Přes střední Čechy na Vysočinu - 3. den - okruh cca 15 km po NS Nový Knín a okolí: Nový Knín-městská památková zóna (radnice, muzeum, kostel, sokolovna, mlýn Krcál) - zbytky po bývalých zlatých dolech, smírčí kříž - Lečický vodopád - Nový Knín

V noci bylo jasno, hvězdičky svítily. Teplota k ránu klesla pod 14 stupňů, spalo by se krásně. Ale mně tyto náhlé změny počasí nedělají dobře. Na včerejšek byla tropická noc, dnes relativně chladno, ale má se zase oteplovat. To není skutečně nic pro mne. Spala jsem tedy špatně a ještě k tomu jsem pokašlávala.

Po 8. hodině nás z auta vyhnalo horko. Karavan už odjel, to jsou ranní ptáčata. Večer skoro už za tmy přijeli Švédové ve větší dodávce, tam je ještě klid. Pak vstává pán, ale paní se asi vstávat nechce.

Ráno si vařím bylinky a doufám, že ten můj noční kašel nic neznamená. Je to spíš pro jistotu, cítím se dobře. Prokašlávám se životem normálně a už delší dobu zjišťuji, že při změně atm. tlaku kašlu víc. A občas mne to v noci trápí i normálně.

Snídaně tedy trvá déle, sedíme však ve stínu, tak nám je příjemně. Současně chystám svačinu. Máme v plánu cca 15 km dlouhý okruh z nedaleko vzdáleného Nového Knína. Tak ať nedopadneme jako včera a nevracíme se totálně hladoví.

V půl jedenácté konečně odjíždíme do Nového Knínu, odkud chceme vyrazit na výlet. Málo kdo asi ví, že je to bývalé královské horní město s významným nalezištěm zlata, které se řadilo mezi 4 významná města (Kutná Hora, Jílové a Kašperské Hory). První písemné zmínky o obci jsou již z r. 1186. V letech 1218 a 1219 tu pobyl Přemysl Otakar I. a roku 1341 Jan Lucemburský. To se zde začalo již s těžbou zlata a příchodem horníků. Městečko se začalo rychle rozvíjet. Již ve 14. století tady byla škola, pivovar, byly zde založeny i vinohrady. Ložiska byla poměrně veliká, byla však rychle vyčerpána. Během husitských válek byla těžba zastavena. Někdy v době mezi lety 1437 - 1461 bylo město vypáleno a shořela celá řada důležitých dokumentů. Ale již koncem 15. století byl obnoven rozvoj města i těžba zlata, pravděpodobně i stříbra. Nebudu popisovat, jaké byly výkyvy v těžbě zlata, která byla ukončena na poč. 18. století. R. 1990 bylo historické jádro města vyhlášeno městskou památkovou zónou, památky města si prohlédneme během našeho výletu.

Chtěla jsem parkovat na náměstí, ale jen kousek od náměstí u řeky Kocáby je malé parkoviště, jehož část je ještě ve stínu. Když daleko nepřejíždíme a je vedro, tak teplota v naší lednici stoupá. Vypínáme ji, když jdeme pryč na víc hodin a i v noci je vypnutá, tak se nemůžeme divit. Ale stále v těch nejchladnějších místech je tam jen těsně nad nulou.

Nejdřív se jdeme podívat na řeku. Víc nás však zaujala těsně za řekou budova Pekárny U Oulehlů. Byla postavena v 30. letech minulého století. Tehdy se specializovala na výrobu běžného pečiva – chleba, housek a rohlíků a brzy se stala oblíbenou pekárnou v širokém okolí. V 50. letech 20. století o ni Oulehlovi přišli, ale jako pekárna fungovala dál. Když pec na uhlí nezvládala vyšší teploty, byla přeměněna na výrobnu cukrářskou. Objekt potomci zakladatele získali r. 1991 v restituci a samozřejmě chtěli navázat na tehdejší tradici. Znamenalo to však velkou rekonstrukci. Povedlo se. Odbyt byl tak vysoký, že musely nainstalovat další pece. Staly se významným regionálním dodavatelem. V současné době se zaměřují na pečivo hluboce zmražené, o které je velký zájem. To jsme ani nevěděli, co zajímavého jsme objevili.

Pak se vydáváme na náměstí Jiřího z Poděbrad. Na jeho jihozápadním rohu je téměř ukrytá historická radnice. Původní renesanční měšťanský dům pravděpodobně z 2. pol. 16. století byl r. 1783 klasicistně přestavěný na radnici. Původní atikový štít byl zachován. V interiéru jsou i původní hřebínkové klenby. Pod domem také zůstaly rozlehlé ve skále tesané původní sklepy.

Náměstí je malé, je zde však celá řada zajímavých, i historických domů. Jeden z nich stojí na jihovýchodním rohu náměstí. Je to bývalá mincovna, dnes Muzeum zlata. Tato v jádru gotická budova z 15. století prošla barokní přestavbou. Empírové průčelí je z r. 1801. Od r. 1561 zde byl sídlo perkmistrovského úřadu, což byl královský, později městský úředník. Muzeum zlata bylo otevřeno r. 1999 při příležitosti mistrovství světa v rýžování zlata. Původně dočasná výstava se stala expozicí trvalou, která od r. 2000 patří pod příbramské Hornické muzeum.

Uprostřed náměstí byla r. 1837 postavena čtvercová kašna s chrličem ve tvaru vázy. K ní později přibyla barokní socha Panny Marie Immaculaty, která pochází pravděpodobně již z 18. století. Někdo si možná vzpomene, že se objevila v záběrech filmu Ať žijí duchové!

Severní stranu náměstí zaplňuje mohutný jednolodní kostel sv. Mikuláše. Pravděpodobně již ve 3. čtvrtině 12. století tady stál románský kostel. I když byl i s městečkem r. 1421 za husitských válek zpustošen a vypálen, nebyl asi pobořen, protože jeho obvodové zdi s okny a portálem se dochovaly. Po požáru r. 1524 byl kostel opraven až r. 1537. Dnešní barokní podoba kostela je po pozdně barokní přestavbě v letech 1773 - 74. Věž je z r. 1872, když nahradila původní silně poškozenou vichřicí. Při rekonstrukci r. 1937 bylo nalezeno a následně obnaženo románské zdivo s architektonickými detaily.

Na náměstí má být 1. úvodní zastavení naučné stezky Nový Knín a okolí. Nikde ji nevidíme, jejím hledáním se nezdržujeme a na trasu se vydáváme bez úvodních informací. Víme, že stezka měří 10 km a na 10 zastaveních jsou informace o zdejší historii. Zlato se zde těžilo již na přelomu 13. a 14. století. Trasa vede okolo několika štol a údolím řeky Kocáby a je značena červenými trojúhelníčky. My bychom si ji však chtěli prodloužit, uvidíme, jak se na trase domluvíme.

Náměstí opouštíme severním směrem, na Tylově náměstí odbočujeme vpravo Hřbitovní ulicí a hned prudce stoupáme. Jdeme opět v protisměru, ale tentokrát úmyslně. Raději jdeme prudký kopec nahoru než opačně. To nás pak oba bolí kolena. Čeká nás cca 2 km dlouhá cesta do kopečka, zpočátku mírnějšího. U hřbitova vidíme chátrající hřbitovní kapli. Stoupáme dál, ale ten závěr je skutečně hrozný. Naštěstí se jde ve stínu, takže aspoň to je fajn.

Konečně jsme se dostali na rovinku, to nejhorší máme za sebou. Téměř po vrstevnici obcházíme kopec Chvojná (481 m). S dolováním zlata se tady začalo pravděpodobně již v době předhusitské, v 16. století byla těžba obnovena. Z té doby byla nalezena i hornická motyka. Dnes jsou na obou stranách cesty vidět poměrně hluboké pinky a odvaly. Při osídlování této oblasti byly pinky zaváženy komunálním odpadem.

Začínáme v nepravidelných intervalech klesat. Čteme si informační tabule - většina se týká zdejší těžby zlata. V malém množství se zde těžilo i stříbro. Krajina se nám moc líbí, i když je to tu samý ďolík - pinka nebo snad právě proto. Vlevo od cesty vidíme zbytky nějaké budovy - jsou to rozbořené zbytky zařízení šachtice č. 2 z období protektorátu.

Cesta nás vede na okraj lesa, kde se nám dokonce otevírají i daleké výhledy. Naštěstí se vzápětí noříme do stínu lesa.

Shodli jsme se na tom, že si vybíráme asi málo atraktivní místa, nikoho nepotkáváme, včera to bylo podobné. Ale to nám vůbec nevadí. Jenže včera byla u každého zastavení lavička. Dnes máme smůlu. Rádi bychom si dali svačinu, ale jíst ve stoje se nám nechce. Nechce se nám ani sedat na zem, to se nám pak špatně zvedá. Ty křížky na zádech jsou znát. No ještě chvíli vydržíme, snad se na nás někde usměje štěstí - tj. nějaké šikovné místečko k sezení.

Procházíme malou obcí Zadnice, pravděpodobně opět kdysi hornickou obcí. Na jejím konci se na nás to štěstí usmálo. Není tu sice lavička, ale je tady zajímavý smírčí kříž, k němu vedou schody a navíc jsou ve stínu. Snad ani nic lepšího jsme si nemohli přát. To je přesně to místo, kde se najíme.

Tento smírčí kříž je památkou na řešení hrdelních zločinů r. 1822. Nic bližšího se prý o této události neví.

Tady se také domlouváme na případném prodloužení trasy. Naplánovala jsem cestu k Lečickému vodopádu. Teď mám strach, aby tam bylo dost body. Mně se líbí i vodopády, kde je vody málo, jenže Ota většinou mé nadšení nesdílí. Protože je pak trasa delší o 6 km, navíc většinou asi po sluníčku, tak nechávám rozhodnutí na Otovi. Ať mi pak nenadává. Vodopád je na řece Kocábě, kde jsme včera byli, v té včera voda byla, navíc v místě vodopádu jsou skaliska, mohlo by to být zajímavé.

Nakonec domluveno, rozhodnuto, jdeme tam. Přicházíme do obce Krámy, kde opouštíme značenou naučnou stezku a pokračujeme po neznačené cestě. Na návsi je kromě rybníčku kaplička se zvoničkou z r. 1807.

Cesta je pohodlná, většinou mírně klesá, zpestřují nám ji i poměrně daleké výhledy. Je to nádhera. Nebýt toho horka, tak to prostě nemá chybu. Už se blížíme k lesu, zdá se, že konečně půjdeme ve stínu. Jenže netušíme, že to klesání bude příšerné. Nejdřív přelézáme zbytky větví, které zbyly po těžbě dřeva, pak následuje prudký a ještě prudší sestup až na úroveň řeky. Nebylo to naštěstí moc dlouhé, ale fakt náročné. I Ota šel pomalu. A já? Já si celou cestu říkala: Nepospíchej, jdi pomalu, znáš se. Poslechla jsem se a bez úrazu klesla na cestu pod kopcem, kudy vedla zelená značka, aby nás k vodopádu doprovodila.

To už bylo skutečně jen kousek. Nejdřív jsme viděli skály, pak lávku přes potok a pak vodopád. Tak tohle je nádherný kout. Za lávkou vede doprava neznačená cestička, jdeme se tam podívat. Voda stéká do zátoky a vytváří malou tůňku, odkud voda teče dál podle skal. Tady u té tůně se natáčela scéna z filmu Léto s kovbojem. Vodopád tak vidíme z obou stran. Shodli jsme se na tom, že to za to stálo sem zajít. Byla by tu i pěkná koupačka, jenže tu jsou dva lidé a plavky s sebou nemáme. Koukáme i do mapy, zda by se nenechalo sem někam na noc zajet, ale ani to nejde. To by už byl úplně nadstandart.

Ještě se chvíli kocháme a chystáme se na zpáteční cestu. Jdeme po zelené značce, po které jsme sem přišli, a víme, že nás čeká již jen skoro rovinka. Na trase míjíme občerstvení. Podle vybledlé cedule by dnes měli otevírat za půl hodiny. Jiné dny otevírají dřív. Čekat se nám nechce, jdeme dál

Přicházíme do obce Velké Lečice, další bývalé hornické osady. Pravděpodobně kolem r. 250 př. n. l. tady rýžovali zlato Keltové. Prokazatelně je tady těžba doložena v 11. století. Počátkem 15. století byla pravděpodobně činnost v dolech ukončena.

Z rozcestí Velké Lečice je to jen kousek do kopečka k hospůdce U Stiborů. Sice nevíme, zda mají otevřeno, ale jdeme to prozkoumat. Ota jde rychleji, za chvilku na mne mává. I když prý po víkendu některé pivo došlo, stále je z čeho vybírat. Ota si dal kácovského Hubertuse 12 a je spokojený. Já si nakonec dala jen kávu. Ota netupluje, počítá, že za cca 1,5 hodiny sedne za volant, tak ať je fit.

Po zelené opouštíme obec, ke které se v jižní části obce připojuje naučná stezka. Scházíme k vodě, přicházíme k 6. zastavení, tady všude kdysi probíhala těžba. Za tímto zastavením parkuje na palouku před brodem několik aut. Shodli jsme se na tom, že tady přespat by se nám docela líbilo, i když voda je nějaká kalná. Pokud nenajdeme nic lepšího, tak sem zajedeme.

Kromě brodu je tady i lávka ze dvou kovových traverz. Suchou nohou přecházíme. Na skále na druhé straně říčky je pamětní deska - 20. 7. 1981 tady tragicky zahynul ve svých 32 letech Jiří Krýsl při protipovodňové akci.

Za řekou pokračujeme po zelené a po naučné stezce. O kus dál, to už jdeme po asfaltce a na sluníčku, přicházíme k místu, kde ústila štola č 2. Vznikla přibližně v letech 1914 - 1923, ale zlata zde bylo nalezeno málo a jen malé mocnosti,

Další zastavení jsou poměrně blízko sebe. 4. zastavení informuje o rýžování zlata a stopách po rýžování v povodí Kocáby. U 3. zastavení je ústí štoly č. 1, která vznikla ve stejné době jako štola č. 2 a kde byly také negativní výsledky. V místech ústí štoly je nyní aerodynamická laboratoř Ústavu termomechaniky AV ČR.

Na informačních tabulích je vždy mapka a na ní znázorněno, kde je další zastavení. Jenže to v pořadí 2., pro nás předposlední jsme nenašli. Jenže zakreslené není ani na mapy.cz, tak tam fakt asi není.

Konec cesty, i když po rovině byl nejhorší. Cesta vede po sluníčku. Na jednom objektu ve stínu teploměr ukazuje sice jen 26 stupňů, ale na sluníčku je určitě výrazně víc. Ty kilometry v nohou také nepřidají.

Za výklenkovou kapličkou na začátku Nového Knínu jsme chtěla ještě odbočit k sokolovně a ke mlýnu, ale vzdáváme to, i když to není daleko a je to po rovině. Zůstáváme na našem břehu řeky a pokračujeme do města. Míjíme zajímavá čtyřboká boží muka, někdy nazývané morový sloup. Pochází z r. 1715 a jsou poděkováním za překonání morové epidemie v předchozích letech.

Úvodní tabuli naučné stezky už nehledáme a nejkratší cestou jdeme k autu. Shodli jsme se na tom, že se na noc vrátíme k brodu do Velkých Lečic. Nic dalšího hledat nebudeme.

Než se Ota přezul do bot pohodlnějších na řízení, já našla cestu ke brodu. Máme štěstí, vede okolo sokolovny a okolo mlýna, kam jsme se podívat už nešli. Také vede okolo hospůdky U Stiborů, kde jsme se cca před 1,5 hodinou stavěli. Takže o nic nepřijdeme a ještě máme šanci koupit si dobré pivo.

Na chvilku tedy zastavujeme na okraji města. Sokolovna, která byla postavena v letech 1927 - 1928, je zajímavá svým roubeným patrem na dřevěných krakorcích. Pozdně barokní patrový mlýn Krcál stojí jen o kousek dál. Na rozdíl od sokolovny je krásně opravený. Jeho historie se píše od r. 1651, nestojí na řece Kocábě, ale na Voznickém potoce. Jméno Krcál není po majiteli, ale znamená to malý mlýn. R. 1792 byl mlýn barokně přestavěn, podle jiných údajů nově postaven. Od té doby probíhaly úpravy již hlavně jen uvnitř. Od r. 1932 mlýn již nepracoval. Po r. 1989 byla provedena rekonstrukce. Má dva zdobené barokní štíty a patří k nejlépe zachovaným mlýnům v širokém okolí.
Ještě se zastavujeme v hospůdce U Stiborů. Je půl šesté. Ota tam původně chtěl zajít po večeři na pivo, ale snažila jsem se ho zviklat, že neví, do kdy bude otevřeno, že tam odpoledne nikdo nebyl a tak klidně může večer zavřít brzy. Trochu jsem to myslela vážně, ale také se mi nechtělo tam být sama. A také jsem věděla, že bych do vsi na pivo v žádném případě už nešla. Ale uznal, že něco pravdy na tom může být, a tak si šel nechat natočit pivo do petky. Opět tam nebyl nikdo a tak se ani neptal, kdy bude zavírat.

Za chvíli jsme už u brodu. Auta tam stojí stále. Až teď jsme si všimli, že některá tam stojí už dlouho. Tak snad nás nikdo nevyžene.

Dnes toho mám skutečně dost. V noci jsem spala špatně a to horko mne dorazilo. Nakonec jsem si trochu odpočinula, dala pivo, trochu se vzpamatovala a konečně šla vařit večeři. Něco jíst musíme a zásoby jídla mám sebou. Dáváme brambory a brokolici se sýrovou omáčkou. To je rychle a má to i Ota rád.

Já si vaŕím ještě bylinky a doufám, že mne kašel nechá se vyspat. Přes den jsem moc nekašlala, tak snad to bude dobré. Jen na zítra jsem vyhlásila odpočinkový den. Tak uvidím, zda nám to vydrží do rána. Na plánu jsou dvě náročnější trasy, ale to bych po dnešku nedala, navíc má být snad ještě větší vedro.

Naše spací místo vypadá dobře, je tu klid, dokonce dvojnásobný. Ota tu nechytí žádnou pořádnou rozhlasovou stanici. Ale snáší to dobře. Ochlazuje se, ale včera byla větší zima. Jdeme spát v 10, v autě je 19 stupňů.

Přes střední Čechy na Vysočinu - 3. den - okruh cca 15 km po NS Nový Knín a okolí: Nový Knín-městská památková zóna (radnice, muzeum, kostel, sokolovna, mlýn Krcál) - zbytky po bývalých zlatých dolech, smírčí kříž - Lečický vodopád - Nový Knín na mapě