Přes Velehrad a Buchlovice do vinného sklípku v Blatničce (retro 2004)

V každém kolektivu, dokonce i v tom pracovním, nastanou chvíle, kdy se někteří jedinci - v jakémsi krátkodobém pominutí mysli - rozhodnou uspořádat kulturně-společensko-poznávací akci. Na rozdíl od výletů mládežnických již zde, mnohdy, nedochází ani k – řečeno slovy klasiků Š+G – utužení kolektivu, natož pak k momentu, kdy pubertální představy nabudou konkrétních forem. Spíše jde o to dobře zaplnit - lehce se zvětšující – pupky dobrým pokrmem a nějakou tou zálivkou. A tak jsme se i my – v průběhu dubna roku 2004 – vypravili směrem jihomoravským. Oproti sklepním výletům předchozím již členů výpravy výrazně ubylo. Možná jen proto, že někomu zcela nevyhovoval výběr pamětihodností, které jsme měli cestou navštívit …

Vyrážíme ze Šumperka jakýmsi miniautobusem pro cca 15 lidí a v pohodě se vejdeme. Naší první zastávkou je Velehrad, slovácké duchovní cyrilometodějské centrum pod vrcholky Chřibů. Možná velkomoravské středisko, v každém případě již v roce 1131 písemně zmiňovaná obec, je vyhlášeným poutním místem, jehož hlavní „atrakcí“ je klášterní bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje. Původní kostel byl vysvěcen v roce 1228, jeho dnešní vzhled však pochází až z přelomu 17. a 18. století, kdy byl přestavěn dle projektu významného barokního stavitele Giovanniho Pietra Tencally. I tak si chrám částečně zachoval svou původní románsko-gotickou podobu.

Vzhledem k podřízenosti olomoucké (arci)diecézi nepřekvapí, že i vnitřní výzdoba chrámu je spojena s umělci, kteří v hanácké metropolí někdy působili. Jmenujme například alespoň malíře Ignáce Raaba (+1787, Velehrad) nebo sochaře Julia Pelikána (+1969, Olomouc). To nejkoukatelnější z interiéru baziliky má však na svědomí známý italský sochař a štukatér Baldassare Fontana, který je autorem obdobné výzdoby chrámů např. na Svatém Kopečku u Olomouce nebo olomouckého sv. Michala. Pěkné, ale mrzelo mě, že zdejší lapidárium jsem už neviděl, neb se jede dál, bo je malo času ..., no však víte.

Čeká nás dvouapůltisícový městys Buchlovice, poprvé písemně zmiňovaný roku 1207, a zdejší barokní zámek. Sice jsem hlasoval pro návštěvu hradu Buchlov, který mi přišel podstatně zajímavější, ale ostatní tak nějak nepochopili velikost mé myšlenky. A tak se spokojuji s barokně-rokokovou stavbou italského architekta Domenica Martinelliho, dokončenou roku 1707. Zámecké průčelí s centrální kašnou je známé z úvodních fotografií mnohých publikací o českých a moravských hradech a zámcích. Zvládli jsme dokonce i prohlídku interiérů zámku a navázali celkem těsný konflikt s těmi známými hrabavými symboly pýchy v zámeckých zahradách …

Poté již opouštíme okres Uherské Hradiště i Zlínský kraj a přesouváme se do Hodonínského okresu v kraji Jihomoravském, kde nás už toužebně očekávají v obci Blatnička. Obec má asi 500 obyvatel a z písemných zpráv je známa již od roku 1371. Vzhledem k tomu, že v této době jsem snad ještě neměl ani mobil s fotoaparátem a fotil jsem jen na kinofilmy, rozsáhlou fotodokumentaci z posezení se střídmou konzumací nepřikládám. I to málo, co jsem použil, pochází pouze z obstarožního služebního digitálu.

V každém případě mohu ale místopřísežně prohlásit, že jsem se nevěnoval jen bujnému veselí, ale i zdejší hřbitovní areál s kostelem Nanebevzetí Panny Marie jsem navštívil. Večer i noc jsme všichni ve zdraví přežili, žádných větších trapasů se nedopustili, téměř všichni nalezli svou postel a domů přijeli v pořádku a neznečištěni.