných rud. Nasbírali jsme si modré a zelené kamínky na památku, doplnili si vodu z vydatného pramene, který vytéká ze šachty a vyrazili dál po modré značce. V lese jsme potkali několik sběračů borůvek a ostružin a několikrát jsme narazili na čerstvá medvědí lejna, po setkání s nimi jsme se vždy začali hlasitě bavit, zpívat a Karel vytrvale pohvizdoval. Tím jsme plnili první základní opatření prevence proti setkání s touto šelmou - tropit hluk a tím ji vyplašit. Po dalších 2,5 hodinovém pochodu jsme došli nad obec Špania Dolina k fotbalovému hřišti. Kromě tohoto kuriózního hřiště, zbudovaného uprostřed lesů rozhrnutím hlušiny, vytěžené z blízkého dolu, je zde k vidění ještě technická památka. Jedná se o zbytky obvodových zdí objektu, ve kterém bylo umístěno vodní kolo, sloužící jako pohon důlního výtahu. V okolí jsou pak patrné zbytky dalších objektů bývalého dolu. U hřiště jsme si odpočinuli a poobědvali. Pak jsme se vydali dolů do vesnice, nejdříve jsme si prohlédli krásný kostel a faru, ke kostelu vede zastřešené schodiště a objekty mají nové doškové střechy, celý areál je památkově chráněn. Dole na návsi jsme navštívili místní Baníckou krčmu a zašli se podívat na místní banícký orloj kýčovitého charakteru. Další kuriozitou byla „Kaplnka Božieho hrobu" napodobenina božího hrobu v Jeruzalémě a přístupná vstupní část banícké štoly. Tím náš pobyt ve Španie Doline skončil a my jsme pokračovali směrem na horský hotel Šachtička, kam jsme po hodinovém prudkém stoupání také dorazili. Jedná se areál zejména zimních sportů, ale i v letní sezónu je zde k dispozici sportovní vyžití na hřištích a kurtech, dokonce má areál vlastní rozhlednu, což mne velmi potěšilo. V místní hotelové restauraci jsme se navečeřeli, jídlo nic moc, ale zato drahé. Původně jsme v okolí Šachtičky chtěli i přespat, ale po konfliktu Leoše spersonálem restaurace (nedonesli mu ani po urgenci čerstvá vejce do česnečky), jsme nakonec pokračovali ještě asi hodinu pochodem směrem na Bánskou Bystricu a pod vrcholem Panský diel jsme si našli místo na bivak. Z místa noclehu již byla vidět Bánská Bystrica a protože bylo kolem 19.30 postupně se rozsvěcovala světla tohoto slovenského krajského města na řece Hron. Postavili jsme si přístřešky z celt a založili oheň, Leoš udělal pár zdařilých snímků večerní BB. Čekala nás poslední noc naší Odyssey, poseděli jsme u ohně, dopili poslední zbytky rumu a postupně jsme usnuli spánkem unavených turistů.
21.8. 2009 - pátek
Ráno se nám naskytly překrásné výhledy na probouzející se město a sluníčko vykouzlilo na okolních horách nádherná panoramata. Celou naši trasu jsme měli před sebou jako na dlani. Mohli jsme si vklidu pojmenovat všechny vrcholy Velké Fatry, které jsme přešli, takové daleké byly výhledy. Sbalili jsme si věci, uvařili si poslední kafe a čaj, posnídali poslední zásoby jídla a zahájili sestup do Bánské Bystrice. Nedrželi jsme se žádné turistické značky, šli jsme spíše po citu, směrem na město, po různých lesních cestách a chodníčcích asi 2 hodiny, až jsme došli do místní části města, zvané Sásová. Místních jsme se zeptali na autobus do centra a do jednoho jsme také nakonec nasedli a asi po 10 minutách jízdy jsme vystoupili v centru. Ujala se nás milá Bystričanka, která nás bezpečně dovedla na vlakové nádraží. Bylo kolem deváté hodiny a vlak domů nám jel o půl druhé. Nejdříve jsme využili služeb slovenských drah a na záchodcích v nádražní budově jsme se všichni osprchovali a převlékli do posledních čistých triček. Batohy jsme si uložili do úschovny ve vestibulu nádraží a vyrazili na lehko do města. První pivo Šariš jsme si dali hned vedle nádraží a pak již jsme spěchali k Muzeu SNP, kde měl Arnošt domluvenu speciální exkurzi, přes svého spolužáka. Věnovala se nám šikovná paní správcová a tak jsme měli výklad a prohlídku obohacenu o různé zákulisní informace o muzeu i povstání. to bylo něco pro nás bývalé i činné vojáky, zejména venkovní expozice vojenské techniky nás přímo nadchla. Po prohlídce muzea jsme si prohlédli krásné centrální Náměstí SNP, bystrický městský hrad Barbakan a krásný farní kostel. V místní putyce IV.cenové skupiny jsme si dali ještě jedno pivko a přičichli jsme k „místnímu folklóru" . Zbyl nám tak akorát čas na vyzvednutí zavazadel, nákup jízdenek a nasednutí do vlaku. Trať do Žiliny vede krásnou krajinou plnou tunelů a tak nám i rychle uběhla. V Žilině přisedla Arnyho manželka a tak jsme pokračovali až do Olomouce, kde jsme se rozloučili s Leoškem (pokračoval do Přerova) a nasedli na osobák do Nezamyslic. Já jsem vystoupil v Prostějově a Karel, Arny a Luboš dojeli kolem 20 hodiny na konečnou do Nezamyslic. Tím okamžikem lze Odysseu Velká Fatra 2009 považovat za ukončenou.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí Přechod Velké Fatry
