Pondělí 9.7. – příjezd do Lotyšska, Riga

Balíme a vyrážíme na přejezd do Lotyšska a jeho hlavního města Rigy. Na hranicích je k našemu velkému překvapení celník. Kamion před námi v klidu pouští, a tak se chystám taky jen projet, ale něco nezřetelně mává a telefonuje u toho. Jelikož tomu moc nerozumím, šlápnu na plyn a minu ho, trošku zmateně na mě kouká. Pani celnice, která stojí kousek za ním a sleduje to, se jen dobře baví. No nikdo za námi nevyjel, tak snad to bude dobrý. Hold odstavili až auto za námi. =)

Už Litevci byli docela blázniví řidiči, ale na Lotyše teda rozhodně nemají. Občas mám pocit, že Lotyši mají předjíždění jako národní sport. Vedle každého pruhu je poměrně široká krajnice a kdo nejede po krajnici si akorát koleduje. Vzniklý prostřední pruh se totiž využívá na předjíždění. A evidentně se vejdou i 4 auta vedle sebe..=)

Z Rigy nemáme na první pohled moc dobrý dojem, nejen že Doprava je značně hektická, ale podle vysokých staveb vypadá jako tradiční socialistické město. Trošku nás to vyděsí. Zastavíme v centru u budovy Muzea okupace Lotyšska a holky jdou do ička a vyměnit livase. Já raději zůstávám v autě, přece jen je to placený parking a my zatím nemáme čím platit. A netrvá dlouho a na druhé straně náměstí už obchází policista a rozdává pokuty. Jen doufám, že ke mně nestačí dojít. =)

Parking zadarmo je prý v podzemních garážích pod obchodním domem Olympie. Na první pokus se nám podaří minout správný sjezd, ale na druhý už je to v pořádku a můžeme se vydat pěšky přes most do centra. Oproti Vilniusu je Riga naprostá placka, ale ukáže se, že není dobré dávat na první dojem, Riga má opravdu co nabídnout a její historické centrum není jen náhodou památkou UNESCO.

Bereme to okolo Rižského hradu, kde dnes sídlí lotyšský prezident, ke Třem bratřím, tedy třem domům, z nichž každý reprezentuje jiný stavební sloh (gotika, renesance, baroko). Ulicí Smilšu k Prašné věži a na roh ulic Miestaru a Zirgu, kde se nachází kočičí dům. Je pojmenován podle soch koček na špičkách jeho věží, majitel domu se zabil při jejich umisťování pádem ze střechy. Pak už do ulice Tirgonu, kde se nachází jedna pobočka známe restaurační sítě Lido. Je to tu podobné jako třeba v restauraci Ikea nebo v restauracích v Alpách. Můžete si vybrat z několika tradičních lotyšských jídel, nandat si kopu salátu,.. a po zaplacení se usadit, kam je libo. Ještě zajdeme k baru pro tři pivka a můžeme se pustit do šašliků a hodně velkého a hodně dobrého čivapčiči. =) Mňam!

Odtud už je to jen kousek na Radniční náměstí, kde stojí Dům Černohlavců. Původní dům z roku 1344 byl poničen během 2. sv. války a následně zcela zbourán. Avšak v roce 2001, k 800. výročí založení Rigy, byl tento dům znovu postaven podle původního vzoru. O kousek vedle se nachází kostel sv. Petra, z něhož by měl být nejhezčí výhled na Rigu. No jo, jenže v pondělí má samozřejmě zavřeno. =(

Zamíříme tedy přes železnici do původních hal pro vzducholodě, kde se dnes nachází rozlehlý trh. Každá hala je zaměřena na prodej jiného zboží – mléčné výrobky, maso, zelenina, květiny,.. Úžasné. Hned v sousedství se nachází část Spikeri, která je sídlem umělců. Podél železnice k Národní opeře, přes park k Památníku svobody. Hned za ním je umístěn úžasný rozcestník, na jehož šipkách je napsána „ulice“ ve všech možných jazycích. Dobrý nápad. =) Pořád rovně po Brivibas bulvar až ke Katedrále, kde je čas na trochu odpočinku v příjemném parku.

Už se chystáme prohlédnout jen secesní čtvrť. Nejkrásnější jsou prý ulice Alberta a Elizabetes. Přes Kronvalda park míříme zpět k autu, byla to poměrně náročná procházka.

Při cestě z Rigy se nám podaří přejet odbočku na kemp a čeká nás zase jedna báječná cesta. No tahle je dobrá opravdu tak pro terénní auto. =) Po průjezdu vojenským prostorem se konečně dostáváme do krásného kempu, jehož majitel nám připomíná Mexičana. =) Vaříme večeři a koukáme, že se zase blíží nějaké černo, proto se raději přesouváme do jednoho z přístřešků a bereme s sebou pro jistotu už i pivka na večerní tradici. Bohužel jsme tu čerň dosti podcenily. Přístřešek je nám úplně na nic, jelikož pěkně fouká a prší na nás i tak. Jsme tedy nuceny pobrat co jde a přesunout se do stanu. Jen co ale opustíme náš přístřešek, spustí se taková průtrž, že než by se nám povedlo otevřít stan, byly bychom totál durch. Proto míříme rovnou do auta. =) Takové vody.. =) Snad to Bizon zvládne a nebudeme muset všechno sušit. =) Během půl hoďky je ale po všem a my můžeme s radostí zkonstatovat, že Bizon odolal. =)

Úterý 10.7. – Sigulda, NP Gauja, Amatciems, Césis

Po ranní spršce můžeme vyrazit vstříc našim dnešním velkým plánům. Jako první nás čeká zastávka v Siguldě, která je výchozím bodem v JZ části NP Gauja. Parkujeme opět před obchodem, kde se podařilo nějaké pani sjet pozadu do příkopu, doteď nechápu, jak to dokázala. =) Vyrážíme do Ička, kde si necháme poradit, jaká místa stojí za to a jak se k nim nejlépe dostat. Přeparkujeme o něco blíže k hlavním památkám Siguldy, jedná se o dva hrady. Nový hrad, založený roku 1878 v neogotickém slohu, není veřejnosti přístupný. Zato Starý hrad, nebo spíše jeho pozůstatky, jsou přístupné za symbolické vstupné.

Od hradů se vydáváme ještě o něco dál k Paradise Hill, z něhož je výhled do údolí řeky Gauji a na protější kopec, kde stojí Hrad Turaida. Chceme si prohlédnout i dvě nedaleké jeskyně, ale ty už se nám jaksi nepodaří najít. Alespoň že všude roste plno borůvek. =)

Sedáme tedy do auta a sjíždíme s kopce na parkoviště (zpoplatněné) u Gütmanisovy jeskyně. Jedná se o největší jeskyni v Pobaltí, a to i přesto, že její rozměry jsou 19x12x10 m. Ke vzniku jeskyně se samozřejmě váže pověst, která vypráví, že lívský vládce obvinil svou ženu z nevěry a zaživa ji pohřbil na strmém břehu řeky Gauji. Slzy ženy prý vytvořily jeskyni a potůček, který z ní dodnes vytéká.

Schody od jeskyně, které jsou skoro až nekonečné, nakonec přece jen nevedou k ničemu zajímavému, ale není nad zbytečný trénink. =)

Hned v sousedství Gütmanisovy jeskyně se nachází menší, Viktorova jeskyně, k níž se váže příběh o Turaidské růži.

Opět popojedeme o kousek výš, kde by měl být Hrad Turaida. Ten je ale součástí areálu muzea a není volně přístupný. Naštěstí se nám povede neplatit parkoviště a již po pár minutách tedy tuto oblast opouštíme a míříme k vesnici Amata u níž vznikl, respektive stále vzniká, jedinečný projekt zvaný Amatciems. Podle návrhu Aivarse Zvirbulise zde vznikla osada, která by měla nabídnout moderní bydlení v neporušené přírodě. Domy jsou zde stavěny převážně z přírodních materiálů, střechy jsou doškové, rákosové i z tradičních tašek. Každý dům je zasazen do přírody, u většiny jsou zbudována vodní jezera, domy nemají ploty, soukromí zachovává dostatečný volný prostor. Pro zachování čistoty vody nejsou na jezerech povoleny motorové dopravní prostředky. Připadala jsem si tu jako v takovém větším Hobitíně. =) Přišlo mi to jako úžasný nápad a nádherné místo, které nabízí klidné bydlení. Žádné katalogové domky.. =)

Akorát na poslední chvíli se vracíme k autu, opět začíná pršet. Snad to za chvilku přejde, máme na programu ještě jedno město, dle našeho průvodce to nejlotyšštější. =) Jelikož po příjezdu do Césisu ještě stále prší, využíváme toho k dokoupení zásob. Usedáme ještě na parkovišti a ochutnáváme zakoupenou konzervu lososa. Mňam. =) Vydáváme se na hlavní náměstí, kde je hlavní atrakcí fontána, odtud okolo kostela, kde se vyblbneme se sochou mnicha, až k romantické zřícenině hradu z roku 1220 v krásném parku. Tady by se randilo..=) V dalším parku, opět velmi pěkně upraveném, jak později zjišťujeme, tak veřejná prostranství jsou v Lotyšsku upravena vždy a všude, krmíme zvláštní kachny. A samozřejmě nesmím zapomenout na nejstarší pivovar v severní Evropě, který se nachází právě v Césisu. A musím říct, že pivo Césu, bylo to nejlepší, které jsme v Lotyšsku ochutnaly. =)

Odtud už míříme k hraničnímu přechodu Valka nebo Valga a rozkládáme náš stan asi 20 km před hranicemi s Estonskem na jedné lesní cestě.

Přes Polsko, Litvu a Lotyšsko až do Estonska 3/5

Více cestopisů na http://svetybezhranic.webnode.cz/