Přes Horní Studénky poutní ke skalám Drozdovským

Tímto vyprávěním bych se rád vrátil do posledního dubnového dne tohoto roku, kdy jsem se rozhodl otestovat kondici svou i svého kola a vyrazil na první letošní náročnější cyklovýlet. Původní plán byl jednoduchý. Pojedu tradiční trasu nahoru dolů – tedy přes Horní Studénky na Drozdovskou pilu – s tím, že se mi třeba cestou podaří narazit na něco nového, nevšedního a zajímavého. Nebo si známou cestu alespoň nějak prodloužím či jinak oživím. Čas mě nijak netlačil a jel jsem sám, takže bylo jasné, že na bystření oka a kochání se dílem stavitelů i Matky přírody budu mít času nadstandardně. A hned na úvod mohu prozradit, že se mi zadařilo po všech stránkách a ve všech směrech. Začněme ale od začátku.

Vyjel jsem tedy ráno ze Šumperka a v Bludově odbočil mimo hlavní silnici. Podél toku řeky Moravy dojel do Klášterce a odtud už mě čekalo dlouhé stoupání do Zborova. Je zajímavé, že několika zdejších pěkných venkovských stavení jsem si všimnul snad poprvé. Hned jsem ale pokračoval do Horních Studének, které byly prvním cílem mé výpravy. Horní Studénky jsou pozoruhodnou obcí s přibližně 350 obyvateli. Dá se říct, že se jedná o velmi malebnou horskou vísku, kde si můžeme na řadě míst prohlédnout zajímavou lidovou architekturu 19. století. U neuvěřitelného množství domů zde najdete různé madonky, což dokládá, že jsme poblíž místa poutního. Poutní je nejen zdejší kostel sv. Leonarda (Linharta), ale i nedaleká kaple sv. Martina na Olšanských horách. Zatímco kostel pochází ze 16. století, kaple ještě nemá ani sto let. A pro příznivce hodně černého humoru mohu přidat o Horních Studénkách i jednu informaci ze zdejších kronik. V roce 1912 se v obci objevil první motocykl … a ještě téhož roku se na něm jeho šťastný majitel zabil.

Při kroužení kolem Horních Studének objeví pozorný pozorovatel – mimo jiné - výhledy na nejrůznější pohoří. Na jihozápadě se tyčí nejvyšší hora Zábřežské pahorkatiny, tedy Lázek, na západě pak vidíme v údolí městečko Štíty. Vidět lze i pásmo Hrubého Jeseníku na východě a severovýchodě. Na severu se nachází - zakrytá - jediná tisícovka Hanušovické vrchoviny Jeřáb, na severozápadu Orlické hory s televizním vysílačem na Suchém vrchu a na západě i jihu Zábřežská pahorkatina i údolí řeky Moravy. Toto všechno se mě však zatím netýká. Přednost dostane již zmíněný kostel. Zajímavou renesanční stavbu, upravenou v 18. a 19. století, obklopuje hřbitov s neobvyklým ohradním ambitem, připomínající některé kláštery nebo „unescovou“ Zelenou Horu u Žďáru nad Sázavou. Areál doplňuje klasicistní kříž z roku 1814 a rozhodně stojí za zdržení.

Již předtím jsem si ale povšimnul tabulky, vyzývající ke dvoukilometrové poutní cestě se 14 zastaveními Křížové cesty, která vede ke kapli sv. Martina na Olšanských horách. Takže tu mám hned první neznámou. Křížová cesta začíná nedaleko telekomunikační věže a jedná se o jednoduchá dřevěná zastavení, končící nedaleko zmíněné poutní kaple ze 30. let minulého století. Vedle se nachází turistická chata, která je v současné době údajně využívána zábřežskou Charitou. Takže jsem si místo prohlédl, vyzkoušel si jízdu v terénu a vrátil se okruhem přes okolní louky do Horních Studének. Za pomoci zcela neznámých dopravních značek jsem navštívil místní část, kterou si domorodci nazvali Masná hora, a poté již mě čekal obvyklý sjezd do Štítů. Tentokrát jsem byl výjimečně pozorný a zastavil jsem se u sloupu Nejsvětější Trojice v Javorové aleji, nedaleko bývalé cihelny, známého to naleziště zkamenělin.

Štíty tentokrát jen projedu a zastavím se až zcela mimo toto dvoutisícové městečko, v místě zvaném Na Pile. Možná proto, že se tady pila skutečně nachází. Naproti ní, na okraji lesa, si prohlédnu další zajímavý sloup Nejsvětější Trojice, pocházející z počátku 19. století. Poté již pokračuji kolem toku říčky Březná směrem ke Drozdovské pile. Tuto trasu jsem projel už hodněkrát, ale většinou jsem pohledem sledoval hlavně vodní tok nebo se věnoval debatě se spolucestujícími. Tentokrát jsem se zaměřil na okolní Skály. Ne, že bych o nich neměl ani tušení, ale nikdy bych neřekl, že jich tady je tolik. V některých případech se dokonce dá hovořit takřka o monumentálních skalních útvarech. Nedalo se v těchto chvílích nevzpomenout na známého zlínského rock-lovera (nemám teď na mysli Frantův kladný vztah k bigbeatu, ale ke skaliskům všeho druhu), a tak jsem se - aby mi nebylo z Valašska vyčiněno - opakovaně vydal i na bližší průzkum.

Naštěstí mě u toho nikdo neviděl, takže jsem si beze svědků - na suchým listím pokrytém příkrém svahu – vyzkoušel všechny možné gymnastické prostocviky i oblíbený parakotoul. Vynadal jsem si do starých přežvýkavců a vrátil se raději ke kolu. Zřejmě již v této chvíli jsem si na těle vezl tři nebo čtyři cizopasníky, které jsem ve dnech následujících postupně objevoval a za pomoci manželky vytahoval. Váhově mě naštěstí nijak nezatížili, takže mě trošku omezovalo jen naražené koleno. Příště bych se docela rád podíval i na druhý břeh Březné, kde je různých skalek také víc než dost. Tentokrát jsem se spokojil s pokračováním po levém břehu, zaregistroval jsem budování jakési vodní nádrže a zanedlouho dorazil na Drozdovskou pilu. U Záruby měli bohužel zavřeno, a tak mi nezbylo nic jiného, než pokračovat dál. Pivo jsem si tedy dal až v hoštejnské hospodě U Blaháčků.

Napojen a nasycen Tatrankou jsem se následně vydal přes Hoštejn ke známé cyklostezce kolem železniční trati ve směru zábřežském, která po nějaké době přešla v úsek, vedoucí přímo po náspu někdejšího hlavního železničního tahu, spojujícího rodnou Moravu s matičkou stověžatou. Krátká zastávka u železničního skanzenu poblíž obce Lupěné už byla jen nezbytnou povinností. Na parní lokomotivu řady 317 jsem tentokrát nelezl (stejně tam bylo plno) a vydal se rychle k domovu. Čekala mě už jen jedna krátká zastávka. Blížila se přece Valpuržina noc i satanský sabat – no prostě bohapusté vesnické mejdany, kryté pod maskou pálení čarodějnic – a mě stál v cestě Postřelmov, kde u místního pískáče již bylo vše připraveno na večerní taškařici. Dal jsem si tedy své druhé cestovní pivo, raději zkontroloval, že osoba na hranici je tmavovláska (mé blonďaté potěšení bylo naštěstí doma) a ještě stihl i krátkou tiskovku Na koupališti.

Pro případné následovníky jen dodám, že jsem během tohoto „výletu“ najel beze spěchu nějakých 73 kilometrů a stálo to za to. Veškerá popsaná a toho dne navštívená místa si můžete prohlédnout jako součást fotodokumentace.