Poznáváme Slovensko – 19. den: Velká Fatra – Vlkolínec (památka Unesco) – nádherné roubenky, vyřezávaný betlém

Až do tří jsme spali poměrně dobře. Ve 3 hodiny jsme se vzbudili - Ota prohlásil, že je to tady jak ve slovenské hymně: Nad Tatrou sa blýská... Bylo to dost daleko, blesky bylo vidět, ale hromy jsme skoro neslyšeli. I večerní vítr se uklidnil. Ještě jsme neusnuli, když to začalo. Nejdřív začalo drobounce varovně pršet, ale najednou tu byla bouřka. Přišlo to snad současně ze dvou stran. Hrom stíhal hrom, blesky snad neustávaly. To byl takový rachot, že jsem to nikdy neslyšela. Najednou se do toho spustil mohutný liják, že bubnování na střechu skoro i to hromobití překonalo. Vypadalo to, že spolu závodí, kdo udělá větší rachot. Chvilku to vypadalo, že to slábne, když obojí začalo s novou vervou. To trvalo snad hodinu. Nechápala jsem, jak v tom Ota mohl usnout. Sice hůř slyší, ale zase ne o moc. Sám se ráno divil, jak to zvládl. Já usnula, když už pršelo jen normálně.

Vzbudili jsme se v půl 9, venku neprší, ale opět silně hučí vichr. Vody je všude děsně. Naštěstí stojíme na pološtěrkovém, lehce zatravněném místě, takže bez velkých problémů odjíždíme na parkoviště na asfalt. V tomhle počasí tam těžko někdo přijede a tam je jen vlhko. Je mírně šikmé, takže voda stéká. Jenže tam to fouká snad ještě víc. Jen na chvilku jsme měli současně otevřené zadní i boční dveře a už 3 věci honíme po parkovišti. Po chvilce váhání přejíždíme na druhé parkoviště, které je přímo u Vojenského cintorína Na Hájoch. Je trochu níž. Je to velký rozdíl. Špičky stromů se ve větru mohutně ohýbají, ale u země to jen lehce profukuje. Tady děláme snídani. Chvilku prší, chvilku dokonce svítí i sluníčko, ale do jasné oblohy je daleko.

Nepospícháme. Je jasné, že v tomhle počasí na Choč nepůjdeme. Budeme mít další odpočinkový den. Aspoň si kolena víc odpočinou a zítra se mi půjde lépe.

Po snídani se zastavujeme ještě v Kauflandu v Liptovském Mikuláši koupit pivo aspoň na následující dva dny. Současně zjišťujeme, že mají v akci klasickou zelenou borovičku - třičtvrtělitrovka stojí méně, než jsme včera kupovali půllitrovky. Samozřejmě jsme neodolali. Tu máme rádi a klidně si ji dovezeme domů - tedy pokud vydrží a cestou ji nevypijeme.

Ve městě je děsné vedro a dusno, mezi mraky vylézá sluníčko. Cestou zastavujeme v kolibě při silnici koupit žinčicu a slovenskou klobásu. Dostáváme ochutnat špejli s dvěma druhy sýrů a třemi druhy klobás. Ota si vybírá jednu z nich - jelení. Výběr je však daleko větší, i sýrů mají hodně. Samozřejmě něco kupuji. Po zaplacení jsme dostali ještě dva korbáčiky. Tady se moc dobře nakupovalo i lidé byli milí.

Jedeme do Vlkolínce. To je původní podhorská vesnice, o níž je první písemná zmínka z r. 1461, nepřímá prý dokonce z r. 1376. Založena byla již někdy v pol. 14. století. Dnes je to to nejcennější, co patří k Ružomberoku. Zachovala se zde původní architektura - dřevěné srubové domky na kamenné podezdívce se šindelovou střechou, které byly postaveny ve svahu podél potůčku. Většina domků je z 2. pol. 19. století. Zdejším unikátem je to, že domky byly a stále jsou ošetřeny barevným vápenným nátěrem. A není to unikát jen slovenský, ale celosvětový. Proto je obec zapsána do seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. V okolí jsou ovocné zahrady, terasová políčka, louky s dřevěnými seníky a lesy. Díky tomu byla obec v minulosti téměř soběstačná.

Ještě r. 1944 tady stálo 82 domků. Jenže během SNP v době bojů o nedaleký vrch Ostro při minometné palbě vyhořelo na horním konci obce několik domů. Naštěstí většina obyvatel byla evakuována.

Dnes tady jsou domky zachovány v takovém stavu, jak se zde žilo v polovině 20. století. Snad jedinou změna je elektrická energie, která sem byla zavedena r. 1956. Je tady 55 dřevěnic, z toho je jich trvale osídleno 18. Žijí zde děti i důchodci. Některé domky jsou přístupné jako muzejní expozice, jsou tam obchůdky, hospůdky.

Parkoviště je na jižním okraji obce. Dál se jet už nesmí. Platíme 2 Eura za parkovné. Pokud bychom chtěli i do interiérů některých domů, museli bychom zaplatit další 2 Eura. My interiéry nevyhledáváme, jdeme dál zdarma.

Jsou tu skutečně krásné roubenky. Všechno je tady do kopce, a to do dost prudkého. Proto konstatujeme, že tady žít, chodit na pole a pod. - to vyžaduje pěknou kondičku. Později se dozvídáme, že silnice, po které jsme přijeli, byla vybudována až v pol. 20. století. Do vsi vedla jen polní cesta okolo kostela, to prý nebylo tak náročné. Ale stejně je ta obec ve svahu. 

Zastavujeme se na zdejší farmě, kde je bufet. Dáváme si dohromady jednoho zlatého bažanta 73. Toho Ota nezná, chce ho ochutnat. Vrcholy jsou stále v mracích, vzduch je k padnutí. Je hrozné horko a dusno. V tom jít na Choč, to bych určitě nezvládla. Tady to je hezké, lidé jsou příjemní.

V centru obce je dřevěná rumpálová 12 m hluboká studna. To býval jediný zdroj pitné vody. Když v mrazivých dnech voda netekla, museli ji vesničané nosit v putnách z téměř kilometr vzdáleného nezamrzajícího pramene. Studna byla postavena r. 1860 vedle dřevěné zvonice z r. 1770. Je to jedna ze zdejších nejvýznamnějších staveb lidové architektury. Obě tyto malé stavby jsou kryty šindelem. Využívala se k ohlašování času modliteb, požáru i jiného nebezpečí.

Jdeme dál po hlavní cestě. Přicházíme k místnímu supermarketu, jak tady hrdě nazývají malý hezký obchůdek. Hned vedle je restaurace. Tady si dáváme desítku Martinez. Překvapuje nás, že ceny tu jsou nižší, než byly v Demänovské Dolině. Je čas oběda, určitě bychom si tu něco k jídlu vybrali, ale v tom vedru zatím nemáme hlad a hlavně v autě v lednici máme ze včerejška podušená houby. Dnes ještě Ota našel klouzky, musíme je sníst.

Došli jsme až do nejsevernější části obce, pokochali se pohledem na okolní kopce a pomalu se vracíme. Již mimo hlavní silnici procházíme ke zdejšímu hřbitovu, kde jsou zachovány zajímavé kamenné a litinové kříže a spousta soch. Na místě původní kaple byl r. 1875 postaven barokně klasicistní kostel Navštívení Panny Marie. Vedle bočního vchodu směrem ke hřbitovu je pamětní deska – vzpomínka na Pavla Horského (1924 - 1995), místního kněze a zdejšího rodáka, který byl pro svoji víru pronásledován a komunisty odsouzen. Léta 1950 – 1960 strávil ve vězení. Až od konce r. 1968 mohl opět vykonávat v kostelíku duchovní činnost.

Na konci 19. století byla kousek od kostela postavena kamenná škola, kde je dnes hudební škola a galerie lidového umění.

Hned vedle školy je další bufet, kde točí svrchně kvašené pivo Liptovar z Liptovského Mikuláše. Pivo tohoto pivovaru známe, je vynikající. Ota ještě sednout za volant nemůže. Je tedy lepší si tu sednout a počkat ve stínu. A já si dávám pivo sama. Aby to Otovi nebylo líto, kupuje si ho v lahvi. Nám se ten Vlkolínec tedy vyplatí. S pánem se krásně povídá. I on tvrdí, že podle předpovědi má být zítra počasí ještě horši. Ale připouští, že jim ty předpovědi moc často nevychází. Vždyť dnes měly být bouřky, lijáky a je slunečno a neskutečné vedro.

Poslední zastavení děláme v chaloupce, kde je vystavený dřevěný vyřezávaný betlém. Je to práce řezbáře Rastislava Sabuchy, který čerpá ze vzpomínek nejstarších Vlkolínčanů. Chce tak zachovat tuto obec v době největšího rozkvětu.

Tím jsme ukončili procházku obcí, kterou jsme si i v tom horku užili. Je to tady skutečně moc hezké a jsme rádi, že jsme sem zajeli. Já si ještě u vstupu kupuji borůvkovou marmeládu s medem. Tu musím ochutnat.

Teď už jen, kde si uvaříme oběd a kde přespíme. Vymyslela jsem parkoviště v Trlenské dolině, kde je parkoviště pod Vlčí skálou s Lurdskou jeskyní. Jenže parkoviště je malinké a plné. Ani nevystupujeme. Vracíme se zpátky na rozcestí, ze kterého jsme odbočili. Je tady rozcestník Trlenská dolina a přístřešek. Místa je tu dost, tady zůstaneme. Při cestě nahoru byla cedule, že se na silnici nesmí kempovat. Při zpáteční cestě jsme žádnou takovou ceduli neviděli. My jsme to pochopili tak, že se to týká jen cesty nahoru, tam totiž byly občas výklenky, které by k tomu sváděly. My jsme na druhé straně. Tady je místa hodně, i když to není označené jako parkoviště. Tak snad to projde a problém nebude.

Cestou jsme si u pramene u silnice doplnili zásoby vody. Proud byl silný, byl tam hrneček, tak snad je to pitné. My tomu budeme věřit.

Tady pod přístřeškem vaříme oběd, spíš už večeři. Venku trochu bouří a poprchává. Občas projede auto. Přesto se po jídle u auta oba odvážně a pořádně myjeme. Včera jsme to trochu odbyli, tam byl skutečně velký pohyb aut i lidí.

Piva už dnes bylo dost, navíc na houby to vhodné moc není. Rozdělili jsme se o jedno. Ota později ještě sám dává druhé. K symbolické večeři dáváme slané oplatky se sýrem, které jsme si minulý týden koupili. Stále občas bouří a trochu prší. Nebýt toho, klidně bychom mohli sedět venku. Dnes je stále teplo. Jaká bude noc a zítřek, to se uvidí. Už ani neplánujeme program na zítra. Necháme to na počasí.

V 9 hodin jdeme spát. Jsme zničeni z toho horka snad víc než z pořádné tůry. Jak jsme začali stěhovat věci zezadu dopředu, začalo zase pršet. Jak jsme ulehli, přestalo. Jen v dálce blýská. V autě je 22 stupňů, necháváme větrací mezírku a já doufám, že mne déšť vzbudí dřív, než budu mít v posteli potopu.

Poznáváme Slovensko – 19. den: Velká Fatra – Vlkolínec (památka Unesco) – nádherné roubenky, vyřezávaný betlém na mapě