Prisojnik a Mala Mojstrovka

Fotografie (2)

Nahrát moje fotografie

Vstoupit do fotogalerie (2 fotografie)

Když jsme se i s dětmi (tehdy 11 a 14 let) přihlašovali na zájezd do Julských Alp, byli jsme organizátory ujištěni, že co do obtížnosti jsou zde výstupy jen o trochu náročnější než v Tatrách a že je tedy celkem trénované děti zvládnou taky. Na místě jsme zjistili, že všechno je trochu jinak. Náš kemp poblíž Trenty v údolí říčky Soči se nacházel ve výšce asi 600 metrů a většina plánovaných túr předpokládala minimálně 9 hodin a převýšení 1500-2000 metrů. Zpočátku to vypadalo, že budeme "odsouzeni" k procházkám po okolí. Ne že by v údolí nebylo hezky, zejména pramen Soči a vodopády potoka Mlynarica rozhodně za vidění stály, ale přece jen jsme toužili po horských výstupech. Nakonec jsme si užili dvě pěkné, a přitom ne přehnaně dlouhé túry, které můžeme vřele doporučit zejména milovníkům ferát, jištěných cest (z italského via ferrata = železná cesta). Nad sedlem Vršič, ležícím v nadmořské výšce 1611 metrů, přes které vede horská silnice překonávající v padesáti serpentinách Julské alpy, se po obou stranách tyčí majestátní horské masívy: Prisojnik a Mojstrovky. Na Prisojnik (2547 m) vede několik značených cest různé náročnosti, jištěná cesta ze severu přes Velike Prisojnikovo okno je považována za nejtěžší ferátu v Julských Alpách. Z obou Mojstrovek je po značené cestě dostupná pouze Malá Mojstrovka (2332 m), z jejího vrcholu je však možné se dostat po neznačené pešině suťoviskem i na o pár metrů vyšší Velkou Mojstrovku. Již sama jízda autem nebo autobusem na sedlo je zážitek, který může slabším povahám trochu pocuchat nervy - leckteré zatáčky mají úhel téměř 180°, hned vedle silnice prudký sráz. Na sedle se za hezkého počasí obvykle motají davy lidí, v terénu jich naštěstí zdaleka tolik nepotkáme. Na túru na Prisojnik jsme vycházeli za šedého rána s průměrnou viditelností, která se postupně zhoršovala, až nejen vršky, ale i údolí zalila mlha a nakonec začalo i pršet. Z těchto důvodů jsme nakonec vrcholu nedosáhli, skončili jsme těsně pod vrcholovým hřebenem. Byli jsme varováni, že cesta po hřebeni není jištěná a je pro děti dost nebezpečná, uklouznutí po vlhkých kamenech jsme nechtěli riskovat. Nakonec nám dost zabrat dala jen cesta dolů, kdy jsme klouzali o stošest. Prisojnik nám přesto poskytl jedinečné zážitky v několika směrech: náročné lezení, horskou květenu a fantastické skalní okno. Zatímco při výstupu na Prisojnik se na nás zřejmě Svatý Petr zlobil, při túře na Malou Mojstrovku nám všechno vynahradil a rozhled z vrcholku byl nádherný. Mile nás překvapila i velmi zajímavá výstupová cesta. Prisojnikovo okno Ze sedla Vršič vede severní cesta na Prisojnik kolem chaty Tičarjev dom. Hned kousek za ní se objevují první ocelová lana k jištění. Naše holky jsou na ferátě poprvé, ale bez problémů pochopily princip přecvakávání karabiny a postup skupiny nijak nebrzdí. Starší Jana občas okolí vyvádí z míry svou botanickou vášní, když se vrhá ke každé kytce bez ohledu na možné nebezpečí pádu. Kromě horské květeny nás cestou zaujme i zvláštní skála v podobě lidské tváře. Postup skupiny se zastavuje u místa, kde několik místních horolezců pracuje se sbíječkou na opravách ferraty: musíme čekat, než dodělají úsek a pustí několik lidí dál. Při čekání si všimneme skály, která hrozí se co nevidět utrhnout - otřesy způsobené sbíječkou zřejmě zapracovaly na přirozené trhlině. Po našem upozornění pracovníci nebezpečný kus "shodili" dolů, ale pomyšlení, že pod kritickým místem jsme před chvíli procházeli, není zvlášť příjemné. Vzápětí nás čeká nejtěžší místo výstupu, průlez komínem za pomoci kramlí: zčásti se musíme plazit po břiše po šikmé plotně, nad sebou právě tolik místa, aby se protáhl nepříliš naplněný kletr. Naše holky to berou jako zajímavé zpestření, nebezpečí sklouznutí do hlubiny pod námi v případě, že by se jim nepodařilo se obratně "přecvaknout", si na rozdíl od nás neuvědomují. Brzy poté překonáváme menší práh a nad námi se objevuje okno, jehož rozměry překonávají naše očekávání - je opravdu obrovské. Výstup k němu je ale delší, než se na první pohled zdá, převážně pěšinkami v suti a hlíně, což je dost únavné. Ve vlastním okně nás čeká ještě pěkný lezecký úsek, ale na to, jak se po průlezu před námi objeví hory a údolí na druhé straně, se těšíme marně. Jak stoupáme vzhůru, okno se víc a víc naplňuje mlhou. Jsme nahoře, Svatý Petr nám dopřeje ještě poslední pohled do doliny, odkud přicházíme, a pak mlha zalije úplně všechno. Na hřeben zbývá pár výškových metrů a na vrchol asi hodina chůze. My se však vracíme dolů - je pokročilý čas, počasí nestojí za nic, nebudeme riskovat. Začíná pršet, kloužeme po strmě klesající stezce, na špatném značení málem zabloudíme ... a nakonec vycházíme na silnici jen kousek pod sedlem. Nekonečný sestup serpentinami silnice až do našeho kempu v údolí byl pro nás asi nejhorším zážitkem v Julkách. Přesto na Prisojnik ve zlém nevzpomínáme a jednou bychom ho rádi zdolali celý, případně i s jeho „malým“ oknem - tato pozoruhodná hora totiž skrývá okna hned dvě. Mala Mojstrovka (2332 m) Výstup na Malou Mojstrovku jištěnou cestou severní stěnou s méně obtížným sestupem po stezce suťoviskem zpět na sedlo Vršič zabere necelých 5 hodin, převýšení představuje cca 700 metrů. Až na krátký nástup a konečný "útok na vrchol" se jedná o lahůdkový, čistě lezecký terén. Ze sedla Vršič stoupáme pěšinou na sedlo Vratica, odkud odbočuje stezka pod strmou skalní stěnu. Tam začíná vlastní výstup: téměř stále je třeba si pomáhat rukama, občas se k výstupu používají kromě kramlí i žebříky a jištění pomocí karabiny a smyčky na ocelovém laně není přepychem. Když dosáhneme vrcholu (je plochý, jinak nezajímavý), naskýtá se nám krásný rozhled do všech stran: nejblíž k nám je Velká Mojstrovka, naproti přes sedlo se rozkládá mohutný masív Prisojniku. V dálce vidíme další z nejvyšších vrcholků: na jedné straně vyčnívá nad ostatní nižší hřebeny nejvyšší hora Triglav, na druhé straně další dominanta, Mangrt na italsko-slovinské hranici. Sestup po špatně značené stezce, která se mezi kameny co chvíli ztrácí, není příliš příjemný a místy i trochu nebezpečný z důvodů snadného uklouznutí; naštěstí suť brzy nahradí kosodřevina, kde se už dá po slušnější stezce postupovat trochu rychleji. Po návratu na sedlo Vršič se ani necítíme unaveni, takže v pohodě zvládáme i sestup až do kempu, tentokrát po zajímavější cestě lesem kolem chaty u pramene Soči.

Autor: Helada

Přidat do oblibených uživatelů

Výdělek příspěvku: 106,42 Kč

Další příspěvky autora: 10

Kvalita příspěvku:    

Hodnotit kvalitu příspěvku

Nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli